Subjektiv

Solaris je film fascinující - z mnoha důvodů. Na své si přijdou například oči - obrazy, které Tarkovský servíruje, jsou splněným snem každého vizuálního gurmána - nikoli však vizuálního jedlíka. Nikdo nedokáže natočit vodu působivěji než on - je jedno zda proudí v potoce, padá z nebe či je uvězněna v nádobě. A není to jen voda, která je nádherná. Solaris je i film výjimečný myšlenkově. Něco je jistě již dílem autora předlohy Stanislawa Lema (konkrétně Solaris jsem bohužel zatím nečetl). Konečně, "identitami" věcí a lidí se Lem zabývá v mnoha svých dílech, v Solaris tu máme Hari pozemskou a Hari "oceánskou". Je skutečná jen ta první? Obě? A když obě, jsou totožné? V čem tkví její podstata? A můžeme tuto podstatu vůbec poznat? Tyhle a mnohé jiné podobné otázky Lem zkoumá ve své tvorbě z různých úhlů pohledu. Vzpomenu si třebas na sbírku povídek "Hvězdné deníky", ve kterých je ústřední postavou Ijon Tichý - takový Jára Cimrman budoucnosti. V jedné povídce se nachází nebezpečná planeta, na které co chvíli někdo umírá. Leč to nevadí, neboť každý je hned nahrazen připravenou naprosto identickou zálohou. Kolikrát si člověk ani nevšimne, že zemřel. V jiné povídce nechává Lem Ijona dehydratovat na prášek a pak po zalití rehydratovat do živoucí podoby. Jednou však vzniknou Ijonové dva. Jindy časové víry dávají vzniknout různým Ijonům. A úterní to vidí vždy jinak než středeční. Nakonec je Ijonů tolik, že musí pořádat konference, aby se nějak dohodli. A jindy zase u Lema postavy projdou takovou fyzickou a duševní proměnou, že před a po proměně vidíme úplně rozdílné bytosti. Je to jedna nebo dvě bytosti? K Lemovu pohledu však IMHO Tarkovskij přihodil něco specificky svého. Doufám, že se nepletu, když řeknu, že tím něčím je, mimojiné, jeho víra v boha. Vždyť oceán Solaris má moc tvořit a může být schopen milovat celé lidstvo. Tarkovskij je pro mě jedním z mála režisérů, kteří dokáží víru prezentovat tak, že i mně, ateistovi nejtvrdšího ražení, to přijde fascinující. Málokdy tvrdím, že film je nadčasový, skvělý, úžasný a dokonalý. Ale Solaris pro mě takový je. (Poznámka pro autora: Komentář přepracovat)

2001: Vesmírná odysea je jedním z nejslavnějších filmů všech dob, IMHO právem. To tvrdí i mnoho zdejších uživatelů a uvádějí různé důvody. Abych je neopakoval, přihodím nějaké nezmíněné. 2001 je SCI-FI, ne jen sci-FI - V dnešní době stačí, aby se film odehrával v budoucnosti, byly v něm neznámé přístroje či mimozemští tvorové a film hned padá do žánru sci-fi. Poněkud se zapomíná, že sci-fi znamená science-fiction. A to slovíčko science se Kubrickův film snaží respektovat. A jako fyzik, snad i vědec, mu jsem za to nesmírně vděčný. Máme tu tichý vesmír, kterým proplouvají kosmické lodě s vypnutými motory. Máme tu vesmír, ve kterém existuje setrvačnost, stav beztíže a odstředivá síla. A tyto věci se projevují i v takových drobnostech, jako jsou čepice stewardek na palubě raketoplánu - vždyť jinak by jim vlasy v beztížném stavu trčely na všechny strany. A je tu samozřejmě interiér kosmické lodi, jež letí k Jupiteru. Umělá gravitace vytvořená odstředivou silou dává vzniknout místnosti, ve které "nahoře" je jen další "dole" anebo "kousek vedle". Všemu technickému pak vévodí "postava" superpočítače HAL9000 - IMHO nejdokonalejší filmové umělé inteligence. Není to pípající mašina hovořící jako PC speaker. Má normální lidský