kiddo

Žel bohu nemohu hodnotit, jelikož jsem si při sledování radši četla chytré a hnusuprosté věci o tom, jak totálně žijeme v době rozpadu Římského impéria a vše je v naprosté prdeli. Poněvadž těch cca 20 minut, co jsem z celého tohohle žůžo bomba super společensky kritického eposu pochytila, patří spolu s 2 girls 1 cup a podřezávanými americkými vojáky k mým nejotřesnějším vizuálním zážitkům a Raven mě navíc nadšením z filmu neustále mlátil, je jen malá naděje, že si to ještě někdy zopakuju. Vždyť už teď se v noci kvůli těm 20 minutám probouzím s pláčem.

Milý deníčku, už nikdy se nebudu znovu dívat na filmy, které mě v raném mládí definovaly, to zklamání mi za to nestojí. Nevadí mi, že se Branagh silně odchyluje od nejlepšího gotického hororu vůbec, nevadí mi důraz na melodrama, nevadí mi vsunutí obehraných motivací a zpřehlednění. Vadí mi, že zatímco Shelleyová měla zcela očividně co říct i mimo prostého „člověk fantazíruje a moc to nedopadne“, Branagh nenabízí nic než zmatenou, mizerně (a tím myslím opravdu mizerně) sestříhanou a dost amatérsky režírovanou skrumáž tu hezkých, tu docela divných obrázků bez nějakého dalšího plánu (nepočítám-li jako další plán narážku na Michelangelovo Stvoření Adama, která je asi tak jemná jako mnohačetný úder kladivem do hlavy). Pryč je důraz na osobní zodpovědnost, na morálku, do háje jde psychologie postav a náznak, že Frankenstein je vlastně nebetyčný hajzlík, antihrdina s tendencí vidět v sobě Boha a sobecký hlupák, který do poslední chvíle neprohlédne, dokonce i to úvodní zdánlivě ostře protivědecké ladění vyzní zcela do ztracena. Tím nechci říct, že do filmu promítám, co bych v něm chtěla vidět, a pak se rozhořčuju, když to tam nenacházím. Tím chci říct, že Branagh všechna tahle témata někdy v průběhu filmu nakousne a pak je nechá ležet ladem. Těch pár scén, které ve mně rezonovaly v sedmnácti, sice stále zanechává aspoň slabou odezvu, ale to je tak všechno. Nezbývá než zamáčknout slzu a zpět se nadále neohlížet.

Jednoznačně o řád horší než Dům tisíce mrtvol a na 4 to vytahuje jen závěrečný videoklip (který sám je jen přílepek, jenž NAPROSTO nedává smysl a neladí s ničím ve filmu, ale zásluhou hudby je efektní jak sviň a asi nejlíp ukazuje, jak měla nezvoraná verze Vyvrženců pekla vypadat). Nemůžu se zbavit dojmu, že se Zombie snažil o jakousi buranskou Thelmu a Louisu a původní nemotivované fascinující síly zla ukázat jako obyčejné lidi s pevnými rodinnými vazbami, kterým lze porozumět, o postavách se ale nedozvíme nic nového, co by nám je postavilo do nového světla, a tak ani při pohledu na jejich emotivní utrpení se nelze ubránit vtírající se myšlence, že se stále díváme na amorální hajzly, které neomlouvá vůbec nic. Jejich sympatičnost byla založena na tom, že dokáží bez omluv a výčitek svědomí využívat slabé a oběti jako materiál pro vlastní potěšení; to Zombie škrtá, neb zde se rodinku snaží omlouvat, aniž by její původní poživačnou zvrácenost nahradil něčím funkčním. Ve výsledku nám pak prezentuje skupinku sígrů, kteří "can give it, but can't take it". Další rozpor tkví v tom, že původní schéma zlé rodiny z Texaského masakru motorovou pilou je v souladu s dobovou náladou nekompromisní kritikou klasického rodinného modelu. V DTM Zombie tohle filmové klišé přebírá jako obyčejnou cool proprietu, ale ač nechutnost rodinky Fireflyových geekovsky zjemňuje, v zásadě nejde proti duchu antirodinného schématu. Nicméně tím, že se ve VP snaží přímočarý styl DTM obohatit OBHAJOBOU rodinného modelu v jeho zvrácené podobě, vytváří Zombie něco, co kvůli své fundamentální vnitřní rozporuplnosti naprosto nelze přijmout. Se znalostí Halloweenu usuzuji, že Zombieho komplexnost a dvojakost negativních postav baví, tvrdím ale, že se při jejich zpracovávání nedokáže zbavit povrchní kulervoucnosti a líbivého pozlátka a měl by se věnovat tomu, co umí opravdu perfektně: efektním šokujícím úchylárnám.

Neuvěřitelné, jak jednou za čas perfektně zafunguje kolektivní vědomí a přiměje i zarputilého fanouška špatných filmů, guilty pleasures, pivních nesmyslů a japonských úchyláren zahodit nadhled a smysl pro humor a okázale se jako nejpokrytečtější kýčař pohoršovat nad něčím, co je jen neškodně blbé a směšné. Styďte se, plantážníci.

Mgr. Bohumil Stejskal. Začalo to výsměchem jak z okouna, pokračovalo překvapivě nemilosrdnou chytilovskou sondou do života prosťáčka v pekelném kruhu kurev a skončilo v lokaci pro anální vajíčko neboli domácím videem „chlastáme s Kalužou a už se nemůžem dočkat, až to dáme na Youtube“. Skoro mám pocit, že výběr tématu proběhl náhodou, tvůrci sami moc dobře nevěděli, co chtějí točit, a když zcela mimoděk narazili na zlatou žílu, šokem najednou netušili, jak ji co nejlíp vytěžit. Možná je ta nesourodost a, žel, klouzání po povrchu daná filmařskými začátky, možná jenom tím, že tři dny jsou na poznání člověka prostě málo. Těším se na celovečerní, časosběrnou verzi.

