Subjektiv

Berserk pro mě představuje jeden z vrcholných zážitků, které mi anime seriály kdy poskytly. Začnu ale tím, co se dá vytknout. V žádném anime, co jsem viděl, není tak často používána statická animace jako zde. Statickou animaci doplňují další animátorské triky na snížení finančních nákladů. Naštěstí dokázal Berserk od této vady odpoutat mou pozornost svým příběhem a psychologií postav, která je na fantasy výjimečně hluboce propracovaná. I když je otázka, nakolik je to chyba. Na obrazovce je sice třebas nehybný obrázek jezdců, k tomu zní rázná hudba a dusot koňských kopyt a když se člověk dívá dobře, tak je zcela pohlcen úžasnou "akčností" toho nehybného obrázku. Když už jsem zmínil hudbu, tak ta se i přes svou "nestředověkost" dobře hodí. Skladeb je jen pár, ale seriál si s nimi vystačí. Mnozí také vyčítají Berserkovi neuzavřenost děje. To je ovšem pravda jen napůl a vzhledem k tomu, že dodnes není dokočena manga, která je předlohou (zatím 32 svazků) zvolili tvůrci pro zakončení seriálu IMHO nejvhodnější okamžik. Seriál lze doporučit všem, kteří milují fantasy, obzvláště jeho temnou variantu, krev a obří meče. Naopak se nehodí pro očekavatele vizuálních orgií, příběhů, ze kterých prýští pozitivní energie a ty, kteří se nesmíří s tím, že jsou hlavní hrdinové poněkud fyzicky nadlidští. Zpočátku se seriál věnuje hlavně bojům a soubojům, ale postupně se objeví i intrikaření a postavy navíc začnou více o světě i o sobě přemýšlet. Ještě malá poznámka ke kresbě - je sice jednoduchá, ale myslím, že výborně zachycuje nálady postav a - SPOILER - ten kdo viděl výraz Griffithovy tváře "tohle se přece nemohlo stát, jak je to možné, co mám teď dělat?!" po onom souboji s Gutsem, který prohraje, mi jistě rád dá zapravdu. Manga - Konečně jsem se pustil do čtení mangy a tak můžu spáchat nějaké srovnání. Manga je proti anime snad ještě o něco temnější, brutálnější a krutější. Nepřekvapila mě ani větší naturalističnost v sexuálních a "porcovacích" scénách. Pár událostí proběhlo trochu jinak, některé jsou jinak vypravěčsky řazeny, ale řekl bych, že úpravy, které tvůrci anime udělali, nás o nic podstatného neokradly. Pokud bude chtít někdo točit pokračování, neměl by být problém některé postavy vystupující v manze a ne v anime zařadit do příběhu později. Rozhodně by bylo na co koukat, neboť vzhled Gatse v pozdějších dílech a jeho dokonalá válečná zuřivost dělá ze Schwarzeneggerova ztvárnění Conana nedomrlého kojence a 10 takových Conanů by bylo jak mateřská školka na výletě. No, dobře, to možná ne, ale překonává ho o hodně. Každopádně, fandové Berserka, čtěte - dozvíte se, jak je to dál.

Tenhle seriál si své místo na vrcholech různých anime žebříčků určitě zaslouží. Je to jedna velká dobrodružná jízda, která si drží úroveň po téměř všech 51 dílů. V tom u mě třebas překonává Blood+ a i další známé kusy. Ve výčtu žánrů se trochu ztratila komedie, přitom některé vtipy jsou opravdu dobré. Přesto je humor až druhotný, prim hraje jednoznačně příběh. Ten těží ze soupeření několika různě motivovaných stran, které jsou navíc reprezentovány velmi dobře vymyšlenými postavami. Vznikají různá křehká spojenectví a o něco méně křehká nepřátelství. Jen výjimečně, pokud vůbec, jsem měl pocit, že postavy nejednají logicky, uvěřitelně. Děj je více nastíněn v synopsi a komentářích dalších uživatelů. Prostředí přípomíná zemi na počátku 20. století (vlaky, auta, nikoli letadla, ale +alchymie), další země Ishbal je pak typickou pouštní krajinou. Seriálu dokonce nechybí ani nějaká ta myšlenka, ovšem nečekejte žádné filozofické orgie. Na seriál navazuje film, který posouvá děj ještě kousek dál a uzavírá ho. Žel film pro mě byl trošku zklamáním. Seriál však nedokážu hodnotit jinak než maximálně.

