Carlo Goldoni

Carlo Goldoni, advokát, diplomat, autor divadelních her a libretista. Narozen do rodiny lékaře Giulio Goldoniho a jeho ženy Margherity. Goldoni obdržel první vzdělání na jezuitské koleji v Perugii, kde jeho otec pracoval. Poté studoval u dominikánů v Rimini filosofii. Následoval jeho první útěk k divadlu, po domluvě rodiny nastoupil v Pavii na práva. Odsud opět utíká, podle jedné verze napsal pamflet dotýkající se ctnosti pavijských žen. Podle druhé verze byla za vším šťastná láska, ale nešťastný manžel. Goldini nechtěl skončit nahý a zbitý do bezvědomí před domem své milenky. Třetí verze jej líčí jako pilného studenta, který nastoupil k nočním kondicím v nevěstinci. Protože byl nezletilý, přišli jej vyvést tehdejší strážci pořádku. Dále byl obviněn z nezákonného držení zbraní a opilství, což mu nezabránilo, aby roku 1728 vstoupil do služeb soudního vicekancléře v Chioggie. Ve funkci sekretáře jej roku 1729 následoval do Feltre.

Po roce službu opustil a pokoušel se uplatnit v nejmenovaném ochotnickém divadle, kde nastudoval se souborem opery DIDONE (DIDONE ABBANDONATA, autorem hudby byl Domenico Sarro, libreto Pietro Metastasio. Premiéru měla 1. února 1724 v Neapoli. Hlavní ženskou postavou je Didone - královna Kartága.) a SIROE, kde autorem hudby byl Leonardo Vinci. Jedná se ale o barokního skladatele a shodu jmen. Roku 1731 mu umírá otec a Goldoni se zase vrátil k právu. Po promoci v Padově si v rodných Benátkách otevřel právnickou praxi. Externě spolupracoval s Teatro La Fenice, nejslavnějším operním domem Benátek. Jednalo se o produkční úkoly, kdy pomáhal na svět letním sériím jiných autorů a psal a psal. (V té době neexistovalo účinné vytápění. V zimních měsících se nehrálo. Např. postavy řecké mytologie - Erató a Terpsichoré hrají polonahé. Dále např. „Závojový tanec". Podle legendy byla Salomé oděná do sedmi průsvitných závojů, které tvořily očím neproniknutelnou bariéru. V průběhu tance se jednotlivých části zbavuje. Je vidět víc a víc. Tanec dokončuje nahá. Při veřejných představeních byl takový závěr nemyslitelný, přesto byla tanečnice oděna velmi spoře.)

Jedna z veronských divadelních společností měla v tu dobu na programu Goldiniho IL GONDOLIERE VENEZIANO, BELISARIO a ROSAMUNDA. Na svých cestách po severní Itálii poznal Nicolettu Conio, dceru notáře, s kterou roku 1736 uzavřel manželství. V roce 1738 napsal komedii DVOŘAN MOMOLO, ale následující finanční těžkosti jej donutily roku 1743 Benátky opustit. Diplomaticky řečeno, utíkal před věřiteli a vězením pro dlužníky. Nastoupil do úřadu v Toscaně, kde jednou z jeho povinností bylo stíhat dlužníky. Je paradoxem, že svou nejslavnější hru SLUHA DVOU PÁNŮ napsal právě zde, roku 1745, poté, co mu bylo nabídnuto podobné místo v Římě. Goldoni nabídku vážně zvažoval, své rozpoložení a zoufalství nakonec vložil do postavy Trufaldina (Bože! Dvě místa! Dva platy!). Poté navázal spolupráci s hudebním skladatelem Vincenzem Ciampim, který roku 1746 podle Goldoniho libreta napsal L'ARCADIA IN BRENTA. Roku 1748 následuje další obrat. Goldoniho tlačí židle a chce k divadlu. Přání mu plní Girolamo Medebach (1706–1790), vlastnící divadelní společnost působící v divadle Sant' Angelo. Zde nám Goldoni zanechává důkaz své autorské plodnosti. Podepsal čtyřletou smlouvu, ve které se zavázal k deseti komediím ročně. K právům se již nikdy nevrátil a kromě komedií pokračoval jako zdatný libretista. L'ARCADIA IN BRENTA prodal ještě jednou. Zájem projevil Baldassare Galuppi, skladatel, kterému psával libreta Pietro Metastasio.

