djPeťál

Především herecký koncert Kristin Scott Thomas, ale spolu s ní taktéž i Elsy Zylberstein.. Jemná dokreslující hudba a plynulé vedení příběhu, které svým stylem ještě více přibližuje vnímání a situaci hlavní postavy, to vše přesně sedí tomuto výbornému psychologickému dramatu. Některá pouta nejde zpřetrhat, ačkoliv už v ně ani nedoufáte..

Snímek vedený skvělou Clooneyho režií a výtečným výkonem Davida Strathairna v hlavní roli, o kvalitě zbytku zde přítomného hereckého ansámblu ani nemluvě. Okolnost mimo samotný film, která mě ale zaujala, jsou obavy mnoha z nemožnosti naplno si film užít, jestliže člověk není obeznámen s konkrétním problémem, který film prezentuje. Vzhledem k tomu, že žijeme v zemi, která má s komunismem dost zkušeností a stejně tak máme dost dobré povědomí o sebeprezentaci USA jakožto té "opravdu svobodné země" - to jsou dva aspekty, o jejichž střet vlastně jde, a které si myslím tento film předkládá dost srozumitelně - tak by s tím vnímavý divák snad problém mít neměl. Nadto je zde stejně navíc ještě další zastřešující tématická rovina o vývoji a údělu televize jako média.. Každopádně se mi to prostě fakt líbilo, hltal jsem každou minutu jako málokdy..:)

Režijně si David Fincher zvolil hladkou cestu, která se určitě osvědčuje při ladně vyprávěné první fázi snímku, ale v pozdějším průběhu už se ukazuje až příliš urovnanou a až na jednu scénu, která mi přišla nejsilnější za celý film, nenabízí tak výrazné záchytné body, které by příběh zajímavěji směrovaly kupředu.. Hezky se na to dívá, Brad Pitt mi přišel skvělý, ale asi jsem teď nejvíc zvědavý, jak Benjamin Button při porovnání z mého pohledu dopadne oproti následujícím konkurenčním počinům.

Za vší zdvořilostí, společenskou konvencí a úctě k instituci manželství se v nitru skrývá oslňující světlo, které ač skryté, prosvítá skrze výraz v jejich očích.. Nemůžu si pomoct, ale film mě donutil ho komentovat takovýmto způsobem prostě proto, jaký sám je, a to po všech stránkách, jak obsahové (vskutku studie mezilidských vztahů se vší jejich krásou i překážkami), tak formální (hlavně kamera), stejně tak úžasnými hereckými výkony.. (Maggie Cheung jak herecky, tak i žensky, ne že nepotřebuje komentář, to spíš jazyk nenabízí možnosti, které by ji adekvátně dokázaly vystihnout..)

Horory já nijak nevyhledávám, spíš naopak (regulérní vyhýbání se..), a na upíry taky nijak zatížen nejsem, ale tady jsem po přečtení informací o filmu tušil něco netradičního a lákalo mě asi hlavně to, jaká je země původu snímku. A skutečně, zrovna klasicky o hororu to není, spíš příběh o dvou dětech, které by přátelství nenašly snad nikde nebýt právě vzájemného setkání. To poté obestavěno ponurou severskou atmosférou, kterou já tak rád a prolnuto hmatatelným vztahem mezi ústřední dvojicí, s krásnou hudbou v zádech. Navíc mě překvapilo, jak ve mě film i po skončení pořád dozníval a zůstal ve mě, jako bych se na něj pořád díval; snad je to tím správně zvláštním pocitem, který do mě skandinávské filmy často dostanou.. A ani ta krev mi tam nakonec nevadila..:)

Tímto snímkem mi Atom Egoyan připravil vynikající zážitek. Výtečným způsobem provádí diváka příběhem o lidech, jejichž bolest, ať skrytá či viditelná, jim stojí ve vyhlídkách na jejich sladké zítřky, a to je podpořeno i skvělými hereckými výkony. Film mě svou atmosférou, která mi místy připomínala mou oblíbenou Ledovou bouři Anga Leeho, dokázal pohltit od samého začátku do konce a třeba "básnické" pasáže mě úplně dostaly. Takže výborný dojem a jsem zvědavý, až se podívám i na další počiny pana Egoyana, protože tohle je má krevní skupina.

Sotva tu napíšu něco objevného, tenhle film je vskutku pozoruhodným výletem zpět do dětství, do toho světa plného zážitků, které jsme každý nemuseli všechny zažít, ale stejně v nás vzbuzují ten známý pocit toho, jaké to tenkrát bylo.. a v podání Francois Truffauta to bylo opravdu krásné. Každopádně moje první setkání s jeho tvorbou a výborné.

Jak se tak pozoruju, tak mě už nějakou tu dobu žádný film nenaplnil takovým pocitem, jako právě tento, což je přece jenom právě to, co kolikrát rozhoduje. Je pravda, že na tom má svůj podíl i to, v jakém žánru se Pýcha a předsudek pohybuje, ale kdyby tu nebyly filmové kvality, tak žánr sám nic nezmůže. Hlavně mi to přišlo, že snad pro všechny postavy byli zvoleni výjimečně dobře padnoucí a hrající představitelé (např. Donald Sutherland byl opravdu skvělý), na vrcholu samozřejmě stojí Keira Knightley se zaslouženou oscarovou nominací (anorexie neanorexie, hlavně tady a i v Pokání má takové kouzlo a fascinující výraz, že mě to dostavá do kolen) a s ní Matthew MacFadyen; k tomu plavná režie Joe Wrighta a stejně jako v Pokání báječná, dění ve filmu prostupující hudba Daria Marianelliho - tenhle snímek mi prostě udělal radost.

Takřka filozofická seance zasazená do úžasné vizuální formy. Ona poloha filmu společně s mnohými citáty sice nemusí svědčit každému, ale koho do sebe toto dílo, stejně jako mne, nasaje od prvních okamžiků, ten prožije příběh plný krásných obrazů a inspirativních myšlenek..

Tak ačkoliv jsem se nemohl rozhodnout, co bych měl od spolupráce pánů Bonda a Forstera očekávat, výsledek mne nakonec potěšil. A to vzhledem k tomu, jak já jsem to vnímal, že v dějovém kontextu minulé a této současné bondovky mi Marc Forster se svým odlišným filmařským stylem oproti režisérům předchozích dílů přišel vhodnější, než by byla jiná, pro tento typ filmu asi typičtější volba na jeho post. Quantum Of Solace mi totiž ve Forsterově podání přijde výmluvné v aspektech konfliktu Bondových vnitřních démonů, směrujících jeho další cestu stejně tak, jako tvořící se vztah s M, protože se přece jen ještě náchází někde po začátku své kariéry. A protože mi z tohoto filmu krystalizuje to, že právě tyto stránky jsou v této části příběhu o agentovi 007 na pořadu dne, je Forster mužem na svém místě a podává Bonda, který je aspoň pro mě takovým povedeným přerodem a příště už asi zase dostaneme něco klasicky akčně-špionského.