Francesco Rosi

Francesco Rosi bývá prezentován jako jeden z mála italských filmařů, kteří po odeznění vlny neorealismu dokázali udržovat kvality italské kinematografie. Rosiho významnou tvorbu s řadou závažných společenských témat ostatně dokládá řada ocenění nejen v Itálii, trofeje si odnesl také z prestižních festivalů v Cannes, Berlíně nebo Moskvě.

Rosi pochází z Neapole, nadšení pro film mu vštěpoval otec, který byl sám amatérským filmařem. Francesco od dětství chodil do kina, četl filmové časopisy, později absolvoval i studijní pobyt na filmové škole Centro Sperimentale di Cinematografia. Na radu otce sice studoval práva, školu ale nedokončil a začal pracovat v rozhlasu, mezitím také ilustroval dětské časopisy. Po válce získal další zkušenosti jako asistent režie v divadle, původní plány doplnit si vzdělání na zmíněné škole Centro Sperimentale di Cinematografia ale vzaly za své, když si jej jako asistenta režie vybral Luchino Visconti pro svůj neorealistický experiment ZEMĚ SE CHVĚJE (La terra trema, 1948).

Jako asistent režie pak pracoval ještě dvakrát s Viscontim, ale i s dalšími režiséry (L. Emmer, R. Matarazzo), začal psát i scénáře. Samostatnou režii si vyzkoušel poprvé v roce 1952, když za Goffreda Alessandriniho dokončil životopisný film ANITA GARIBALDI (Camicie rosse, 1952). Svůj první samostatný film VÝZVA (La sfida, 1958) zasadil do rodné Neapole a zobrazil v něm pletichy místních podnikatelů v zemědělství. Kritický pohled na nešvary soudobé společnosti předznamenal další Rosiho tvorbu a dostavil se okamžitý umělecký úspěch. Film VÝZVA získal Zvláštní cenu poroty na festivalu v Benátkách a v několika kategoriích také Stříbrnou stuhu Italského syndikátu filmových novinářů. V udílení cen Italského syndikátu filmových novinářů, případně prestižních Donatellových cen, bodovala většina dalších Rosiho filmů.

Nutno dodat, že až po uměleckých triumfech a zájmu odborníků se dostavil i divácký ohlas a další Rosiho filmy s tématikou mafie a korupce na jihu Itálie zaznamenaly solidní návštěvnost v kinech (SALVATORE GIULIANO, 1961; RUCE NAD MĚSTEM – Le mani sulla città, 1963). Po zkušenostech s příběhy z rodného jihu dospěl Rosi postupně k tématům celoitalským, případně až s mezinárodním přesahem (OKAMŽIK PRAVDY – Il momento della verità, 1965), několikrát od něj ve výrazných rolích bojovníků proti korupci a mafii dostal příležitost Gian Maria Volonté (PŘÍPAD MATTEI – Il caso Mattei, 1972; LUCKY LUCIANO, 1973). Pohádkově laděný příběh BYL JEDNOU JEDEN... (C'era una volta..., 1967) vybočoval z Rosiho tvůrčí koncepce, díky hvězdnému obsazení (Sophia Loren, Omar Sharif) byl ale naopak komerčním úspěchem.

Významným počinem, opět s tématikou prorůstání mafie do státních sfér, byl film CTIHODNÉ MRTVOLY (Cadaveri eccelenti, 1976) s mezinárodním obsazením (L. Ventura, M. von Sydow, F. Rey). Zatímco dosud pracoval Rosi podle původních scénářů, koncem sedmdesátých je patrný posun k natáčení podle literárních předloh, opět dvakrát s G. M. Volonté (KRISTUS SE ZASTAVIL V EBOLI – Cristo si è fermato a Eboli, 1979; KRONIKA OHLÁŠENÉ SMRTI – Cronaca di una monte annunciata, 1987).

Dalším Rosiho mistrovským dílem byl film TŘI BRATŘI (I tre fratelli, 1981) realizovaný na námět povídky Andreje Platonova a opět s mezinárodním obsazením. Tento příběh nesourodé trojice sourozenců, kteří se v jižní Itálii scházejí u umírající matky, byl jediným Rosiho dílem nominovaným na Oscara. Poslední Rosiho filmy opět těžily z osvědčených témat boje proti mafii (ZAPOMENOUT NA PALERMO – Dimenticare Palermo, 1990) a problematického začlenění jedince po návratu z koncentračního tábora (PŘÍMĚŘÍ – La tregua, 1997).

V závěru své umělecké kariéry se Francesco Rosi vrátil k práci v divadle a v letech 2003-2008 režíroval několik her italského dramatika Eduarda de Filippo. Kromě řady trofejí za jednotlivé filmy obdržel Rosi za celoživotní dílo Zlatého medvěda na festivalu v Berlíně (2008) a Zlatého lva v Benátkách (2012), kromě toho má také čestný doktorát na pařížské Sorbonně. Celoživotní přínos italské kinematografii byl také motivem pro udělení Řádu za zásluhy o Italskou republiku (1997).

Co se týče soukromí, v padesátých letech žil Rosi s herečkou Norou Ricci (1924-1976), s níž měl dceru Francescu, která však v patnácti letech zahynula při autonehodě. Poté strávil padesát let ve šťastném manželství s Giancarlou Mandelli, která uhořela v roce 2010 při požáru vzniklém od zapálené cigarety. Z tohoto manželství pochází dcera Carolina Rosi (*1966), která je herečkou.

Pavel "argenson" Vlach