JFL

Snímek natočený ve stylu 30. let a s atmosférou staré Francie ala filmy Jacquese Tatiho přináší tuctový laskavý příběh o migraci, který právě díky osobité Kaurismäkiho formě získává uhrančivý rámec. Nedramatické scény okouzlují vnitřní tragikomičností a styl dávno vyšlý z módy (strnulé kompozice, znakovité herectví) získává v rukou režiséra poutavost. Příběh sice předkládá řadu dramatických motivů (nemoc ženy, chudoba rodiny, imigranti, hon policie na chlapce), ale právě díky zvolenému "old school" zpracování jsou všechny utlumeny a místo prvoplánové afektovanosti řady festivalovek zde v popředí stojí tragikomično rozehraných situací. Film vlastně předkládá témata jak ze současných festivalových filmů, ale zpracovává i řeší je stylem jak z melodramat 30. let, čímž jakoby poukazoval na okouzlující prostotu a bezelstnou naivitu starých časů oproti složitosti a odidealizovanosti dneška.

Je fajn vidět Kima Ki-duka po překonání autorské krize jako vyrovnaného člověka, ale to film nenabízí. Ideál režisérského bloku zde dostává podobu sebestředného blogu, kde mimo jiné doslova zazní, že autor moc chce další cenu, což vrhá pochybnosti na adekvátnost ocenění v Cannes. V zásadě se tu pro potěšení kritiků, diváků, ale především jiných tvůrců (kteří zpravidla zasedají v porotách festivalů) zpřítomňuje hned několik mýtů a ideálů vázaných k autorství - vedle zmiňovaného tvůrčího bloku např. také zpovídající se tvůrce a v obecnějším měřítku také ideál, že uznávaný filmař má co říct k filmu i světu obecně. Navíc snímek až nepříjemně připomíná v českém filmu nedávno aktuální tendenci "osobností" vydávajících se na cesty z města. "Arirang" je filmová variace na deníky filmařů, které vlastně neměly být nikým čteny/viděny - podobně jako třeba v Deníku Andreje Tarkovského se i zde mísí úvahy nad tvorbou s emocionálními výlevy a každodenními potřebami. Je hezké vidět, že Kim je zručný kutil a umí si sám vyrobit kávovar či revolver, zato rozpačité reakce vyvolávají sekvence, kde sám sobě říká, že lidé čekají na jeho další film (Opravdu?) a jeho vyštěkávaná ublíženost nad tím, že někteří jeho spolupracovníci začali točit v hlavním proudu. Nemluvě o sekvenci, kde Kim kouká na vlastní film "Jaro, léto..." a evidentně ze sebe tlačí slzy, aby následně sebral energii a po vzoru exploatačních hrdinů jel vystřílet domnělé původce své mizérie. "Arirang" je absolutním vrcholem festivalového filmu a ideálu auteura - samohana na kameru, jež posléze ukojí tvůrcovu závislost na potlesku (a že byl na MFFKV mohutný). Kdyby se jednalo o uzavření kariéry, bylo by to de facto velkolepé, ale Kimův po projekci vyřčený plán, že teď už zase bude točit po jednom filmu ročně, spíš skýtá negativní vyhlídky.

