JFL

První "Síla vzdoru" je jeden z nejatypičtějších blockbusterů v celé historii Hollywoodu. Druhý komerčně nejúspěšnější film v USA za rok 2014 a pátý za daný rok v celosvětových tržbách totiž zcela postrádá moneyshoty, epické scény a bombastické akční pasáže. Naopak jeho dvouhodinovou stopáž z převážné míry tvoří dialogové scény, většinu času se odehrává v podzemním bunkru a všechny postavy zde nosí pytlovité overaly. Co by jinde platilo za komerční sebevraždu si zde mohli tvůrci dovolit díky tomu, že se jedná o celovečerní expozici k finále, které přijde v druhém snímku. Vědomí, že film díky svému názvu automaticky bude hitem bez ohledu na to, co v něm bude, dalo vzniknout stěžejní epizodě filmové ságy. Namísto sezónního spektáklu tu máme film, který sice oslovuje výhradně dospívající publikum, ale namísto prvoplánovosti a povrchnosti, která bývá ze strany rádoby přemoudřelých gerontů a pragmatických producentů s touto cílovkou spojována, přináší vyprávění z orwellovsky šedivého světa, které odhaluje faleš a manipulativnost médií, ukazuje hrdinku tápající mezi vlastními zájmy a záměry druhých a nedává žádné rozřešení nastoleným konfliktům.

Zásadní roli při docenění tohoto dílka hraje pozadí jeho vzniku. Sice opravdu existoval "čínský Schindler" Ho Fengshan, který z pozice konzula ve Vídni zachránil tisíce židů před nacisty tím, když jim vydával víza do Číny. Ovšem na styl vskutku unikátního filmového projektu měl zásadnější vliv Michel Adam, který jej zafinancoval i sám napsal. Adam je odulý židovský byznysmen, který zbohatl z produkce textilních sweatshopů v Thajsku a na přelomu tisíciletí založil v Paříži televizní stanici Fashion TV, což z něj v budoucích letech udělalo jednoho z hlavních honáků živých stojanů na drahé oblečení. Logickým krokem, když už máte koksem obalený mozek, stáj modelů a modelek, sklady plné hadříků, prachů na rozhazování a také náležitě zbobtnalé ego, je vydat se do velkého světa filmové produkce. Vše řečené pak předjímá, že Adamův první tvůrčí počin působí jako "Schindlerův seznam" natočený židovským Zoolanderem. Několikeré zdůraznění národnostně-etnických kořenů je ve vztahu s "Exodus to Shanghai" zásadní informací, neboť se jedná o ryzí jewsploitation, na jakou se Tarantinovi "Hanební pancharti" vůbec nehrabou. Podobně jako nejobskurnější příspěvky sedmdesátkových blaxploitation také Adamova našňupaná šílenost v sobě spojuje nabubřelou apelativnost, amatérské zázemí, ochotnické herecké výkony, nejpřízemnější atrakce všeho druhu, napravování sebevědomí vlastního etnika a bojová umění. Michel Adam nám tak přináší nejen příběh o čínském konzulovi, který spolu se svými asistenty, služkami i kuchařem razítkují tisícovky víz pro židy, a jeho kung-fu asistentovi, který vypráskává kožichy namakaným náckům a učí kung-fu sestavy prcky s pejzy a židovské krásky (ztvárněné árijskými modelkami). Vedle toho je tu totiž famózní paralelní linie o zámožném starém židovském páru sběratelů umění, který má ve své sbírce také naivní kresbičky, které namaloval Adolf Hitler v mládí a nyní nasazuje celé divize, aby je získal zpátky. Nemůžou chybět ani scény, kde se starý žid obořuje na zfanatizované davy nácků, mladá kráska nakopává zadek slizkému esesmanovi a vrcholem je pak finální last stand, kde se starý pár opevní ve svém domě a se samopalama obouruč likviduje ve slow motion záběrech zástupy wehrmachťáků. Ale to pořád je jen jeden z celé řady ohledů, které z "Exodus to Shanghai" dělají zcela nevídaný fenomén. Vyprávění skáče z bombasticky rádoby patetických pasáží do lidové komedie (v lepším případě ve stylu francouzských válečných frašek jako "Eso es" či "Velký flám" a v horším a la Zdeněk Troška) do kýčovité romance a hysterického holokaustového bijáku. Přičemž v očích samotného Adama se má jednat o vážně míněnou poctu jeho matce, která se údajně ve třicátých letech zakoukala do zaměstnance čínského konzulátu. Nesoudnost, nabubřelost a našňupaná autorská licence zde znamenají alfu a omegu, takže by nemělo překvapit, že s nějakou historickou věrností, kauzalitou, logikou či stylovou sevřeností si nikdo neláme hlavu. Naopak každá scéna se vyznačuje nesoustředěnou impulzivností a rozšafnou excesivností. Potom nepřekvapí, že například zařízení kanceláře hlavního záporáka jakoby vzniklo s výzvou jak nacpat co nejvíc hákáčů do jedné místnosti, či proč v záběrech na průčelí konzulátu stojí stráže na parapetech. Snadné vysvětlení se nabízí i pro to, proč prostitutky v náckovském bordelu jsou oblečeny jak modelky z jednadvacátého století – prostě proto, že podobných hadříků má Adamova firma plné sklady. Řada scén nezapře angažování všemožných známých, takže kamera v davových scénách divně klouže po komparsu, aby si každý užil svých patnáct framů slávy. Hlavní plakátové party jsou vyhrazeny pro přední modelky a modely, čemuž odpovídají jejich herecké výkony. Velké herecké role zase zastávají vysloužilí představitelé, jejichž filmografie zahrnují sice tituly jako "Skyfall" či "Star Wars", ale bližší pohled odhalí, že v nich ztvárnili figury jako čtvrtý voják vpravo. Ani tím pořád výčet bizarních a fantasmagorických aspektů této epopeje zdaleka nekončí; nemluvě o bizarním kontextu, že stejný příběh nyní vzniká v česko-čínské produkci jako televizní seriál. Samostatnou kapitolu tvoří zážitek z projekce na berlínském filmovém trhu, z které se vyklubala náležitě nesoudná premiéra za účasti všech hlavních aktérů, tvůrců a sériových modelek i delegace z čínské ambasády. "Exodus to Shanghai" prostě je vskutku nezapomenutelným zážitkem a bezprecedentním filmovým projektem.

