noriaki

Dějovou logiku a komplexitu prvních dvou dílů jsem obrečel už ve trojce a takhle vyzbrojený jsem si čtyřku užil. Má přehledně natočenou akci, slušné tempo, zápletka se neomezuje jen na útěk - boj - útěk - boj a občas zavane i atmosféra. Děj se konečně přesunul do postapo budoucnosti, o čemž jsem snil už jako dítě, když jsem viděl tu krátkou pasáž na začátku jedničky. Od scénáře se nedají čekat zázraky. Žádnou hloubku nemá a překvapivý dějový twist je vidět půlhodiny dopředu. Kupodivu hlavní postava není ani stárnoucí Schwarzenegger, ani přehnaně drsný Christian Bale, ale překvapivě nosný Sam Worthington.

Jasně že jsem nečekal další Žhavé výstřely, ale tohle je ještě pod úrovní Scary Movie 4. Takže ne, těch pár povedených narážek a scénky s přestrojováním, tu tunu trapného humoru prostě nezakryjí. Jorma Taccone se měl místo psaní scénáře radši naplno věnovat režírování a Will Forte zase hraní. Nebo mohl zůstat doma. Škoda by to nebyla a filmu by to možná prospělo. Kdyby tam s ním zůstal i Val Kilmer, tak bych se taky nezlobil. Myslel jsem že jeho kariéra už skončila. I když, jestli musí brát role v takových hrůzách, tak už možná opravdu skončila.

Snaha navázat na ikonickou dvojku je občas až křečovitá, ale ne úplně beznadějná. Třetí díl Terminátora má bohužel s Cameronovým pokračováním společný jen náznak smyslu pro humor a nápaditou akci. Hodně se střílí, demoluje, utíká a vysvětluje, ale to je tak všechno. Temnota prvního dílu je dávno pryč a po hloubce dvojky, respektive po jejím naťuknutí filosofie a etiky, není ani stopy. Rise of the Machines je plytký a z pečlivě budované mytologie si nevzal prakticky nic. Casting je mírně řečeno zklamání. Nick Stahl by se hodil do romantického filmu, ale velitelské charisma má prakticky nulové a Kristanna Loken postrádá strojovou krutost. Jedině Claire Danes je trefa do černého.

Už nevím který režisér prohlásil, že jediný způsob jak divákům zprostředkovat realistický zážitek z války, je střelba do publika. Idi i smotri je druhý takový způsob. Elem Klimov během dvou a něco hodin stále tragičtějšího příběhu ukázal, že nepřipravený člověk nemá proti nesmlouvavé mašinérii války vůbec žádnou šanci. Buď se z něj stane další položka v nekonečném seznamu mrtvých, nebo postupně ztratí takový kus lidskosti, až z něj zbude citově vyprahlá a psychicky zdeptaná troska. A takový je osud Fljory, který se nadšeně přihlásil k partyzánským oddílům, aby postupně zjistil, že zdánlivě romantické dobrodružství je ve skutečnosti syrové peklo zběsile polykající lidské životy. Jdi a dívej se je s přehledem nejsilnější snímek jaký jsem kdy viděl a jeden z těch, na než se nedá nikdy zapomenout.

Z úchylného námětu plného nadsázky natočil Paul W.S. Anderson mizerné céčko, drsné a tupé jako nasypaný diskáč na vesnické zábavě. Zápletka se dá popsat jedním rozvitým souvětím. Hrdina se dostane do lochu, bude jezdit autem pořád dokola a pak to dobře dopadne a ti špatní spravedlivě umřou. Konec. Záminka která donutila Stathama sednout za volant, je tak odbytá, až si říkám, proč se scenárista vůbec obtěžoval nějakou vymýšlet. Emoce nula a po atmosféře není ani stopy. Souboje taky nejsou žádná lahůdka. Kdo je vzadu, ten střílí dopředu a kdo je vepředu, tak se modlí, aby ho ten vzadu netrefil. Naštěstí jsou auta zřejmě pokrytá havajskými košilemi Nicka Slaughtera, nebo se režisér do té reality tak zažral, že když točil se slepou municí, tak její účinek promítl i do filmu. Protože pokud má někdo přežít do další scény, tak prostě přežije, i kdyby do něho šily všechny kulomety které v tom vězení jsou.

Parádní béčko, sem tam pomrkávající velice chytrým, nebo absurdním humorem, jak je ostatně u Tarantina zvykem. A taky se soundtrackem který si člověk jednou pustí a pak už s tím nikdy nepřestane. Byla by chyba redukovat tenhle díl čistě jen na mlátící scény a hektolitry krve. Prvních pět kapitol cesty Nevěsty za pomstou nabízí zvláštní poetiku, schovávající se za vizáž pokleslé rubačky. Teď nemluvím jen o bitvě v zasněžené japonské zahradě, nebo o animované pasáži. Těch momentů kdy probleskne déjà vu nějakého nikdy neviděného hongkongského akčního filmu, nebo nikdy nečteného komiksu, roztrousil Tarantino do děje více než dost. A pokaždé jsem se nechal znovu nachytat a lámal si hlavu nad tím, kde jsem tu kterou scénu už viděl. A to přitom režisér dělal vše aby ukázal, jak se film nebere vážně a smíchal všechno možné, od Asie, přes kýč, western, až po gore.