Snyder má očividně rád nespolehlivé vypravěče, videohry, kabarety, léčebny a girls with guns. Materiálu na tři filmy, vše ale spatlal dohromady tak, že už to není hlavní hrdinka, komu se akutně hrozí lobotomií. Z hlediska relevantnosti dění má Sucker Punch tak 10 minut. Tři roviny filmu jsou nepromyšlené, nekoherentní, nijak nevycházejí ze základu a parazitují na něm v absolutní neochotě čehokoli se vzdát. Existence „bordelové“ a „videoherní“ nadstavby neospravedlňuje nějaký prvek v základní rovině nebo Snyderova snaha charakterizovat hrdinku pomocí její fantazie; Snyder prostě chtěl mít ve filmu jisté věci, logika jednoho konkrétního prostředí mu ale neumožnila je zapracovat, proto je šoupnul jinam bez ohledu na to, co to udělá s narativní logikou. Tři roviny navíc stojí samy o sobě, neobohacují příběh, postavy, ani sebe navzájem a vše spíš zamlžují a znejasňují (jistě dává smysl, aby Blue v bordelové rovině jakožto boss střílel prostitutky, je ale reálné, aby měl stejnou moc v rovině reality jako pouhý zřízenec? A jsou ony holky skutečně mrtvé? Upoutává Babydoll pozornost kunčaftů tanečky i v základní rovině? A ne-li, tak jaká je jejich obdoba? A jaký je vztah Babydoll a Bluea, který dává opět smysl jedině v bordelu?) Dále je logicky nemožné, aby dvě nadstavbové roviny byly fantazií hlavní hrdinky na druhou: 1. je škoda, že Snyder trochu nerozvedl, proč má malá holka potřebu snít o psychiatrické léčebně coby o kabaretním bordelu, z kterého kolegyně zachraňuje tak, že vrtí prdelí. 2. postava ukotvená v 50. letech jistě nebude sdílet fantazie dvanáctiletého geeka z 21. století. 3. objektivní věci jako mentor nebo smrt postavy nemohou být snem. Nedíváme se ergo na fantazie Babydoll, ale na Snyderovy, které mají nahradit nemožnost věrohodně zprostředkovat kouzlo Babydolliných tanečků; prostě musíme věřit, že jsou stejně "cool" jako vycizelovaný pastelový vizuál (který je, dodejme, kvůli naprosté nezranitelnosti hrdinek nudný k uzoufání). Se sterilní a fetišistickou čumilskou estetikou nelze Sucker Punch popsat jako girl power; je to ryze mužská fantazie. Smutné je, že kdyby se Snyder vykašlal na léčebnu, spolehl se jen na bordel a skutečně pracoval s hlavní hrdinkou a její fantazií, mohl to být jeho nejlepší film.

Hnusnej, hnusnej a ještě jednou hnusnej film, a to nejenom proto, že v něm starý člověk zůstane úplně sám, což je tematická chuťovka, kterou osobně naprosto nesnáším. Mám vůči Svědkovi jedinou, ale zásadní výhradu: tím, že dává do přímé souvislosti Hanzlíkovu ochotu jít před soud a jeho následný pád, dost otevřeně a aktivně brojí proti občanské činnosti, podporuje přizdisráčství a takový ten maloměšťácký ufňukaný étos „do ničeho se nepleť, táto, to se tě netýká a teď si sněz polívku, dyť tobě by taky nikdo nepomoh.“ Na televizi veřejné služby poněkud zvláštní poselství.

On není problém pochopit, proč ladí S&M2 na lehce depresivnější nótu, proč se ještě posiluje pocit marnosti, prázdnoty a ztráty něčeho cenného přítomný už v prvním díle, proč se to celé opakuje jak poškrábaná deska; problém je v tom, že je to udělané tak amatérsky a neumětelsky, až je to nekoukatelné.

Hloupá a mimózní moudra o sexu a smrti jak od hipíka na cracku.

A na sklonku šestého dne stvořil Bůh turecké Hvězdné války. Nejzábavnější věcí na tomhle filmu je, že ti, co ho hodnotí za 5, a ti, co dávají odpad, tak dělají z úplně stejných důvodů (jen ti druzí nebyli tak prozíraví, aby ho sledovali při skupinové konzumaci drog). Úplně „nejzvoranější“ tu imho nejsou dialogy a postavy, jež se pohybují někde mezi Mirkem Dušínem a Jendou Zemanovic a jsou hrané pouze obličejem (někdy) a zásadně ne tělem, ale střih a kamera. Záběry jsou zcela statické, naprosto nenavazují, kamera se NIJAK nepohybuje a dění je spojováno zásadně hrubým střihem, nikdy ne pohybem z jednoho bodu na druhý. Nasrat na kamerovou jízdu a kolejničky, vždyť máme zoom. A co by byl pořádný film bez trampolíny? Je tu i spousta dalších věcí – při házení nevýbušných materiálů následuje s železnou pravidelností výbuch jako po zapálení nádrže s benzínem, není jasné, jestli je Země planeta Javin, Slunce, nebo Hvězda smrti, klasická montáž trénujících hrdinů (tentokrát s polystyrenovými šutry), výbuch Hvězdy smrti (vrchol prvních SW) je tu používán donekonečna při výbuchu jakékoli stíhačky, expozice převysvětlující SW, islám, opakování záběrů a vkládání původních scén ze SW – ale toho, že mě turecké Hvězdné války naučily o kameře a střihu víc než jakákoli učebnice filmu, si cením stejně nejvíc.