bloom

Tak poté, co jsem viděl konečně viděl všechny filmy s dvojkou Lemmon - Matthau, prohlašuji, že Na titulní straně je přeci jen nejlepší. Wilder totiž udělal pravý opak toho, co předchozí dvě filmové verze stejnojmenné divadelní hry. V nich se totiž Hildy Johnson proměnil v Hildy Johnsonovou a bylo zaděláno na milostný románek s šéfredaktorem Walterem Burnsem. Wilder si ovšem uvědomil, že původní hra je přesně látka právě pro jeho oblíbence Jacka a Waltera (i když Jack Lemmon tu poněkud omezil své neurotické manýry), scénář naplnili s Diamondem precizními dialogy a satirický tón byl v době, kdy lži politiků vycházely na veřejnost, opět aktuální. Geniální. 100%

Tato verze se víceméně věrně drží předlohy a místo nějakých hororových strašáků tu máme kostýmní drama. Herecké výkony jsou brilantní - Robet de Niro vzbuzuje spíše soucit než hrůzu, přesto vám z něj občas běhá mráz po zádech. Kenneth Branagh, Tom Hulce, Ian Holm a Helena Bonham Carter hrají spolehlivě, přesně tak, jak to u takového filmu čekáte. Nejvíce ovšem překvapuje John Cleese, tak umírněný vážný výkon jsem opravdu nečekal. Na druhou stranu film občas zabředává do opravdu nudných chvilek...

Mně tedy Petrolejový princ hodně připomíná předešlou surehandovku Mezi Supy, jisté kvality mu ovšem upřít nelze. Old Wabble (je mi jedno, co to bylo za postavu v knize) je vcelku zábavný mužíček. V roli profesora Hampela německý komik Heinz Erhardt, jehož filmy, kde hrál hlavní roli, u nás neznáme a tak aspoň tady je malá ukázka jeho umu. Každopádně pro film se plánoval úplně jiný závěr. Na konci se měli objevit Old Shatterhand a Sam Hawkens, Old Surehand se rozloučit s Vinnetouem a vypravěč říci něco ve smyslu, že Old Surehand netuší, že vidí Vinnetoua, který zakrátko přijde do věčných lovišť, naposledy. Ovšem z důvodu Barkerova časového vytížení k tomu nedošlo. Jinak proti Stewartu Grangerovi nic nemám. Jeho výkon film nekazí, narozdíl od příšerného dabingu, který nezachraňuje ani už trochu starý Stanislav Fišer.

"Jak dlouho jsem spal?" "Nevím, nevěděl jsem, že ti to mám stopnout." Tenhle film se u nás vysílá mnohem častěji než první díl a tak jsem ho díky tomu viděl dřív. Naštěstí Vám to nezabrání v chápání děje, protože jediné, co tu zůstává, je skutečnost, že hrdinové spolu kdysi bydleli a nedopadlo to zrovna nejlépe. A zatímco Podivný pár se téměř celý odehrává v Oscarově bytě, tak dvojka je road-movie a možná trochu víc crazy než jednička. Podíl Alana Silvestriho jako skladatele není tak veliký, průvodní melodie je z prvního filmu a je v Americe profláknutá seriálem vzniklého podle prvního filmu. A je trochu symbolické, že zrovna v těchto rolích se Jack a Walther na plátně sešli naposled.

S Podivným párem se to má podobně jako s filmem (ne seriálem!) MASH. Je kultovní, podle skvělé předlohy, ale velkému podílu své popularity vděčí úspěšnšjšímu seriálu, který vznikl podle filmu. Každopádně bez tohoto filmu by to nikdy nevzniklo a můžeme být rádi, že když ne seriál, tak aspoň film se k nám dostal. Je totiž naprosto skvělý. Tak například scéna, když Felix volá Oscarovi, aby nejedl párky... Neil Simon hru prý napsal podle zkušeností, když bydlel se svým bratrem, rovněž dramatikem, Dannym. V roce 1998 se Simon, Lemmon a Matthau rozhodli staré postavy oprášit ve Správné dvojce a nedopadlo to vůbec špatně. Ale na první díl to stejně nemá. U nás se v Podivném páru na jevišti objevili i Vlastimil Brodský s Josefem Bláhou.