V rámci historie hongkongské kinematografie a kořenů tamní akční produkce a kaskadérské práce se jako jeden z formativních impulsů uvádí natáčení amerického filmu "The Sand Pebbles" (1966), který je při tom co do akce skromný. Naopak francouzská klasika "Muž z Hongkongu", která o rok dříve vzala ulice britské kolonie útokem, se doposud (přinejmenším v anglicky psaných textech) dočkala maximálně letmé zmínky. Přitom se Brocovu divokou frašku vyloženě nabízí vidět jako precedent akčních komedií Jackieho Chana. Ostatně Belmondo se svou burleskně fyzickou komikou a zásadou, že veškeré krkolomné kousky bude provádět sám, by mohl být přímým vzorem budoucí největší hvězdy zlaté éry hongkongské kinematografie. Hongkongští kaskadérští veteráni francouzskému natáčení přisuzují přinejmenším jednu praktickou inovaci, představilo totiž praxi používání papírových krabic ke zmírnění pádů. Dále se jedná o první produkci, která akci vyvedla ze strojeného prostředí filmových studií přímo do ulic města a v nich inscenovala velkolepé sekvence spojující atrakci krkolomné akrobacie s lokálními exteriérovými prvky, jako jsou lodě kotvící v přístavištích či bambusová lešení. "Muž z Hongkongu" tak současně zastává pro Hongkong i roli cenného historického mementa svými četnými záběry čtvrtí jako Central či Aberdeen a letiště Kai Tak v jejich dávno zmizelé podobě. Stranou ohledů spojených s titulním dějištěm nabízí Brocův film grandiózní parafrázi na bondovky a další opulentní produkce, jejichž hlavní atrakci představuje střídání ikonických světových lokalit. Belmondův hrdina pak zesměšňuje vznešené motivace vážných gerojů, když se hlava nehlava vrhá do dobrodružství na základě okamžitých impulsů a navíc ve jménu egocentrických zájmů, čímž navíc odhaluje vágnost a nesmyslnost konkurenčních McGuffinů.

Cormanův celovečerní screensaver si vysloužil statut kultu z větší části díky svému námětu, ale především svému kontextu. Právě tady se potkali Jack Nicholson, Peter Fonda a Denis Hopper a při společné průpravě ve stylu Stanislavského položili základ jejich vpravdě kultovnímu projketu "Bezstarostná jízda". Studijní dýchánek s LSD si dal i režírující producent Roger Corman, takže Nicholsonův scénář na film o ničem zabydlel svými obsesemi Edgarem Allanem Poem. "Trip" v sobě spojuje nepopiratelné řemeslné kvality Cormana, jeho čuch na dobové komerčně vytěžitelné fenomény a schopnost vykořisťovat nadšené mladé talenty iluzí, že dělají svůj film.

Jako bubák-biják (monster movie) naprosto marné a jako cokoli jiného zcela zbytečné. Titulní obří pijavice se na plátně objeví celkem na pět minut a zbytek filmu tvoří jalové soapoperové tahanice jižanských buranů, případně producírování se bažinami za doprovodu dialogů, že se v bažinách děje něco nekalého.

