Cedr

Poměrně poutavě natočené nahlédnutí do zákulisí námořní situace mezi Severní a Jižní Koreou. Vcelku standardní válečný film se sympatickými charaktery a tradičně vyhrocenými emocemi. Vzhledem k námětu ale dává smysl. Hlavním kladem je relativně neokoukaný námět v jehož centru stojí "relativně" malý konflikt, který v mezinárodních zprávách dostane tak možná pár minut a druhý týden je zapomenut. Přesto jde pro zúčastněné strany o tragédii obřích rozměrů, která tehdy mohla dopadnout všelijak. 70%

Trochu zbytečně prvoplánový sociální komentář "schovaný" za typicky Kitanovským (ne)humorem. Tatsuya Fuji v hlavní roli je vyloženě perfektní a skoro až zamrzí, že za sebou nemá trochu víc konzistentní scénář. To že je humor místy naprosto luxusní a místy těžce rozpačitý by se překousnout dalo snadno. Nicméně ze zbytečně jednoduché kritiky společnosti (konkrétně například podvodníků a šmejdů parazitujících na stárnoucí populaci) by se dalo možná vytřískat něco víc. Na druhou stranu možná v jednoduchosti je ona krása a Kitano nejspíš věděl co dělá. 70%

Námětem pochopitelně strašný béčkový trash, který si vás ale velmi snadno získá jednak díky své upřímnosti, ale hlavně díky tradičně dokonalým kaskadérským stuntům. Typická závěrečná behind-the-scenes montáž těchto triků je geniálním tahem a vždy krásnou tečkou za daným snímkem. Škoda, že v dnešní době se něco podobného uvidí jen ztěžka. A palec nahoru za Jackieho zkušený casting, neboť když je třeba evropanky jako semi-love interestu, proč ne rovnou bývalou španělskou miss, že?

Lodní akce je parádní a Min-sik Choi jako admirál spolehlivě kvalitní. Patosu je tam až běda, ale to je vzhledem k námětu pochopitelné a omluvitelné. Omluvitelné však není nedotažený storytelling a hlavně kolísavé tempo, které z nepochopitelných důvodů v úvodu vyloženě nudí místo toho aby diváka postupně navnadilo do velkolepé druhé poloviny filmu. Korejští herci v japonských rolích působí jak pěst na oko, což je poněkud škoda neboť jejich charaktery byly minimálně stejně atraktivní jako sám admirál, ne-li víc. Ale jinak to zařídit zřejmě nešlo. 70%

Ač je scénář mnohdy se svými machinacemi naivnější než tradiční blockbustery, tak se Assassination často se svými charaktery vůbec nepáře a zachází dál než by si většina podobných snímků troufla. Jako celek to funguje překvapivě dobře. Velkolepé, chytlavé, solidně zahrané a se zábavnou akcí. Do filmové síně slávy se to sice nedostane, ale kdyby všechny historické akčněšpionážní thrillery byly aspoň takhle kvalitní, tak by to bylo fajn. Z $19 miliónového rozpočtu se toho podařilo vytřískat docela dost.

Nenáročný krimi blockbuster podle tradičního Korejského receptu posledních let. Pěkný visuál, známé tváře, povedená akce, nějaký ten heavyhanded sociální komentář a porce humoru. Nábojem to skutečně připomene Jackie Chana, ale i přesto, že akce je Veteránovi chytlavá, tak filmy mistra Chana jsou choreograficky a kaskadérsky pochopitelně úplně někde jinde. Tyto korejské kriminálky se hodnotí špatně, neboť lasting appeal je sice nulový, ale podívaná je to přesto celkem zábavná. Veterán tedy sice účel splní, ale s takovým rozpočtem by šlo udělat i rozhodně něco zajímavějšího.

