JFL

Famózně pitomý anime brak. Viz recenze na Manga.cz.

Být gay v Japonsku znamená být buďto vulgární zženštilec, démonický sadista nebo labilní obsesivní masochista. Alespoň tak to prezentuje umělecky se tvářící pinku, které ač je zamýšlené pro gay klientelu, paradoxně homosexualitu démonizuje. Hisajasu Sató roztáčí kolotoč sugestivního násilí a zlověstně ponuré atmosféry, při čemž utváří exploatační pohled na gaye, jenž se snaží skloubit osudovou tíhou příběhu tragické SM lásky manýristicky artistními obrazy.

Britský snímek pojatý jako válečný epos překlopený do burlesky a ztvárněný panenkami neodvratně asociuje "Team America", ale právě ve srovnání se známějším americkým loutkovým spektáklem se ukazuje jako zcela osobitý projekt. Jestliže "Team Amerika" je parodií na hollywoodské macho akčňáky a mainstreamová schémata, "Jackboots on Whitehall" vychází z logiky volného řetězení nonsensových sekvencí ve stylu Monty Pythonů. Hlavním dramaturgickým principem zde není parodie nýbrž karikatura, jejíž optikou je pohlíženo na britský nacionalismus, potažmo klasické atributy asiciované s Británií v západní popkultuře.

Nezáměrné retro devadesátkových indie filmů plných velkohubé rebelie a reakčních alegorií bohužel nezapře svůj skečový původ. Vyprávění sestává z kolísavýchz epizodek na téma zajíčci v kontaktu s kapitalistickou společností, které zřídky přinášejí k základní premise cokoli dalšího. Prostě film jako šestý odvar z lógru dobrého kafe.

Evropský protipól k hollywoodským blockbusterům o konci světa, aneb návod na to, jak se chovat v krajní situaci, pokud místo klišé mainstreamu chcete sáhnout po alternativních klišé. Zaopatření lidé s tvářemi slavných hvězd procházejí honosným sídlem v až urputně vycizelovaných záběrech, jen tentokrát není západní styl života utužován a oslavován, nýbrž podvracen coby zkažený hodnotový systém postavený na povrchnosti a umělém řádu. Podobně jako ve svých nejznámějších filmech "Prolomit vlny" a "Tanec v temnotách" Trier rozvádí v zásadě banální situaci a přímočarým způsobem doluje z diváků emoce. Nicméně důmyslným prostředkem je úvodní sekvence snových výjevů, které předznamenávají vývoj příběhu a rezonují posléze ve vyprávění, čímž (spolu s roztroušenými podvratnými detaily) vytváří napětí v divákovi, které kopíruje vnitřní napětí, nejistotu a hranici šílenství postav čelících hrozbě konce světa.

Typický festivalový "film s tématem", kde příběh je jen záminkou pro řetězení tezovitých sekvencí. Ačkoli se film tváří, že podá vhled do komplikované problematiky Golanských výšin, jedná se při tom o nenápadný jednostranný pamflet ve prospěch Izraele. Ačkoli i Izraelci jsou zde centrem (pouze zdánlivé) kritiky, ta se omezuje jen na postavy zásadového a přehnaně zaníceného policisty a úředníka dodržujícího předpisy, kteří navíc na rozdíl od protistrany vždy nakonec ustoupí. Naproti tomu syrská strana je zobrazena jako banda nesoudných idiotů a neschopáků. Ústřední rodina drúzů se zase dělí na zaslepené muže, kteří kladou ideologii a tradiční role před blaho svých bližních, a emancipované ženské postavy, které naopak svým odmítáním poslušnosti vystupují jako kritika mužů.

Úskalí filmu vychází z nevyváženého konceptu. Všechny scény i jednotliví ztroskotanci tvořící osazenstvo titulního islandského "trailer parku" mají potenciál k velmi říznému humoru. Příznačně ovšem fungují jen ty pasáže situační komiky, které mají pevný scenáristický podklad, zatímco dialogové sekvence tvořící většinu filmu se babrají v prázdném nastavování základní situace. Vyprávění se tak potácí mezi bravurní absurditou a úmorným čekáním na konec rozhovoru postav.

Norská komedie osciluje mezi ryze geniálními motivy (veškeré sekvence s hrdinovou bytnou a dalšími ženami), průhledně schematickými gagy a naprosto nezajímavou kriminální linií.

Smyslností nasáklý pohled do současného Konga optikou kriminálního thrilleru vychází z reálné nouze o pohonné hmoty v zemi. Švihácký grázlík Riva se vrací do Kinshasy jako král se zásilkou benzínu ukradeného angolským gangstrům, kteří mu jdou po krku. Spletitá honba za titulním hrdinou vede přes noční kluby, výletní hotely, laciné bordely i mystikou prodchnuté nevěstince a napříč různými složkami společnosti (policie, armáda, duchovní, řadoví občané) a sociálními prostředími od nuzné periferie přes zbohatlická sídla banditů po podnikavé šmelináře. Na rozdíl od evropských festivalových imaginací exotických zemí se "Viva Riva!" vyznačuje osvěžující "primitivností", jež k zobrazovaným událostem i samotnému filmovému médiu přistupuje pudově a symbolistně. Přes přítomnost žánrových prvků se vyprávění neřídí tradičními schématy, ale naopak je podvrací tím, že jako základní motivaci všech postav stanovuje to, že každý hraje na sebe a balamutí všechny okolo. V zásadě přímočarý snímek získá nečekaný nadhled ve finále, jež lze vnímat jako sebereflexivní obraz iluzornosti, ale současně i lákavosti světa gangsterů a velkých peněz, který je snem každého v chudé zemi jako je Kongo.

Co scéna to promarněný potenciál k civilnímu komiksovému filmu (opisování u Shyamalanova "Vyvoleného" se nezapře), takže nakonec vznikla absurdní přeplácaná vyprávěnka, kde mladík, jenž coby poctivý a pilně pracující člen společnosti je superman, krotí zpovykaného emo hajzlíka.