Jeden kamarád mě drze překřtil na doktora Zoidberga. Snad mi tím nechtěl naznačit, že mě nikdo nemá rád? :(

Je rok 1930 a povedená dvojice zlodějíčků Miria a Isaac se právě chystá na další akci... Je rok 1932, gangsteři, a nejen oni, pátrají, kam zmizel jakýsi Dallas Genoard... Také je rok 1711 a na jisté lodi plující přes Atlantický oceán se schyluje k něčemu neskutečnému... Hlavně a především však je rok 1931 a transkontinentální express Flying Pussyfoot právě vyráží z Kalifornie do New Yorku. Cesta to bude dosud nevídaná, protože tolik vyšinutých i jinak zajímavých jedinců se hned tak pohromadě nevyskytne... Tempo a způsob vyprávění - Baccano v sobě nemá hluboké filozofování a do duší svých hrdinů nahlíží jen letmo. Na takové věci nemá totiž čas. Pouhých 13 dílů a mraky postav, z nichž téměř každá je zvyklá jednat a každá jedná po svém, lstivě i přímo, čestně i podle, promyšleně i impulzivně, důstojně i směšně... Tempo je vražedně rychlé a přece seriál pramálo klopýtá. Spíše poskakuje jako pobavený ďábel, tu je v roce 1930, hned zase o dva roky dále, aby se vrátil do vlaku v roce 1931 - a ani události v těchto rocích nejsou řazeny chronologicky. Způsob vyprávění je skutečně rafinovaný. Baccano rozhodí pár střípků z příběhu, pak ke každému střípku přilepí střípek další, tu se zase vrátí ke starému a nabídne jej z pohledu jiné postavy, to vše způsobem vzrušujícím a napínavým. Opravdový příběhový striptýz, který kalhotky odhodí až v úplném závěru, přesně jak to má být. Z formálního hlediska však vrchol seriálu IMHO přichází už v první polovině prvního dílu, ve které se pátrá po začátku příběhu a hlavním hrdinovi. a během níž dvě osoby stylizované do role vypravěče rozhodí střípky první, představí postavy a nadhodí mnoho záhad, po jejichž rozluštění bude divák po zbytek seriálu bažit. Seriál tak v sobě svým způsobem obsahuje vlastní trailer. Padnoucí hudba - Spád a napětí není jen dílem útržkovité formy vyprávění, ale i výborně zvoleného hudebního doprovodu, dobově laděného do 30. let. Baccano také má jeden z nejlepších openingů mezi anime seriály. A určitě opening nejužitečnější, jelikož nám představí většinu pro seriál důležitých postav a věřte, že v baccanovitém množství se to hodí. Žánr - Jak už zmínili Mandelbrot a Mantis, Baccano je žánrový mix a mezi žánry skáče stejně lehce jako časem. Jako by tenhle užásný bastard vznikl obcováním dvou těžko slučitelných postav, paní Makropulos a Al Caponeho. Výsledek je, pro nekoho možná překvapivě, velmi atraktivní. Verdikt - Po dlouhé době jsem nucen rozšířit svou TOP mezi anime seriály. Baccano sice není prosto chyb, např. v podobě ne vždy úspěšných pokusů o vtip, v určitých nejasnostech v příběhu (ale snad mi jen něco uniklo, něco co při druhém zhlédnutí chytnu), ale takhle dobře jsem se nebavil zatraceně dlouho, a to musím ocenit. ***** jak vyšitých. Bonusové díly - Tři bonusové díly 14-16 přinášejí vlastní nový příběh a také odhalí pár drobností o některých postavách. Není to už taková zábava jako díly předchozí, zápletka je velmi jednoduchá, ale na druhou stranu se člověk více nasměje, hlavně díky jednomu automechaniakálnímu gangsterovi.

