Hwaelos

"Odpolední osidla" za mnohé vděčí francouzské avantgardě, ale jdou formálně i tematicky dál než např. Andaluský pes. Maya Deren konstruuje vyprávění, které nabízí množství výkladů psychoanalytických nebo prostě metaforických. Neuvěřitelná kameramanská škola. V některých místech dokáže práce kameramana skrýt naprosto přirozeně střih. V jiných naopak střih chybí a dochází k paradoxu, kdy kontinuální záběr vlastně narušuje kontinuitu vnímání. Kdyby v takovém místě střih byl, vnímali bychom děj a prostor mnohem lineárněji. Jedná se zejména o záběry, v nichž se kamera pohybuje a zároveň odklání od vertikály. V těchto záběrech je posilován dojem - naznačený i dějově - že struktura domu je fraktálovitě zavinuta sama do sebe. Jak říkám: Neuvěřitelné.

Slyšet zpívat Caba Callowaye je i po těch letech zážitek. Sice je na něj dnes často nahlíženo jako na poskoka bílých v dobách rasové segregace, ale je fakt, že bluesovější hlas by člověk pohledal.

This is definitely no children's movie :)

Vůbec nechápu zdejší nízké hodnocení (ale na druhou stranu nechápu ani Shadwellův sofistikovaný komentář, takže ok ;o)) Neveldine a Taylor mě velmi překvapili. Přiznám se, že docela ulítávám na Cranku, protože je to neuvěřitelně zábavnej akčňák. Tihle dva týpci si tam střihly tak šílené nápady, že by na ně jiní režiséři museli brát delší dobu tvrdé drogy. Nicméně Gamer je úplně něco jiného, než jsem očekával. Samozřejmě, na jedné rovině je to opravdu akční film a vzhledem k jisté nepřehlednosti akčních scén bych řekl, že ne nějak extra vydařený. Na té důležitější rovině je to zajímavá studie úvah o kyberprostoru, mnohem vydařenější než například přeceňovaný eXistenZ. Baudrillardův pojem "simulakra" zde dostává nový rozměr ve spojení se skutečnou kybernetickou simulací. Realita ve sdílené onlinové hře "Society" se stává pro mnohé hráče "hyperrealitou" - zejména pro ty, kteří jsou zde loutkami a ne loutkáři - a maskuje svou pravou povahu iluze. Tato sdílená "globální vesnice" se příliš nepodobá utopické vizi budoucnosti v podání Marshalla McLuhana. I jeho koncept "extenze smyslů" skrze média se tu zajímavě redefinuje, protože vězni se v simulaci opravdu stávají prodlouženými pažemi svých hráčů. Gamer je ze všeho nejvíc chytrou cyberpunkovou podívanou, která mixuje různé druhy vyprávění o informační společnosti s akční narací, v níž jsou hackeři (resp. crackeři) ti hodní kluci, "datoví kovbojové", kteří vrací šum do systému.

Nejsem dvakrát expert přes animaci, ale na konec osmdesátých let mi to přišlo dost zoufalé. Když to člověk srovná s padesátými lety u Zemana, je to nebe a dudy.

