Hwaelos

Hororový žánr žije! Jen si za ním musíte zajet do Španělska. Největší žánrová pecka od Kruhu a Záhady Blair Witch.

Jediný Tarantinův film, který není parodií sám na sebe nebo na dávno mrtvé žánry. Syžet filmu je příjemně uměřený, ale přesto tarantinovsky hravý. Zábavný cool nigga S. L. Jacksona se skvělými řečnickými kreacemi stojí v zajímavém protikladu k Pam Grier, jejíž postava osciluje od polohy protřelé podvodnice ke křehké stárnoucí dámě. Tempo je pomalé, tradičně retardované scénami mírně zhulených dialogů o ničem. Ale i tyhle pasáže nejsou tentokrát samoúčelné, ale slouží k vykreslení postav, což u Quentina nebývá zvykem. Závěrečná loupež, ačkoli se tváří, že chce konkurovat Dannyho parťákům, je nakonec nesena docela jednoduchám plánem, jehož několikeré zobrazení z pohledů různých postav vám ale nenechá vydechnout, dokud není zcela skončená. Závěrem: netarantinovský Tarantino. Asi to není právě ten styl, pro který ho všichni vynášejí do nebes, coby kultovního tvůrce, ale je to bezpochyby skvělá podívaná.

Poctivá záležitost, které možná čas ubral na děsivosti, ale rozhodně ne na kvalitě. V podstatě jedinou výtku mám k logice závěru snímku, kdy (spoiler) se Bennelova přítelkyně promění, ačkoli lusk s tou mimozemskou kytkou nikde poblíž neleží. Tam dostává smysl celého vyznění trochu na prdel. Jinak je atmosféra parádně noirová (vč. nezbytného voiceoveru) a děj sype od začátku až do konce. Jde vidět, že v rukou zručného řemeslníka se může i handicap padesátých let, kdy paranoia studené války dávala vzniknout hrozným paskvilům, proměnit v ryzí zlato.

Tohle Jasonovi nerad dělám, ale půl druhé hodiny filmové lobotomie občas způsobí, že ani nevíte, na co klikáte...

Gentelevův dokument je zajímavý především informativně. Popisuje, jak Vory v Zakoně vlastně za komunismu vznikly, odhaluje, jakým způsobem se jejich podnikání vyvíjelo za doby privatizace a překvapivě otevřeně ukazuje, jak prorůstají poloilegální lobby bývalých (?) mafiánů do politiky a obchodu současného Ruska. Velké emoce nečekejte. Je taky trochu škoda, že krom špiček současného byznysu tohoto ražení, neuvidíme v televizi, jak vypadá život normálních pěšáků. Ale je jasné, že film nemůže obsáhnout úplně všechno.

Maltézský sokol rozžvýkaný a zabalený do dobrodružného balení. Studiová exotika, která očividně není exotikou, film-noir, který není noirem, femme fatale, která není femme fatale (to není spoiler, to je konstatování faktu, že Mary Astor by nemohla hrát svůdkyni ani po transplantaci obličejové tkáně) a válečný rasismus, který rasismem je. A oholený Bogart! Kam ten svět spěje?

Prvotina Kar-Wai Wonga je do jisté míry esencí toho, co na východoasijských filmech mám a nemám rád. Opusťme velkolepé opusy točené z velké míry pro západní publikum (Hrdina, Tygr a drak, Stvořeni pro lásku), protože ty náš pohled zkreslují. As Tears Go By má neoriginální, šablonovitý příběh a patetické vyústění. Projevuje se v něm absolutní necitlivost pokud jde o výběr hudby. Někdo by mohl namítnout, že synťáková doba v osmdesátých letech ovládala celý svět a že už to dnes vypadá jinak. Na to odpovídám: pusťte si téměř libovolný korejský romantický film posledních let (např. Scent of Chrysanthemums). Uslyšíte prakticky to samé. Ústřední herci (a to mám Laua i Maggie Cheung rád) neuvěřitelným způsobem přehrávají, protože vládne jakýsi podivný konsensus, že velké city musí mít velké projevy (z toho se naštěstí Wong i Kim Ki-Duk poučili). Zdůrazňování importu západního životního stylu (neboli nevkusu osmdesátkové dekády) je tu exponováno natolik, že jsem poznával některé druhy nábytku z těsně porevoluční doby. Jakoby asijská spirituální tradice patřila minulosti a tedy pouze do dobových eposů jako je výše zmíněný Hrdina. Toliko k tomu, co na asijských filmech nemusím a čím se vzdalují jakémukoli diváckému požitku. Proč tedy ty tři hvězdy? Wong Kar Wai svůj rukopis nezapře ani na tak ranném díle. Výtvarná stránka filmu je fascinující minimáně pro vědomí, co z ní za deset let vyroste. Pro tohle stojí za to Jak přicházejí slzy vidět.

I teď po dokoukání nějak nevěřím tomu, že jsem v titulcích viděl opravdu jména Jarchovský-Hřebejk. Vypadá to, že se kluci konečně odvážili udělat film s uměleckými ambicemi a že opravdu na natočení něčeho takového mají. Formální stránka je na české poměry neuvěřitelně vypiplaná. Odvážili se používat různé stylové roviny (střídání kamerového zrna, různého typu snímání a střihu), nebojí se vyprávět děj filmu odznova v prokládaných flashbacích, používat voiceovery a citovat Holana. Z toho všeho jsem nepokrytě nadšený, protože podobnou vůli jsem v českém filmu neviděl...no řekněme řadu let. V podstatě jediné co mi (krom místy nesnesitelně deklamující Geislerové) vadí, je, že klucí pražský taky nepochopili (nebo na to možná jen neměli kuráž), že k umění patří taky ponechat nějaký díl divákovi, jinými slovy schopnost neříct vše. Je sice hezké, že nám šikovný scénář celou dobu tajil, jak to ve skutečnosti s rodinnými vazbami v Tomášově rodině je, ale nahuštěný konec, kdy bylo vše (opravdu vše) v deseti minutách dopovězeno až do nejmenších podrobností, to trochu zkazil. Kdyby aspoň nebylo ze scény, v níž Vetchý Linhartové vynadal za její mejly, jasné, že s ní opravdu nic neměl, měl by divák trochu prostoru k vlastnímu přemýšlení. Wolfgang Iser by neměl radost. Přes tyhle moje drobné výtky, které naznačují jen částečnou spokojenost, musím říct, že ze samotného tvůrčího počinu J+H mám obrovskou radost. A proto si dovolím hodnocení trochu přestřelit.

"Co je?" - "O co ti jde? Snažíš se prokopat do Číny?" - "Tohle mi jde." - "Říká kdo?" - "Každá holka se kterou jsem spal." - "Tak to buď lžou, nebo mají vagínu z pytloviny." Je trochu legrační si uvědomit, že právě tenhle film je organickým pokračováním linie vztahových bláznivých komedií 40. let (a které maximálně zbožňuju). Všecko se samozřejmě přizpůsobilo době. Chlapácký alt Katherine Hepburn nahradil chraplák Mily Kunis a Justin Timberlake (který mě příjemně překvapil) ztrácí klukovskou nevinnost úplně jiným způsobem než Cary Grant, když pomáha Hepburnové chytat ztraceného leoparda. To podstatné ale zůstalo. Dobře napsané dialogy a výborná párová chemie. A k tomu všemu Woody Harrelson v jedné z nejzábavnějších rolí jeho kariéry.

Pre-Lolita v mixéru s Frankem Caprou s doprovodem úžasné kamery.