"To je ale blbec!" Je zajímavé, že nejlepší film Francise Vebera, je částečně vedle od mistrova stylu. Veber totiž ve většině svých předchozích komedií (ne všech!) vždy do děje přimíchal nějaké špióny nebo kriminálníky (však také napsal Strach nad městem a Nelítostný souboj s Lino Venturou). Blbec spíše připomíná Neila Simona, nejen tím, že se jedná o adaptaci divadelní hry. Na druhou stranu ty omyly a trapasy, do kterých se Francois Pignon zamotává jsou typicky veberovské. Hlavní hrdinové u Vebera se většinou jmenují Francois Pignon nebo Francois Perrin a vypadá to, že ztělesňují stejný prototyp smolaře. Jenže ačkoli se to nezdá, je mezi nimi přeci jen rozdíl. Perrin je vždy buď svobodný nebo šťastně ženatý a jeho patálie spíš vždy vznikají spíš z roztržitosti. Oproti tomu Pignon je vždycky po ztrátě partnerky a vlastně nemá rád sám sebe. Ale teď k Blbcovi. Říkat, že je podle i u nás úspěšné Veberovy čtvrté divadelní hry, je nošením dříví do lesa. Nicméně se o ní trochu zmíním. Na jejím úspěchu a inscenování mají podíl dva muži, o kterých se to moc neví. Prvním je kupodivu Jean-Paul Belmondo. Hra se mu natolik zalíbila, že jí s inscenací Feydauova Dámského krejčího vyklidil pole z vlastního divadla. Druhým je Pierre Mondy, i u nás známý herec (seržant Choudard v Sedmé rotě), který je ovšem také vyhlášený a kvalitní divadelní režisér. S Veberovou látkou se nesetkal poprvé, jeho hru Jak unést dámu dokonce zfilmoval. Právě Belmondo s Mondym dostali geniální nápad obsadit Jacquese Villereta jako Francoise Pignona. Pro Villereta byl stavitel maket ze sirek životní rolí. Roli Brochanta hrál na jevišti nejdřív Claude Brasseur, pak Michel Roux. Po famózním úspěchu byla filmová adaptace nasnadě. Pignonem měl být samozřejmě Villeret, ale Brochantem Gérard Depardieu. Nakonec je to Thierry Lhermitte a je to moc dobře. Stejně tak se povedo i obsazení vedlejších rolí: Daniel Prévost je jako Cheval ve větší formě jak za mlada a Catherine Frot v roli Marléne Malé je také dobrá. Američané plánovali remake ve Veberově režii a Robertem Benignim jako Pignonem. No to uvízlo na mrtvém bodě, každopádně už existuje indický remake. Pochvala za český dabing! "A pak ať zapěje vůl volů, ach, kdeže lonšt blbci jsou..."

Jediný Večerníček Zdeňka Svěráka měl původně namlouvat sám autor, ale nakonec to byl Luděk Sobota. (Svěrák pak Radovana namluvil na kazety.) Nikdy nezapomenu na postavu "zlý výrostek Hugo". Dětem Miroslava Táborského se seriál tak líbil, že se musel narodit brácha Radovan :-)

"V té přilbě nerozumím, co říkáte." Autory scénáře jsou René Goscinny a Pierre Tchernia (ten se chopil i režie), kteří vytvářeli i scénáře k animovaným Asterixům a Lucky Lukům. Krysy byli už jejich druhý celovečerní film po Le Viager, který měl víceméně podobné obsazení. Tchernia vlastně obsadil některé své staré kamarády z komediální skupiny Roberta Dhéryho Les Branquignols (Serrault, Carmet, "svinskej polda" Jacques Legras) a spřízněné duše (Galabru, Noiret a Serraultův kamarád Depardieu). Asi se při natáčení bavili, aspoň já to tak cítím. Teď nevím, kdo se mi vlastně líbil nejvíc. Michel Serrault je ve vynikající formě a je jen škoda, že u nás s ním neznáme zas až tolik komedií. Michel Galabru a Soběslav Sejk v českém znění se zase jednou vyřádili ("Tentokrát už to bude opravdu jenom pět minut."). Philippa Noireta mám taky rád, ale byl jsem zvědavý, jak zapadne mezi tu sehranou skupinku komiků a povedlo se mu to na jedničku. Na druhou stranu nechápu opravdu minimum prostoru pro Jeana Carmeta. Ale stejně je to francouzská komedie, která si zaslouží pět hvězdiček.

Myslím, že asi nejlepší zpracování příběhů Arséna Lupina. Příběhy jsou opravdu zábavně zpracované a drží se Leblancových předloh. Prima to jednou odvysílala o víkendech v dopoledních časech. A lepšího dabéra na lupiče-gentlemana než Josefa Abrháma snad ani najít není možné.

Pan Gimplewart (židovský komik Max Davidson) se chce spolu se svou ženou (Lillian Elliottová) a synem (Spec O'Donnell známý z grotesky A Pair of Tights) odstěhovat z domu sousedícího s blázincem, jehož pacienty jsou Laurel a Hardy, James Finlayson a Charlie Chase. Po neúsoěšném pokusu za nimi přijde pán, který nabízí výměnu svého domu, ale bez nějakých větších otázek a podrobností z obou stran, což Gimplewartovi kápne do noty. Poté se ovšem nastěhují do domu zkázy (v jednom střihovém filmu, kde byla groteska uvedena, dokonce nazýván domem, který postavili Laurel a Hardy) a začíná nové utrpení. Kdo by chtěl bydlet v domě, kde ze sporáku teče voda a pod kohoutkem si můžete zapálit... Tahle groteska je zajímavá účastí všech tehdy nejpopulárnějších komiků studia Hala Roache. Aby toho nebylo málo, tak se všichni blázni přistěhují do sousedství nového domu pana Gimplewarta.