Vláčil dostál své pověsti a vlastně i odrazu svého jména. Údolí včel není diváckým filmem. Děj se posunuje jen velmi pomalu a dává vyniknout spíš dojmu tíživé monumentálnosti, kterou mají středověké malby. Stejně tak dialogů je poskrovnu a vesměs nemají pro vyznění filmu význam. Režisér by stejně tak mohl snímek natočit němý jen za doprovodu hudby. Nasnímání scén je velkolepé. Během filmu jsem si říkal, že vlastně každý záběr by se dal zastavit a vyvolat jako velkoplošná fotka. Všechny tyto aspekty nám přibližují středověk. Ne skutečný středověký život (místy jsem si říkal, že Vláčilovo zobrazení středověku je ve své snaze o drsnou špinavou realističnost až ZA skutečnou realitou), ale duchovní principy středověku, odvěký rozpor Boží a lidské existence. Život je v tomto pojetí jen hořká pouť k velkolepé spáse. Všechny postavy nesou rysy lidské nedokonalosti, dědičného hříchu lidstva. Ondřej a jeho matka, kteří se dopouštějí hříchu skrze krvesmilstvo, i Arnim, který dokáže předstírat sám sobě, že jedná ve jménu Boha, ale ve skutečnosti pravděpodobně Ondřeje miluje a jeho ženu zabije ze žárlivosti. Tak jako už několikrát, vyvstává do popření Vláčilova zájmu kritika náboženského fanatismu (která ve své době mohla být stejně tak přenesena na dogmatismus režimní), jenž jde proti přirozenosti lidského života a potlačuje základní životní touhy po lásce a štěstí. Nicméně, podobně založená Ďáblova past je snáze stravitelná a mám ji raději.

Dílo, které se sice co do fantazie a dějových intencí nevyrovná proslulé Cestě na měsíc. Na to je málo sevřené. Ze Swiftova románu si půjčuje jen několik obrázků, o naraci se vlastně ani nesnaží. Je to "surface play" spektákl, ale po technické stránce je na srovnatelné úrovni se svým vrcholným dílem. Méliés byl opravdu filmový kouzelník.

Už přesně vím, co myslel Truffaut, když říkal, že poslední velká vizuální osobnost filmu před Hitchcockem byl Murnau. Ten film naprosto nemá chybu. Už samotná struktura děje je pozoruhodná. Na počátku melodrama, vprostřed romance s prvky chaplinovské komiky a na konci opět melodrama. Mnohem podstatnější je ale "jak" je vyprávěno. Režisér na poměrně komplikovanou zápletku téměř nepoužívá mezititulky a vystačí si pouze s širokou paletou obrazových prostředků. Obzvlášť mě fascinuje pasáž, kdy ústřední dvojice přechází ve městě přes silnici a náhle se ocitne kdesi v letním sadu, aniž by přišel střih. V dnešní době by na to bylo potřeba zelené plátno a klíčování a Murnau si vystačil se zadní projekcí a šikovnými pochyby kulis. Neuvěřitelné. Jeden z nejlepších "němáčů", co jsem měl možnost vidět.

Možná jsem cynik (jsem :)), ale tohle bylo ulepenější než jakákoli romance, kterou jsem měl možnost za dlouhá léta vidět (včetně těch největších hollywoodských limonád). Jedno klišé se vršilo na druhé, jedna slzopudná scéna stíhala druhou. "A Moment to Remember", který jsem nedávno viděl mi přijde ve srovnání s tímhle jako vkusný konverzační film. Ale ze všeho nejhorší byla ta hudba. Směs italských oper, korejských rádiových slaďáků a amerických synťákových hitů minulého století byla opravdové peklo a jakoukoli scénu s potenciálem mě dojmout, zcela zabila.

Akční nářez, jak se na Guye Ritchieho sluší. Vizuál propracovaný takřka k dokonalosti. Komplikované průlety kamery mi připomínaly divoký styl Moulin Rouge. Hlavní dvojku si režisér ani nemohl vybrat líp. Jud Law kupodivu za Downeym ani moc nezaostával. Zklamalo mě jenom, že detektivka to nebyla vůbec. Celou dobu bylo jasné, že Blackwood je jenom podvodník a proto závěrečné Holmesovo vysvětlování nepřineslo divákovi žádnou důležitou informaci o ději, kterou sám na plátně neviděl, nebo se jí nedovtípil a celé ohlédnutí za případem připomínalo nejvíc přednášku z chemie. Druhé zklamání bylo nad tím, že Ritchie všechny fóry vystřílel na traileru. Film se prezentoval jako odlehčená akční jízda, což splnil, ale čekal bych, že scenarista víc na dialozích a hláškách hlavních postav "ujede".