hlas, který je ovšem prost emocí. Můžete se s ním zahrát šachy a ukázat mu své kresby, plní tedy i funkci přítele či alespoň společnosti. Tato jeho "lidskost", však není skutečná - je prostě jen strojem, který se řídí programem. Vinu za jeho činy nesou jeho programátoři. O Hudbě už tu řeč byla. Also sprach Zarathustra či Na krásném modrém Dunaji zná kdekdo, ale v tomto filmu se člověk může seznámit i s "hrozivou" hudbou méně známého (v porovnání se Straussem) György Ligetiho, a kdo ví, třeba se stane jeho fanouškem. Není ostatně bez zajímavosti, že ač Ligeti "vyznával" celoživotně ateismus, právě ve 2001 použitá skladba "Lux Aeterna" má své inspirační kořeny v křesťanství. S ohledem k interpretaci, kterou chci raději pojmout jen zlehka v náznacích a jen skrze ty aspekty, které jsem neobjevil v komentářích ostatních, můžeme tuto skutečnost vykládat dvojím způsobem. Tak ať se pode mnou ten tenký led neprotrhne. Je možné, že bez znalosti knižní předlohy není film myšlenkově příliš přístupný. Na druhou stranu - Vesmírná trilogie v knižní podobě je trilogie a domnívám se, že vysvětlení leží nejvíce v knize druhé. Monolit je výtvorem neznámé velmi vyspělé civilizace. Tvůrci se zřejmě cítí ve vesmíru velmi osamocení, vysílají tedy do prázdného vesmíru monolity, které mají za úkol inteligenci nejen vyhledávat, ale při vhodných příležitostech i napomáhat jejímu vzniknu - tvořit ji. Monolit se stává jakýmsi "lhostejným" bohem. Dává lidstvu možnost se rozvinout, ba přežít - ještě jednou:"Tvoří ho." Neříká však, co si lidstvo má se svým životem počít. Lidé si musí poradit sami. U optimistického ateisty, jakým byl A.C.Clarke je tento pohled očekávatelný. Úplně lhostejný však monolit není a být nemůže - jeho tvůrce jistě zajímá, jak si na své misi vede. Druhá a třetí kniha nám říká, že je zajímá i něco dalšího. A tím se dostávám k něčemu, co dokáže snad jen žánr sci-fi a náboženství. Totiž podívat se na celé lidstvo očima jiné, dokonalejší inteligence. A.C.Clarke není člověkem, který by tento pohled zvenku svěřil bohu. Dovolím si ho citovat a ukázat, že jeho pohled na náboženství není úplně pozitivní:"Náboženství je vedlejší produkt strachu. Po velkou část historie lidstva mohlo být nutným zlem, ale proč bylo větším zlem, než bylo nutné? Není zabíjení lidí ve jméně božím docela dobrá definice šílenství?" Je i skeptický k budoucí roli náboženství ve světe: "Na celém světě a v každém náboženství najdete každodenní věřící. Vědí o nás, že reprezentujeme rozum, vědu a umění, a ač důvěřují svému přesvědčení,bojí sa, že porazíme jejiich bohy. Ne úmyslným násilným aktem, nepozorovaně. Věda může přemoci náboženství jeho nebraním na vědomí anebo vyvrácením jeho zásad. Nevím o tom, že by byl někdo dokázal neexistenci Jupitera, či Peruna, ale jejich přívrženců řádně ubylo." Svěřuje tedy důležitý pohled zvenčí mimozemské inteligenci, podobně to učinil např. i v Setkání s Rámou. A my jako lidstvo se můžeme ptát, zda jsme pokročili natolik, abychom hrdě předstoupili před svého otce (monolit) a řekli:"Podívej, co všechno jsme dokázali." Clarke by IMHO odpověděl, že jednou to právo (snad) mít budeme. Vždyť už spolu neválčíme (viz budoucnost v některých Clarkových knihách) a umíme létat do kosmu. To je dospělost i dle ruského raketového vědce Ciolkovského, cituji:"Země je kolébkou lidstva, ale člověk nemůže zůstat celý život v kolébce."