Překvapivě velmi zábavná duchařina, která je hororová spíš jen námětem a cítila by se lépe v kategorii temné fantasy se slušnou dávkou romantiky a občasného humorného odlehčení. Zápletka je příjemně jednoduchá a slouží jen jako naprosto postačující prostředek pro charismatického exorcistu Nicka Cheunga. Oproti jeho předchozímu režisérskému pokusu je Keeper of Darkness výrazně konzistentnější. Zatímco o Hungry Ghost Ritual byl scénář velkou slabinou, tady je definitivně silnou stránkou. Pochopitelně nejde o vypiplaný masterpiece srovnatelný s HK špičkou (ala Infernal Affairs) ale v rámci žánru jde o velmi příjemné překvapení. Jde o relativně prostou story, ale právě díky tomu působí velmi sympaticky. Viditelnou láskou k žánru působí poctivým dojmem, který mi připomíná něco jako Sam Raimi po hongkongsku. Trikově jde pochopitelně o CGI fest, který definitivně nevyděsí, ale v rámci možností rozhodně neurazí. Temná horror/fantasy stylizace se atmosfericky celkem povedla. Po Hungry Ghost Ritual bych nejraději Nick Cheunga viděl spíš jen pod taktovkou ostřílenějších režisérů, v Keeper of Darkness však Cheung nabízí záhadně chytlavou podívanou, která je v současné HK kinematografii dost vzácná.

Druhý díl sice ve srovnání s první částí v úvodu možná mírně postrádá na údernosti, ale jde jen o ticho před bouří v podobě procesu samotného, který vše víc než vynahradí. Všechna pozitiva prvního dílu jinak zůstávají i zde (ostatně jde opravdu jen o jeden 270 minutový megafilm z pochopitelných důvodu rozstřižený vejpůl), herecké výkony v této části však vynikají ještě o chlup víc. Solomon's Perjury se mohl i přes silný start a poutavou zápletku vydat všemi směry, mohl kdykoliv snadno veškerou tvrdou práci pohřbít jediným špatným škobrtnutím ve scénáři, mohl mu lehce dojít dech a mohl ještě snadněji z diváků udělat blbce twistem vycucaným z prstu pana M. Night Shyamalana. Solomon's Perjury však celé čtyři a půl hodiny jede sebejistě bez přešlapů ve své stopě a dotáhne vše do zdárného konce. Díky stopáži je to signifikantní investice, ale myslím, že se nadmíru vyplatí. Svědomitěji natočený japonský film budete v poslední době hledat jen s obtížemi.

První část čtyř a půl hodinového epického mixu školního a (velmi netradičního) soudního dramatu s nevyhnutelnou porcí krimi/mystery začíná vskutku bravurně. Solomon's Perjury zápletku divákům naservíruje se sebevědomým vyprávěcím stylem, který vysoce přesahuje veškerou potenciální konkurenci. Skvělá režie a bezchybné výkony jsou nosnými pilíři tohoto eposu, nicméně příběh a jeho odvyprávění jsou právě tím, co Solomon's Perjury posouvají mezi nejlepší produkty současné japonské kinematografie. Zápletka se točí okolo smrti studenta, která je neprodleně vyhodnocena jako sebevražda. Na povrch však okamžitě vyplyne svědectví o vraždě. Přidejte hladová média a máte pořádnou shitshow. Jak se s tím vyrovnat když škola a policie nepomáhá? Jediným řešením je soudní proces. Soudní proces v rukou studentů samých. Ano, zní to jak zápletka ze špatné shounen mangy nebo light novely, ale skutečnost je jiná. Charakterizace postav je prvotřídní. Jisté idealizaci charakterů se v podobných (soudních) dramat vyhýbá jen stěží, ale Solomon's Perjury všechna klišé zvládá ustát se vztyčenou hlavou. Napínavost děje je překvapující a působí naprosto přirozeně. Vůbec nic není prvoplánové a vše je prosté veškerých scénáristických berliček. Film během několika minut chytne a nepustí až do závěru druhé části, která je stopáží papírově velmi velmi daleko, ale v reálu přijde neskutečně rychle.

Kouzelně natočené a precizně zahrané rozjímání o ztrátě a leting go. Rozjímání je to bohužel neomluvitelně utahané a předvídatelné. Kurosawa je normálně vším jen ne předvídatelným, nicméně Journey to the Shore je na první pohled velmi konzervativním dramatem, které postrádá takřka jakékoliv trademarky tohoto režiséra. Na tom by nebylo samozřejmě nic špatného, vždyť Tokyo Sonata a podobná usedlejší dramata tuto vlastnost sdílela. Sonata však narozdíl od Journey to the Shore zvládla velmi snadno udržet divákovu pozornost. Journey to the Shore je dvouhodinové ploužení se k jasnému a nevyhnutelnému cíli, který nepřekvapí a co je hůře nenabídne nic na odnos. Padne-li vám to tematicky do nálady, kouká se na to ale definitivně velmi příjemně.