Nevím o sobě nic, ani jak se jmenuji. Nepřátelé mi říkají prostě Casshern. Svět podlehl Zkáze, každý život, robotický i biologický čeká postupný Rozklad a Smrt. Nebylo tomu tak vždy. Svět Smrt a Konec neznal. Pak však přišel Casshern a zabil Slunce, které se jmenovalo Měsíc. Tehdy Zkáza sevřela živou i neživou přírodu do své drtící náruče. Strach a hrůza zmocnila se obyvatel světa. Zachrání je "zabít Cassherna, pozřít Cassherna"? Když tě pozřu, budu prý žít věčně. Nevím, zda-li je to pravda, ale zkusím to, protože nezkusit nic a jen čekat na smrt, je strašlivá vyhlídka... Nebo se svou pomíjivostí dokáží nějak vyrovnat? Někteří se budou dokonce chtít Casshernovi mstít... Ty o mně něco víš? - Tolik, že tě chci zabít. On zatím bude pátrat po své minulosti, procházet a poznávat umírající svět, hledat smysl svého žití a zjišťovat možnosti odčinění svých hříchů... Postava Cassherna - Troufám si říci, že takového hrdinu anime (a možná film vůbec) ještě nevidělo. Jistě bychom našli leccos z jeho povahy u Johanna z Monstru, u postav Berserka i u řady dalších. Jejich vina však není tak absolutní, jejich ztráta paměti tak mučivá, jejich nemožnost úniku tak svíravá. Zdá se, že Casshernovi totiž osud odepřel odpuštění (protože se absolutně provinil proti všem), pokání (protože neexistuje možnost nápravy, ani adekvátní trest a jeho podstata ho nutí k dalšímu nežádanému ničení), únik (protože nemůže zemřít a všude je konfrontován se Zkázou) i pochopení svých hříchů (protože si nic nepamatuje, ani není jasné, že je spáchal). Je nejobávanější, nejnenáviděnější i nejžádanější. Proč nemůžu přestat bojovat a ničit? - Protože jsi Casshern! Casshernova pouť - Není to však zdaleka jen Casshern, kdo hraje důležitou roli v dění. Během své pouti pozná mnoho postav, z nichž každá se srovnává/nesrovnává se Zkázou a Smrtí po svém, jedinečně. Nejde tu o psychologickou drobnokresbu osob s tisíci aspekty, ale spíše o symbol určitého přístupu k životu a umírání. Jde o zhuštění lidského života v celé jeho tragice do pouhých 20 minut. Vždyť i náš lidský život od narození neochvějně směřuje ke smrti. Jen mnohem pomaleji a tak na jeho konec běžně nemyslíme. Zkáza Casshernova světa však existenciální otázky vykřikuje nepřeslechnutelně. Je pro mě s podivem, jak s minimem dialogů, navíc velmi jednoduchých až heslovitých, dokáží Casshernovy hříchy provést diváka po svých tématech a strhnout ho náladou umírajícího světa. Úvahy o smrti se organicky doplňují s úvahami o nesmrtelnosti. Nedá se říci, že by Casshern objevil o bytí a nebytí či věčnosti a pomíjivosti více, než slavná díla s tímto tématem, objevuje to však v žánru, který se o toto nikdy tak hluboce nezajímal. Objevuje to v remaku zřejmě plytkého příběhu o boji hodného Cassherna proti zlým robotům vraždícím lidi. Objevuje to v depresivní (post)apokalyptické sci-fi. Objevuje to v animovaném filmu plném soubojů. Svět, hudba a výtvarné pojetí - Všudypřítomný zmar si těžko mohl přát lepší formu, než Casshernovy hříchy přijaly. Svět trosek, omlácených, pískem bičovaných kamenů, městských rozvalin, rezavých věží, skřípějících robotů a tu a tam v dáli se ztrácející postava, "osudově" postávající - smrt, sucho, ticho, přerušované jen šustěním všebrousícího písku či šelestěním větru. Mimořádně i rozhovorem, dětským smíchem či dopadem kapky na poklidnou hladinu. Škoda, že můj jazyk není vycvičen na popis barev, protože právě jejich volbou Casshern nad téměř veškerou anime produkcí vysoko ční. Většinou odráží okolní Zkázu, ale i do oné hnědé, pískové, černé, tmavě modré atd. se nebojí výtvarnici vrazit barvu živou, výraznou a obrovsky kontrastní. Ani sluch - zvuky i hudba - nepřijde zkrátka - mně se obzvlášť líbil zmučený hlas Cassherna, který se pro mě navždy stal jednou z nejzajímavějších seiyuu poloh. Srovnání s jinými anime seriály - Během sledování jsem přemýšlel, k jakému tak anime Cassherna přirovnat. Moc mi to nešlo. Putováním světem a poznáváním lidské povahy, podobá se nejspíše Kino no Tabi. Je však depresivnější a monotematičtější. Na druhou stranu nabízí kompaktnější, soudržnější, a myslím i uhrančivější svět. Pátrání po smyslu bytí dá vzpomenout na touhy Gutse a Griffitha z Berserka, vina patří Monstróznímu Johannovi, ale i Tenmovi. Téma smrti je v Shinigami no Ballad či Shigofumi. Lidský úděl obecně v Mushishi. Casshern sins však přece jen, stojí trochu opodál. Dobře tomu tak. Naprosto nechápu, jak tohle mohl udělat režisér Digimonu. Sice ne dokonale bezchybných, ale přeci jen *****. Edit (6.1.2010): Seriál mi natolik zůstává v paměti, že jej přeřazuji do TOP.