O rok později napsal Goldoni libreto pro jeho IL MONDO DELLA LUNA. Zde je nutno poznamenat, že pro Goldiniho tvorbu je charakteristická tzv. „opera buffa" (též „dramma giocoso"). Charakteristické pro ní je, že hlavními postavami nebyli řečtí bohové, šlechta či králové, ale obyčejní sedláci, služky a žebráci. Konec musel být šťastný, protože prostí lidé se potřebovali oprostit od svých od starostí a zahřát se smíchem. Goldoni tuto chuť publika znal a uměl hladové nasytit. Roku 1760 má premiéru IMPRESÁRIO ZE SMYRNY a to už se Goldiniho věhlas šíříl Itálií. Roku 1761 společně překročili hranice a vydali se do Paříže, do tehdejšího Italského divadla. Italské divadlo té doby byla „komedie dell'arte", které se hrálo v maskách, hodně se tančilo, improvizovalo a přehrávalo. Ústřední dvojicí byli často milenci, kterým bránilo nepřející okolí, prezentováno otčímem (macechou). V závěru hry on (ona) zjišťují, že jsou ztracenými (nemanželskými) dětmi bohatého vévody (parmského krále) a k lásce se přidává majetek a společenské postavení. Tento dramatický prvek byl parodován v LIMONÁDOVÝ JOE ANEB KOŇSKÁ OPERA kakaovou skvrnou velikosti mexického dolaru.

Roku 1771 vzniká DOBROSRDEČNÝ BRUČOUN. Hra měla premiéru v letním sídle Bourbonů Fontainebleau a zaznamenala úspěch. Goldonimu končil kontrakt s místním divadlem a jeho služeb využil Ludvík XVI. Zaměstnal jej jako učitele italštiny pro své děti, s platem 3600 livrejů ročně. Později, v průběhu francouzské revoluce bylo toto nařízení zrušeno a Goldoni, který celý život servíroval obecenstvu smích na stříbrném podnose, zemřel naprosto chudý na Rue Dussoubs v domě číslo 21. Jeho hrob nenajdete. Byl pohřben na hřbitově Svaté Kateřiny. Pokud jste četli HŘBITOV NEVIŇÁTEK od Andrewa Millera, pak stejný osud potkal i hřbitov Svaté Kateřiny - byl zrušen. K zemi šel i klášter Sainte-Catherine-du-Val-des-Écoliers. V současnosti se zde nachází bulvár Svatého Marcela s čísly 51 až 66. Goldoni vtiskl italské komedii zcela jinou formu. V jeho hrách odložili herci masky. Zmizeli harlekýni a pantomina. Už nebyl žádný Pagliaccio, Colombina a Pantalone. Commedia dell'arte se několik století stále jen opakovala. Neuměla přijít s něčím novým. Chyběl ji závan čerstvého vzduchu a pomaloučku Goldoniho osud následovala.

Střípky, zajímavosti:

Středověká Itálie byla rozdělena na drobné státy s různým právním prostředím. Při studiích v Rimini navštěvoval Goldoni představení, kde ženské role hrály ženy. V Římě za totéž hrozily hercům hrdelní tresty. V praxi byly užívány velmi řídce.

V Benátkách můžete navštívit Goldoniho rodný dům, kde rodina žila do roku 1717. Italové jej znají jako Palazzo Centani, nebo Casa di Carlo Goldoni. V domě je dnes muzeum a knihovna. Goldoniho dědeček byl právník a pořádal ve svém venkovském sídle divadelní a operní představení. Odsud pramení Goldoniho zájem o umění. V závěru života nasekal dluhy a prodejem domu byla jejich část uhrazena.

