Hwaelos

Lehce roztahaný, jinak vynikající prequel k Nové vlně. Hirošima je film, u něhož většina lidí v okruhu dvou sedadel ode mě aspoň na chvíli zaspala. A já sám jsem měl co dělat. Ale pokud to vydržíte, odměnou vám bude neobvyklý filmový zážitek, který příliš neexperimentuje s povrchovou strukturou formy (střih, kamera), ale hlavně s hloubkovou strukturou - se střídáním vypravěčů, rozbitím lineární struktury vyprávění, apod. I Francouzska, i Japonec mají sice nějakou minulost coby postavy, ale spíše jsou jen jednolitým monologem vypravěče. Jejich charaktery ustupují do pozadí a někdy zůstávají pouze "hlasem", který patří personifikovanému objektu...

Hezký výlet do muzea. Notthing more. Snad jen chuť na ten stejk to ve mně probudilo.

Nějak jsem tu spoustu postav a plánů na první shlédnutí nepobral. Hawks si zřejmě tentokrát ukousl dost velké sousto. Nicméně scénář byl tak výživný a hlášky tak suché, že nemůžu jinak. Bacallová byla jako femme fatale úžasná - sexy, přesto trochu chlapská, manipulativní a s ostrým jazykem. A lepší Marlowe než Bogart ani nemůže být. Opravdu řízná detektivka.

Dospělejší verze Stand by Me se stejným feelingem, stejným motivem přerodu (jen namísto dětství > dospívání se tu tematizuje přechod z dospívání do rané dospělosti) a s lepším soundtrackem. Možná to není na plnou palbu filmařsky, ale emočně vás to dostane.

Frank Darabont neumí točit žánrové filmy. Bohudík! Z plnokrevného hororu dělá chvíli psychologické drama, chvíli postapokalyptickou vizi, aby to vše nakonec proměnil ve film o vině a trestu (existenciální studii, chcete-li). Na začátku jsem si říkal: "kamera...dobrý, místo...dobrý, atmosféra....dobrý, potvory........počkat! Hahá, ještě v tom chlapče neumíš chodit. Potvory nemůžeš vytáhnout takhle brzo. Celý to zprasíš." A pak mě to zas zarazilo do židle a už jsem jen sledoval, jak moc se pletu. Probral jsem se až u té vzpoury fanatiků. Ten náhlý a nevěrohodný obrat hodně zaskřípal. Ale eno ešť, to by se sneslo. Co mi brání dát plné hodnocení, je trestuhodné nevyužití tak zajímavých postav. Vypadá to, že pokud je jeden z obyvatel supermarketu mimo obraz, přestává existovat. Vojáci nedojdou využití (dokonce ani zachycení kamerou) dokud se dva z nich neoběsí. Blondýna je tam jen, aby chovala dítě a nejsympatičtější borec jen, aby těsně před koncem padl za vlast. Žánrová klišé by se "darabontům" měli vyhýbat...

Knižní Hobit je sled atrakcí bez kauzuality. Filmový Hobit je sled adaptovaných knižních aktrakcí propojených s dalšími atrakcemi, které do roztaženého děje doplnil Jackson a pokusil se jim nějakou kauzualitu dát - mimo jiné přidáním omáčky přelité ze zmínek v dodatcích LotRa a v Silmarillionu. Právě na tuhle "majdu" jsem se těšil nejvíc - na setkání Bílé rady, na výlet do Dol Gulduru... Zcela zbytečně. Epická šíře Hobitovi prostě nesvědčí a to je tak asi jediná výtka, která se proti němu dá vznést. Zatímco v Roklince děj drhne a dialogy jsou polovinou mlácení prázdné slámy a druhou půlkou křečovitě vysvětlující, když však trpaslíci devastují nádobí, skřety či vrrky, funguje to perfektně. Natočeno je to bez debat skvěle, ale silně pochybuju, že bude Hobit někdy fungovat jako plnohodnotný prequel k Pánovi prstenů. Na to mají obě trilogie moc odlišnou atmosféru i strukturu. --- --- a jednoznačně největší úlet? Radagast na houbách a Králíci z Rhosgobelu. :)

Here is the Thing: horor je ve své nejhlubší podstatě realistický žánr; monstrum (ať je jím vlkodlak, zombie nebo vraždící panenka) musí dodržovat určité zákonitosti. Může si je v některých případech přiohnout - být rychlejší nebo předvídavější, než oběť, případně využívat svých nadpřirozených schopností - díky čemuž získává navrch, ale to je tak vše. Bergman se takovému omezení obloukem vyhnul, jeho děsy využívají logiky snu (jakkoli v jiném duchu, než jak ji chápou surrealisté). Noční můře totiž uniknout nelze - oběť je v ní předem znevýhodněná, protože prostředí hraje proti ní (časové a prostorové zkratky, absence kauzuality). Ne, že by byl výsledek zákonitě děsivější... ale rozhodně je to osvěžující přístup. Výsledkem Bergmanova experimentu je spíš psychologická studie (jak už to tak u něj bývá), ale v jiném podání, než jsme zvyklí. Příjemným bonusem je samozřejmě brilantní Nykvistova geniální kameramanská práce, na kterou může člověk pět etudy do omrzení.

Cary Grant se tentokrát držel překvapivě při zdi a většinu zábavy obstarávala Katharine Hepburn. A že to ta holka umí, dokázala ten samý rok v Leopardí ženě. Z tohoto srovnání vychází Holiday jako poražený. Jak kvůli nepříliš podařenému scénáři, rutinní a nudné režii, tak díky zjevné naiviní melodramatičnosti. Jenže Grant a Hepburnová by mohli hrát vedle bílé zdi, bez jediného písmena ve scénáři a s jedinou zapnutou kamerou a stejně by to bylo zábavný. Takže co...

Hollywood je feel good seriál, který mě hodně bavil. Dylan McDermott, Jeremy Pope a Holland Taylor hrají bezchybně a spolu se zbytkem crew táhnou charismatem barvotiskový děj. Že jde o naivní pohádku vlastně nevadí, koneckonců tím přiznaně odkazují k bezstarostným, lehkonohým filmům poválečné éry (a navíc je příběh zasazený do alternativní historie). Přesto mám s Hollywoodem dva velké problémy. Ze seriálu hrozně čouhá, že je děj především věšákem na ideje tolerance a rovnoprávnosti. A jakkoli jsem svým smýšlením zastáncem téhož, tady je až moc zjevné, že jde tvůrci chtějí v prvé řadě kázat a až v té druhé vyprávět. Druhá výtka směřuje spíše ke struktuře příběhu. V seriálu zcela chybí konflikt a antagonisté, kteří by stáli za řeč. Všechny překážky jsou překonány během několika desítek minut a všechny důležitější postavy, které měly alespoň náznak úmyslů být v opozici vůči snaze hrdinů, jsou velmi rychle konvertovány na světlou stranu síly (Samara Weaving, Jim Parsons, Rob Reiner). Už Aristoteles věděl, že takhle se dobrej příběh nestaví...

Nesmírně zajímavé téma zpracované bohužel jen na malé ploše s vynecháním spousty důležitých mezníků a bez náležité hloubky. Dokument na půli cesty.