Dekalog - Deset přikázání, která dal bůh Mojžíšovi na hoře Sinaj. Vznikne-li o souboru základních pravidel morálky seriál, jeho naplnění morálními a etickými problémy/rozhodováním, lze očekávat s důvěrou až stoprocentní. Aby však šlo o podívanou zajímavou a podnětnou, musí se látky chopit někdo, jenž téma nezpracuje s přístupem: "Já vám, milí diváci, teď ukáži, jak je dodržování těchto pravidel dobré, vedoucí k dobrým koncům a nedodržování špatné, vedoucí ke špatným koncům." Kieslowski se svým spoluscénáristou Piesewiczem (vzhledem ke kvalitě scénáře si zmínku zaslouží) naštěstí tuto banální možnost nezvolili. Naopak, inspirují se volněji, u přikázání ohmatávají hranice jejich definic i aplikovatelnosti. Vymýšlí tak komplikované životní situace, že rozhodování se a smiřování se skutečností nelze hrdinům ani trochu závidět. Vypráví příběhy, v nichž přikázání vystupují nezřetelně, v pouhých obrysech, ale právě tím dávají divákovi (který by možná ani netušil, že film hovoří o tom kterém přikázání, nedali-li by autoři svému dílu příslušné jméno) šanci hledat, myslet a ostřit svůj pohled. Třebaže jako film u mě na maximum obstály jen tři díly, jako seriál Dekalog jen těžko najde konkurenci a proto *****.

Bez váhání musím Mushishi označit za jeden z nejlepších anime seriálů, a to hlavně díky tomu, že do něj, na rozdíl od většiny jiných anime seriálů, které prostě jen baví (třebaže kvalitně), sestoupila určitá moudrost a uměřenost. Své zhmotnění nalezla nejen v podobě Mushishi Ginka, ale i v prostých zemědělcích, řemeslnících, rybářích či chůvách. O těch a samozřejmě jejich trápení s Mushi je seriál především. S důvěrou a nadějí se odevzdávají do péče Ginka, protože oni sami o příčinách svých trápení vědí pramálo a mnohdy fatalisticky očekávají, co přijde. Jsou smíření se svým údělem, ale jen zřídka rezignují. Jsou vytrvalí a houževnatí. Jsou si vědomi, že nad některými věcmi nemají žádnou moc. Ale s čím mohou bojovat, tomu se postaví. Seriál je ve svém přístupu k postavám skutečně citlivý. Poctivě je vykresluje, snaží se je pochopit, ale nesoudí je a v žádném případě neodsuzuje. Při případném nešťastném (spíše volím toto slovo, vyloženě zlé činy v seriálu nejsou) činu spíše pozoruje se smutným pochopením. Co musím vyzdvihnout, je fakt, že seriál nedává svému diváku znamení "teď plač", "teď souciť", "směj se" či "pociťuj hrůzu". Tohle musí divák Mushishi zvládnout sám. Když se mu to podaří, budou jeho pocity o mnoho intenzivnější. Nejde o seriál, který lze zkonzumovat nezúčastněně. Rovněž mě těší, že seriál občas nastoluje závažné morální otázky a neusnadňuje diváku a postavám situaci existencí řešení, které by bylo prosto chyb. V tomhle ohledu se mi velmi líbil díl o člověku, který osil pole jistým druhem Mushi. Bez debat *****.