po prvním zhlédnutí na MFFKV: Stejně jako při rozhovoru s nefanaticky věřícím člověkem se i při sledování Malickova kreacionistického vyznání dostavují smíšené pocity respektu, úžasu i pochybností a rozčarování z nemožnosti argumentace. Dílo na jedné straně zaujme režijní jistotou z hlediska inscenování sekvencí a celkové vizuální koncepce, ale současně překvapí svou plochostí. Jobovský obdiv k velikosti božího stvoření se mísí s primitivními postoji jak z nedělní školy ("Tam bydlí Bůh" ukazuje matka na bílý mráček na nebi) a kýčovitě odpuzujícími obrazy ala Strážná věž (celé finále o shledání v nebi je jak oživlá ilustrace z nechvalně známého jehovistického plátku). Jestliže Malick v "Tenké červené linii" impresivně odhaloval střet člověka toužícího po harmonii s hororovým chaosem války a v "Novém světě" zase dával publiku pocítit ohromení z lásky a nových světů tentokrát stejným způsobem přináší vhled sám do sebe coby věřícího. Zatímco předchozí snímky pojímaly obecná témata, tentokrát je potíž v omezenosti (ve smyslu ne-univerzálnosti) křesťanského pohledu na svět, jeho stvoření a jeho fungování z hlediska lidského života. Potíž není pouze v úctě k Bohu místo Buddhy, Ganéši či mnohých dalších. Rozmáchlostí, doslovností a znakovostí navíc Malickova vize připomíná barokní katolictví, s čímž se naopak neztotožní lidé preferující spíše vnitřní kontemplaci a víru stojící stranou institucionalizovaných kódů. Ač autorská sebestřednost nedosahuje odpuzujících rozměrů jako u Kima Ki-duka v jeho stominutové honitbě "Arirang", zůstává "Strom života" dílem, k němuž nelze nic říct - stejně jako církev prostě lidi polarizuje na věřící a nevěřící. ----- o dekádu později: Názor zůstává, jen hodnocení se mění. Nikoli z důvodu pokání nebo měknutí mozku, ale protože navzdory všem racionálním výtkám některé výjevy a emoce přetrvávají napříč uplývajícími roky. Filmové kvality a osobitý styl mistrovského režiséra prostě Malickovy nelze upřít.

Na letošním MFFKV velmi vítané osvěžení, a to nejen žánrovým půdorysem a humorem, ale i kvalitou. Ovšem i mimo kontext ztrápených a utrmácených festivalovek je "Attack the Block" skvělý počin pohybující se na hraně žánrové travestie, lokálního ozvláštnění schémat a svižné akční komedie o mimozemské invazi. Koncept přesazení potencionálně spektakulárního a bombastického fantastického příběhu z prostředí iluzorního komiksově idealizovaného světa do (hyper)realistického předměstí může připomenout geniální britský seriál "Misfits", ale Cornishův debut na rozdíl od seriálu nestaví na postavách, nýbrž na prostředí a schématech. Schémata zde nejsou intenzifikována či absurdizována jako v jiných žánrových variacích, ale podobně jako např. v geniálním "Somrákovi s brokárnou" jsou ohlodána na naprostý naivní základ, což ale tentokrát skvěle vystihuje postoje předměstské "problémové" mládeže, která se pozérsky stylizuje právě podle primitivních (prazákladních) obrazů genderové maskulinity a feminity v popkultuře. Z kontrastu mezi dětinskostí a schematickou siláckostí nezletilých hrdinů vyvstává většina zdejšího humoru i žánrové reflexe, která nenásilně ukazuje směšnost schémat i stylizace podle nich. Současně je sympatické, že film zůstává věrný svému prostředí i stylem, když účelně mísí dynamičnost formy s laciností produkce. Navíc lze říct, že "Attack ther Block" je záslužné dílo, protože má potenciál přilákat jak diváky z vyšších sociálních tříd i mládež, která byla předobrazem zdejších hrdinů, a zatímco první skupině může pomoci nahlédnout podstatu fungování předměstských komunit, tak pro ty druhé může být nevtíravým pozitivním vzorem - taková britská předměstská verze blaxploitation.

Říct o filmu Petra Marka, že je to jedna z nejlepších českých komedií, by byla spíš urážka, protože pod souslovím "česká komedie" se zpravidla chápe snímek ve stylu líbezné člověčenskosti ala Menzel či Hřebejk. Podvratná improvizační etuda na téma egoičnosti lidí a fašistické bizarnosti fungování společných lidských podniků se dalece vymyká čemukoli z českého filmového prostředí za poslední roky až desetiletí. Lze se domnívat, že "Nic proti ničemu" dnes představuje stejné zjevení, jakým svého času musely být ranné filmy Miloše Formana. Jenže zatímco Forman si vystačil s bezprostřední realistickou stylizací a jízlivým obrazem malosti, Marek přichází se sofistikovaným vyprávěním, které nechá všechny nakousnuté motivy nedořešené a dotýká se většího množství témat. Vždy je radost sledovat dílo člověka, který o své tvorbě a jejím médiu přemýšlí. A co o českém filmovém prostředí říká fakt, že jeden z jeho nejvýznačnějších titulů natočil režisér, který nestudoval FAMU? Na druhou stranu lze doufat v nadějnou budoucnost když navzdory tomuto "handicapu" Marek na FAMU přednáší.