KOMENTÁŘ OBSAHUJE SPOILERY. Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, k obrazu Božímu stvořil jej: jako muže a ženu stvořil je. A viděl bůh, že je to dobré, jak panují nad mořskými rybami, nad ptactvem, nad dobytkem? Hle, dal jim bylinu vydávající semeno na celém povrchu země, které jim bude za pokrm. A viděl Bůh, že je to dobré, jak plozením a množením si podmaňují zem? "Po všechny dny svého života budete ze zlořečené země jíst v útrapách," pravil. V potu tváře jedí teď svůj chléb, dokud se nevrátí do země. Jednoho dne Bůh odebral havěť drobnou, jiného si vzal nazpět vodu. Postaral se, aby člověk nevzal ze stromu života, nežil navěky. Uzmul mu vládu nad každým živočichem lezoucím po zemi. Bůh sklidil veliké svítilny dělící den od noci. A zrušil také souš a shromáždění vod. Tu teprve spatřil, co je dobré. I pravil: "Ať nastane tma." Byla tma, den poslední. Konečně mohl spočinout. Bylo ticho. Nic. +++++ Velký krach, svíjející se spirála bytí, Bůh co vytáhl špunt z vany světa. Snad svět, snad Tarr, snad lidstvo, snad sám Stvořitel se vyčerpal a nyní mu nezbývá než po sobě pořádně uklidit. Snad ani neměl pocit, že v plné energii kdy učinil něco, co by bylo víc než nic, a kdyby, odvane ho čas. Tak za téma si vybral odebírání. +++++ V omezeném prostoru filmu, který představuje jeden dům s pustým okolím, se ještě nezastavil čas. Sám prostor se stal hodinami. Tik. Vstávat. Tak. Ustrojit. Tik. Vyvést koně. Tak. Jít pro vodu. Tik. Uvařit. Tak. Jíst. Tik. Spát. Ale když malá ručička oběhne kolečko, ocitá se zase na začátku. Žádné hodiny ale nejdou věčně. +++++ Po křivkách dlouhých záběrů kráčí kamera po omezeném prostoru a naustále naráží na jeho neviditelné hranice, nevyhnutelně se musí stáčet, obracet a setrvačně jede zase dál, aby opět narazila a uhnula a kráčela, až časem člověk pozná, že prostor ji škrtí stále víc a víc, až nemůže se pohnout již, až nevidí nic. Prostor je jevištěm pohybu a kde není jeviště, není ani pohyb. +++++ Ale omezený prostor neděsí uvězněné člověčí zvíře, co již dávno navyklo pravidelnému chodu sebehodin. Prostor se pomalu prázdní. I slova už jsou dávno pryč. Co také sdělovat, když vše se děje podle plánu, podle předzjednaného řádu? Snad jen: "Hotovo." Chlast, organické rozpouštědlo, ředidlo bolestí duše, ten nutný je. Stačí jedna píseň a ani ta nepotřebuje slova. Stačí, aby vše se dálo do skonání stejně. Jen proboha žádné změny, žádné impulzy z venku. Mohou-li natáhnout chod hodin, jako za pálenku platící soused, ať si povídá ty bláznivé řeči. Cikány vyhnat! +++++ V hodinách to skřípe, půlka malé, pomalejší ručičky zčásti ochrnula, pružina nepokoje ztrácí svou sílu. Nevítané změny se vrší, mizí důležité zuby na kolečkách, prostor mizí. Útěk je nemožný. Je příznačné, že se nikdy nedozvíme, zda-li nebylo utéct kam nebo to otec a dcera nedokázali. Nakonec již není nic a ani v něm nehyne vědomí a paměť toho, co se musí a by se mělo. +++++ KONEC SPOILERŮ. Turínský kůň je řemeslně vycizelovaný konec světa. Rozsudek, který nad sebou svět sám vynesl a vykonal. Pro mě trochu i políček vlepený Trierovi: "Méně je více!" Je funkční svojí umrlčí monotóností dlouhatánských záběrů ukončených, až když kamera dojede do míst, z nichž záběr nemůže logicky pokračovat. Monotónností, již oživují bizarní obměny. Bizarní proto, že v jiných dílech se monotónní obvykle narušuje výměnou či přidáním, ale v Turínském koni pohání dění odebírání, odebírání důsledné do poslední cihličky Vesmíru. Jako takový vyjadřuje nesmírnou skepsi a je už tak trochu na divákovi, co je příčinou a objektem oné skepse. Nabízí se odpověď, že úplně všechno. Ale zároveň nabízí dokonalou katarzi, protože teď už se nemůže nic zlého stát. Trmácení je konec. Skvělé.