zdepapepa

Kdo chodí na Úžasňáky kvůli záporákům, ten nevím, proč na ně chodí. I Syndrome a celý jeho tým v jedničce byl jen prostředek k vystavění napětí v rodině a vytvoření dobrodružných situací, i když jeho motivace taky nebyla k zahození. Není tomu jinak ani tady. Hlavní hvězdou jsou tu jako vždy dvě věci - komiksově akční souboje a pohled do rodinných vztahů celé rodiny Parrů. Tam mě zamrzelo zatajení Jackových schopností před zbytkem rodiny. Postavy mimo rodinu byly bez výjimky výborně napsané, namluvené a naanimované (ať už to bylo sourozenecké duo nebo noví superhrdinové), dramatický i komediální aspekt se povedl na jedničku. Krom toho všeho je vidět, že animace pokročila zase o krok dále, což se projevuje hlavně na kvalitě textur a osvětlení. Asi se těžko někdo dozví, co na tvorbě scénáře trvalo tak dlouho, ale jestli bude někdy trojka a jestli se na ni bude muset zase čekat 14 let, tak se těším na rok 2032. Klidně bych se ale obešel bez klasického "záporáka". Vím, že to Pixar dokáže. Protože už to dokázal minimálně dvakrát.

Všechno, co v mých očích dělalo ze seriálového Cowboy Bebopa něco víc než jenom obyčejné řadové anime, je pryč. Pryč jsou dlouhé oddychové scény, kde se nemluví nebo mluví o vážných věcech. Pryč jsou scény z běžného života. Pryč jsou umělecké záběry. Pryč jsou osamělé údery do strun kytary a jazz. Pryč je cestování vesmírem a s ním téměř jakýkoliv pocit, že by se děj odehrával v budoucnosti. Pryč jsou srdceryvné příběhy z minulosti kromě občasného prohození mezi větami. Pryč je komplexnost postav. Možná bych hodnotil o něco výše, kdyby byl film zařazen jak má být, mezi 22. a 23. session. Takhle je to ale nastavovaná kaše bez chuti a barvy, která má tu smůlu, že následuje po několikachodových hodech. A jako zákusek je to ve své přepálené délce více než čtyř epizod příliš velké sousto.

V jedné hře zazněla otázka "Does this unit have a soul?" Ve hře si musí odpovědět každý sám, zde lze ale velkými písmeny napsat ANO. Žánrová ruleta (které dominují mnou oblíbené žánry) stejně jako novější Firefly - co epizoda, to krátký film, co záběr, to malba, co skladba, to vrchol hitparád, co věta, to perla. Dokonce i na osobité "next episode previews" jsem se s každým dílem těšil. Nadčasové dílo, které by si měl každý alespoň jednou za život "sjet". Jediným mínusem tak pro mě je tuctová zápletka s Julií, i přes její vynikající zpracování. Nic z tohoto vás ale nemusí zajímat, stačí se podívat na dodnes aktivní fanouškovskou základnu a (alespoň v době psaní tohoto textu) vznikající hraný seriál a je jasno, že Cowboy Bebop si svůj status jednoho z legendárních anime zaslouží. A narozdíl od Firefly se možná i doby kdy se Cowboy Bebop odehrává dožiju.

Těšil jsem se na zajímavou meta komedii s pohledem do zákulisí divadelního dění. Dostalo se mi čehosi post-post-post-postmoderního, ironicky však se zápletkami starými jak televize sama. Herecky zvládnuto na jedničku, navíc pro mě spousta známých tváří. V každém díle jsem našel něco zábavného, v drtivé většině se to však týkalo odbočení od hlavní dějové linie a jednalo se spíš o dobarvení charakteru postav. A to bohužel na vyšší hodnocení nestačí. Tak snad nedopadnu jako Dráteník.

Hrají tam děti a v důsledku toho se dá dobře odůvodnit hloupost dějových linek, protože dějově by i měly být dílem dětí. Což je škoda, protože tenhle post-apo Pán Much je dobře technicky natočen a má kvalitní hudbu, ale dějově je to peklo. Postavy jsou jednorozměrné a chovají se hloupě (bohužel Tesla to všechno nezachrání). Režie se raději věnuje atmosféře v klasických dílcích stavebnice (absurdní množství screen-timu hlavního hrdiny a jeho rodiny, romantic subplot hlavního hrdiny, scavenging, útok cizí skupiny, útok na cizí skupinu, porod, útěk ze zajetí) místo toho, aby prozkoumávali charakter postav, zejména právě při oněch "set pieces". Atmosféra je důležitá, ale to vydá tak maximálně na spořič obrazovky, ne na seriál. Jako kdyby všechny vykoumané dějové linky z jiných post-apo děl hodili autoři do koše a natočili na kilometry předvídatelnou, k prasknutí naplněnou všemožnými klišé (takže na dekonstrukce už nezbylo místo) podívanou, která je postavami a dějem stejně tak zastaralá jako je amatérská.