Skvělý zneklidňující film z post-fritzlovského Rakouska o absolutní hranici mezi soukromým a veřejným životem. Rozhodně neplést se stejnojmenným filmem Nory Ephron :)

Z formálního hlediska "Ocelová přilba" Fullerovi moc čest nedělá, protože tolik vyzdvihovaná schopnost natočit za pár peněz válečný film má ve výsledku podobu ala Ed Wood (papundeklové kulisy, archivní materiály a hudba, teatrální výkony). Snímek je v zásadě tradiční glorifikační válečné béčko plné naivně inscenovaných sekvencí (což u režiséra se zkušeností z války obzvláště překvapí), jež od řady jiných žánrovek odlišují dvě věci. Jednak zde není glorifikována armáda coby zástupný symbol národa, nýbrž prostě vojáci jako lidé procházející válkou. Na dobu vzniku samozřejmě je odvážné tematizování černošské segregace a rasismu vůči Američanům japonského původu. Nicméně konkerétní rozvedení těchto motivů již nelze považovat za radikální či provokaticní, ale spíš dokonce za smířlivě konzervativní. Jinak je snímek plný tradičních symbolů jako je démonizovaný nepřítel či oddaný klučina provázející hrdinu jako pejsek. Fakt, že se jedná o první film situovaný do korejské války není vůbec relevantní, protože se zde místo bojiště a povaha tamní války nikterak netematizuje. Spíš je "Ocelová přilba" filmem, jenž se snaží přimět Američany přehodnotit postoj k vojákům.

Důmyslná dekonstrukce westernu na samotnou podstatu žánru - střety, boj o moc a definování dobra a zla slouží zde jako půdorys pro film o dospívání, nebo lépe řečeno o podstatě člověka coby bytosti vědomě realizující své touhy. Co se zprvu tváří jako příběh o lesbické lásce se ukáže jako nevybíravé pojednání o krutosti a egocentričnosti dětí. Hlavní hrdinka pouze vypadá jako dospívající, ale právě svým chováním se ukazuje jako dítě; proto také zásadní význam ve filmu mají sekvence s její mladší sestrou, které tuto paralelu ozřejmují. Režisérka Lisa Aschan svým debutem prokázala výjimečnou míru přemýšlivosti, koncepčnosti a řemeslné zručnosti. A přispěvatel Variety, který film na MFFKV uváděl zase svými retardovanými dotazy působícími jak od jižanského burana z padesátých let (proč byly ve štábu ženy, film je přece mužské odvětví; váš film je vyprávěný jinak než filmy natáčené v Los Angeles, jak jste na ten styl přišla) potvrdil marnost a vypatlanost tohoto industry-plátku.

Co je v Polsku velká kontroverze, to jinde působí jako laciná prvoplánová vulgaritka, která se tváří jako velký undergroud, ale při tom je to jen plebsovská popina. Hulvátské animáky z Německa jako Das kleine Arschloch či série s Wernerem a severské prostořeké excesy Free Jimmy či Cesta na Saturn jsou mnnohem sympaatičtější v tom, že se nesnaží tvářit jako alternativa, ale hrdě se hlásí k původu ve stoce mainstreamu.

Čekání na Nietzcheho na větrné hůrce aneb krutá absurdita na úkor diváka. Kůň netáhne, postavy sedí a zírají z okna a divák sedí v kině a zírá na ně. Jakýkoli náznak smyslu či významu je okamžitě rozmetán (grandiózní apokalyptický monolog souseda). Není nad kolektivní zážitek v kině, kde padají z publika famózní komentáře nepřítomného dění na plátně jako "dyť to ani nedojed", "tam je ale zima" nebo "kolik tam bude dní"? Jak příznačné, že v hektickém shonu festivalu člověk uhání na film, kde se nic neděje a červotoč dává dobrou noc, aby mohl v prázdných obrazech marně hledat kontemplaci nad tíhou lidského či koňského údělu. Béla Tarr přebírá po F.A. Brabcovi cenu za nejlepší režii větru. Jako film mizérie, jako performance nádherně podlé.