Famózní premisa zahozená v tuctově nenápaditém rádoby dramatu nebo také škola filmu podle Rogera Cormana v praxi. Když se mistr braku dozvěděl o pobídkách na Portoriku, hnedle tam spíchnul najednou tři filmy se stejným štábem a obsazením. "Last Woman on Earth" je z oné trojice, dále tvořené "Creature from the Haunted Sea" a "Battle of Blood Island", navíc ten nejúspornější projekt, neboť si vystačí se třemi postavami a nulovými extra náklady (natáčelo se mimo jiné v bungalovu pronajatém na ubytování štábu). Premisa, kde se bezskrupulózní kšeftař, jeho žena a jeho právník jdou potápět a když vylezou, zjistí, že ze vzduchu zmizel kyslík, takže všichni lidé kromě nich zemřeli, nejprve přinese hrstku fenomenálně absurdních scén a zvratů, ale bohužel se pak uvelebí v tuctovém a předvídatelném rádoby dramatu o nevěře a důvěře mezi posledními lidmi na světě. Scenárista v budoucnu podepsaný pod "Čínskou čtvrtí" či "Firmou" se marně pokouší zdejší šestákové divadýlko našpikovat nosnými myšlenkami, ale Corman se jimi nenechává odvést od cíle natočit za málo peněz spotřební blbinku do drive-inů.

Jako spotřební drek do drive-inu, kde sledování filmů bylo na seznamu možné zábavy jednou z nejnižších priorit, je "Vosí žena" ideální. Má lákavý koncept, který vydá na náležitě vnadící plakát, který typicky s obsahem filmu vůbec nekoresponduje. Zhlédnout tuhle marnost, jako že ji celou odkoukat, je ale spíš za trest. Premisa, vzešlá z dobového tématu pozitivních účinků kosmetiky z včelích produktů, zakládá spolupráci blouznivého vědce a šéfky kosmetické firmy, která jako každá žena, jež nemá pomyšlení na kariéru doma u plotny, bude za svou hamižnost potrestána tím, že se následkem vědátorových vosích preparátů promění v monstrum. V praxi se ale jednak nekoná proměna slibovaná plakátem, ale navíc na paní s hmyzáckou maskou je třeba přečkat až do posledních deseti minut a ustát marné žvanící scény.

V Cormanově třetí poeovce Vincenta Price zastoupil Ray Milland, protože film původně vznikal mimo tradiční spojení s American International Pictures a Price byl u nich smluvně vázaný. Nicméně jinak tu máme všechny obvyklé ingredience a schémata jako cizí příchozí osobu nevítanou v pochmurném sídle, malování zneklidňujících expresivních obrazů či morbidní fascinaci smrtí. Motiv pohřbení zaživa je tentokrát roztažený na ústřední téma a kolem něj je vystavěno obvyklé vyprávění o nepěkných rodinných vztazích, kletbě minulosti a děsivě groteskním trestu ze záhrobí. Osobitost vůči ostatním poeovkám snímek získává díky studiovým exteriérům močálů s tunou umělé mlhy a především skrze famózní etudu na téma receptář prima morbidních nápadů. Pasáž, kde se hrdina chlubí svou soukromou hrobkou se sto a jednou možností úniku v případě pohřbení zaživa, přináší jeden z nejbizarnějších obrazů vyšinutého kutilství a chalupářství.

"Mammon" názorně ukazuje post-quality TV aka quantity TV v její celé nahotě. Původní ambice ze zlaté éry moderní televize, spočívající v touze vyprávět nestandardní náměty, které přitáhnou diváky k obrazovkám svými postavami, příběhy a konflikty, se změnila ve falešné umění, jak diváky přikovat k obrazovkám a nedovolit jim odejít. Nástrojem k tomu jsou vykonstruované zvraty, uhlazená forma a filmové formální prostředky, které umožňují z hovna dělat veledílo. "Mammon" by moc chtěl být dalším příspěvkem do rodu vážných skandinávských krimi se společenským přesahem, ale na rozdíl od svých vzorů má jen nedotaženou premisu, artificiální postavy s vyhrocenou minulostí, navivní víru v novinářskou etiku a především ranec absurdních zvratů, z nichž ty lepší náleží do ranku scenáristické lenosti, zatímco ty horší pocházejí z hájemství campu.

"Veterán" si nezaslouží pozornost pro své filmové kvality, zábavnou podívanou či pro režiséra typickou bravurní fyzickou akční choreografii, byť v těchto ohledech představuje velmi solidní žánrový mix. Mnohem pozoruhodnější je fakt, že oproti očekávání se tento sice solidní, ale ne až tak výjimečný film stal v Koreji třetím nejnavštěvovanějším filmem všech dob. Zdejší báchorka o správňáckém čestném policajtovi z lidu, který si podá bohorovného hejska z vedení obří korporace tak nepřímo podává výpověď o současné korejské společnosti a jejích niterných frustracích a bezmocném hněvu. V tomto ohledu má film dokonale exploatační vyprávění, které po většinu stopáže jen buduje nasranost vůči démonizovanému zvrhlému zbohatlíkovi, které pak nechá až gladiátorským způsobem vyventilovat. Paradoxně ale vyprávění současně slouží jako ospravedlnění pro policejní brutalitu, ba přímo její glorifikaci coby nutný způsob, jak dát legálně nepostihnutelným grázlům alespoň částečně na pamětnou.