Ta chybějící hvězdička je za díru v ústřední zápletce, přes kterou se dá ale celkem rychle přenést a absence konce. Všechno ostatní je na pět hvězd - chvílemi to z komedie/dramatu přechází téměř až do dokumentární podoby, alespoň co se mých conových zkušeností týče. Oproti ostatním webovým sériím je to neuvěřitelně dobře udělané - i přes "nefilmový" poměr stran 4:3 to má povahu indie filmu - zvolená paleta barev, kreativní volby záběrů kamery, scénář, který ukrývá věci pro druhé zhlédnutí, prvotřídní herecké výkony, popkulturní odkazy, které jsou ale nenucené a jen dotváří charakter postav a každá epizoda obsahuje něco nového (a nemyslím jen dějově). Dost také pomáhá to, že se film nedrží kulis nebo stísněných interiérů a většinu času využívá již existující prostředí. Začněte sledovat zde.

Aneb co se stane, když dáte do mixéru populární sci-fi seriály a hru Viscera Cleanup Detail. Vždycky mě zajímalo, jak by vypadaly životy běžných lidí na pozadí politických machinací ve vesmíru, protože i přes všechnu moderní techniku z budoucnosti některá zaměstnání nevymizí. Zároveň je to taky dobrá ukázka toho, že spolu "Star" (a jiné) fandomy mohou koexistovat. Nebo třeba ne a já zastávám ten názor jenom proto, že k žádnému konkrétnímu nemám převažující vztah oproti ostatním. Mrzí mě však, že se tvůrci snažili zabránit stagnaci série tím, že hnali hlavní hrdiny do méně a méně obyčejných rolí, až se z názvu seriálu stal tak trochu artefakt.

Dobu jsem nezažil, předlohu jsem nečetl a v historii bádám pouze jako obyčejný smrtelník. Archetypy postav však znám (ostatně, ruku na srdce, kdo ne?), situace odehrávající se ve filmu byly občas až bolestně reálné. Kromě všeho výše uvedeného, hvězdného obsazení a pár hlášek opakovaných do zblbnutí jsem na filmu nic zajímavého nenašel, abych na něj pěl ódy jako většina lidí zde.

Mnohokrát, a i nyní, jsem si při sledování vzpomněl na Walk the Line, taky životopisný snímek o jednom hudebním gigantovi. Vzpomněl jsem si, ať už to byl úvod in medias res před koncertem, který sice byl důležitý, ale nikoliv směrodatný, aby se k němu pak film v plné parádě vrátil, kvalitní cover band s charismatickými herci/zpěváky nebo třeba pojmenování podle písně. A myslím si, že zde je Bohemian Rhapsody pojmenování trefné, bylo to skutečně "Freddie's Thing/Song" - zbytek kapely hraje druhé housle, v případě Johna Deacona dokonce třetí. Což nemusí být nutně špatně - mnohokrát jsem se upřímně zasmál dynamikou klasických kapelních vztahů. Tím to však nekončí - film je stejně jako titulní píseň slepencem různorodých nápadů s jasně definovaným začátkem a koncem, které na sebe logicky navazují - tady máme jak se poznali, tady máme jak získali record deal, tady máme osobní drama, tady máme jak vznikla ta a ta píseň, tady máme X-minut z Live Aid, tady máme záznam skutečných Queenů. Dovedu si proto představit, že pro skutečného fanouška to bylo spíš utrpení, protože některé rohy bylo jistě potřeba ustřihnout (ať už to bylo odmávnutí událostí po roce 1985 textovým medailonkem, vynechání některých dalších pivotálních písní/událostí, hýbání s časovou osou nebo obyčejné vymýšlení si dramatických situací), aby do sebe příběhová skládanka správně a filmově zapadala. Pro mě jako fanouška to byla koukatelná podívaná umocněná strhujícími záběry na pódium/z pódia (za všechny stačí zmínit i v realitě ikonickou Love Of My Life) a věrným zvukem skutečných Queenů. Na závěr se vrátím na začátek filmu, kde se na okraji záběru objevili U2 a já se ptal sám sebe - dožiji se dne, kdy budou mít U2/bude mít Bono vlastní životopisný film?

Klasický příklad citátu Morrise Udalla: "Všechno již bylo řečeno, ale ještě to neměli možnost říct všichni." Po stopáté tu máme příběh kterak underdog ragtag bunch of misfits v řádně specifické kariéře/koníčku (např. vybíjená, muzikál, kolečkové brusle, zde tanec) musí porazit vytrénované týmy, jinak jejich "klub" zavřou. A kde jinde porazit než na šampionátu, který je schopný vyprodat stadion. Po stopáté je tu také romantická zápletka. A i po stopáté jsem byl dojat. I přes tuctovou a předvídatelnou zápletku film na svých bedrech nesou sympatické herečky i herci (nejvíce pobavil Matt McGorry, který tady hraje prakticky sám sebe) a zejména příjemně racionální pohled na některé otázky rasismu, se kterým nelze než souhlasit. Sidenote: SBB byli objektivně lepší z prostého (filmařského) důvodu - měli méně střihů při svém vystoupení.