Linda, Vaughn, Darlene, Rick, Mageau, Arthur, Lawrence... Kdykoliv jsem se začal v ději orientovat, tak scénář vyplivl další jméno. A ne, doopravdy jsem si nepamatoval, že je to sestra někoho, kdo se ve filmu mihl o hodinu a půl dřív. To totiž dost dobře nejde, protože ke zmiňovaným postavám pravidelně chybí obličej i jakákoliv charakteristika. I ten nejhlavnější podezřelý, kterého kriminalisté sledovali skoro třicet let, se ve filmu objeví jen na pár minut a pak je zapomenut. V podobně zamotaném Tinker Tailor Soldier Spy si Alfredson srozumitelnost pohlídal, Fincherovi se stejně husarský kousek nepovedl a zápletku beznadějně zauzloval už někdy před polovinou. Na vlastní pátrání jsem musel rezignovat a jenom jsem se vezl s posedlým Gyllenhaalem. Takže pokud nesledujete kriminálky s tužkou a notesem, tak vám zbude jen obdivovat precizní režii, skvělé herce a neuvěřitelně realistický retro vzhled. A to je na skoro tři hodiny bez atmosféry dost málo.

Antoine Fuqua 1:0 Roland Emmerich. Olympus Has Fallen je hloupější, ale zato přímočařejší, akčnější a jde víc na dřeň. Úvodní čtvrt hodinka mě skoro odradila, ale když jsem ji přežil, tak jsem se dočkal slušně natočené střílečky, která se nezdržuje zbytečnými řečmi. Tam kde Channing Tatum hláškuje, tam Gerard Butler střílí, tam kde si Jamie Foxx hraje na pravého amerického hrdinu, tam Gerard Butler střílí a tam kde Emmerich rozpitvává vinu, zradu a odpuštění, tam Gerard Butler střílí. Kupodivu to vůbec nevadilo. Scénář se obešel bez všech těch odboček a díky neustálému tempu a krutým záporákům atmosféra držela, což o sobě politicky korektnější a ukecanější White House Down prohlásit nemůže. Celý rozdíl se dá shrnout při zaměření na jedinou dětskou roli. Zatímco WHD si s motivem "tatínek zachraňuje dceru" vystačil na celou stopáž, ve OHF jde jen o nezbytné zdržení. Nemluvě o tom, že drsná Emily vypadá, že by v případě potřeby byla schopná teroristy vystřílet sama, zato Connor je hlavně vystrašené dítě bojící se o život, jak se ostatně dá čekat u každého člověka nezvyklého na násilí. A pak kde je víc patosu a amerických vlajek.

Pořád nevím jestli jde o parodii na špiónské filmy s překombinovanou zápletkou a nebo velice chytrý komentář k neschopnosti člověka vidět svoje vlastní limity a pochopit složitost okolního světa, ale líbilo se mi to a moc. Coeni znovu zaplnili svůj svět zajímavými postavičkami, a každá z nich by si zasloužila svůj vlastní snímek. Paranoidní George Clooney, životem pronásledovaný John Malkovich, Brad Pitt o něhož by si žádná žena na úrovni neopřela kolo a pochopitelně Frances McDormand, hodlající vzít osud do vlastních rukou, ať to stojí, o to stojí. Čekal jsem grotesku z prostředí tajných služeb, v níž tajný agent typu Clouseau odjede na rutinní misi a omylem vyvolá dvě války a dostal jsem bláznivě absurdní komedii s mazaně vymyšleným dějem, ze kterého ironie nekape, ale teče mohutným proudem.

Představte si Smrtonosnou past, kde je místo hlášek patos, místo promakaného scénáře patos a místo charismatického záporáka další patos. Tak to je White House Down. Vyčítat to Emmerichovi pochopitelně nejde. Pan režisér ve svojí tvorbě pravidelně střídá zvířátkovské a katastrofické filmy s těmi, ve kterých se mává americkou vlajkou a patrioti slzí při zvuku The Star-Spangled Banner. Kdo tenhle vzorec doteď nepochopil, tak si to zklamání zaslouží. Všechno jsem mu tedy odpustil a zaměřil se jen na akci. Ta není špatná a i když se John Cale nemůže rovnat s Johnem McClanem v podstatě v ničem, tak jím řízená demolice Bílého domu vypadá luxusně a je to zábava. Tupá a předvídatelná, zato efektní.