Goldoni je autorem 267 divadelních her a libret, některé psal pod pseudonymem Polisseno Fegejo. V autorské plodnosti, (nikoliv ve věhlasu) jej předčí pouze Lope de Vega, z jehož díla se dodnes zachovala asi čtvrtina - 425 her.

V jednom z článků, věnovaných Goldonimu, se píše:" ... abdikoval a vydal se vstříc Thálii, duchovní matce komediantů a pěvců ... ". Mluvíme o době, kdy právní zásada „čarodějnici nenecháš naživu", zanechala za sebou v letech 1484 až 1728 asi 300 000 mrtvých a milióny na útěku. Nedochovaly se všechny soudní spisy, ani popravčí knihy, upálených bylo údajně víc. Po celou tu dobu jako kdyby na Apeninském poloostrově měli jiný scénář. V Bari se námořníci v kostele běžně modlili k Poseidonovi a byli napomínáni, aby tak nečinili. Když neuposlechli, museli za trest opravit cestu. Roku 1619 prováděli kameníci opravy Kvirinálského paláce. Byla krutá zima s příšernými světelnými podmínkami. Řemeslníci obětovali osla, nebo mulu bohu Apollónovi. Když se to dozvěděl Pavel V., ptal se, jestli to pomohlo. Bartolomeo Ammanati, rozladěn neustálými zásahy do díla, zaslal Svaté stolici uctivý dotaz, zda-li by si raději nepřála Svaté hovno. Přitom jde o špičku ledovce. Křesťanská církev jakoby uctívání řeckých bohů tolerovala a nepovažovala jej za odklon od Ježíšova učení.

Dva roky před pádem Bastilly, roku 1787 napsal autobiografii MÉMOIRES POUR SERVIR Á L'HISTOIRE DE SA VIE ET CELLE DE SON THÉÂTRE, volně přeloženo O MNĚ SAMOTNÉM A HISTORII MÉHO DIVADLA. Byl jedním z prvních umělců, který svůj věhlas prodal ještě jednou na knižním trhu. Trpěl vážným očním onemocněním a podobně, jako Jaroslav Hašek musel část pamětí diktovat. Po vypuknutí Francouzské revoluce se snažil zoufale vrátit domů. Stýskalo se mu po domově. Francouzské úřady mu ale zastavily penzi. Bojoval za něj dramatik Marie-Joseph Chénier. Údajně mu byla penze znovu přiznána den po jeho smrti.

Goldoniho život nebyl jen procházkou růžovým sadem. Spolupráce s Girolamem Medebachem byla poznamenána výbušnými spory o honoráře, způsobené špatně sepsanou smlouvou. Potvrdilo se přísloví o mistru tesařovi, který se někdy utne. Madelbach neupíral Goldonimu autorství. Trval ale na tom, že podle smlouvy je majitelem napsaných her on a poplatky náleží jemu. Goldoni s tím nemohl moc dělat a smlouvu dodržel. Madelbachův příjem spočíval např. v tom, že pokud by Goldoni podepsal smlouvu s knižním nakladatelem a umožnil by mu vydat 1000 kusů divadelní hry za provizi 25 % z každého vytištěného kusu, spadly by tyto peníze do klína Madelbachovi. V tu dobu v Salzburku začínajícímu Mozartovi zajišťovala smluva podíl z každého prodaného kusu (ne vytištěného). V případě divadelních představení se postupovalo zpravidla takto. Autor uzavřel s divadlem smlouvu. Umožnil divadlu hrát celoročně jeho hru za roční plat. Ten byl vyplácen v měsíčních zálohách.

Goldoni byl členem akademie „Accademia Roveretana degli Agiati", založené roku 1750 v severoitalském Roverotu.

Když Goldoni opustil Itálii, opustil roh hojnosti. V Paříži byl jedním ze stovek autorů. Vládla zde silná konkurence a tak vyučoval italštinu. Byl osobním učitelem Marie Terezie Bourbonské (1778 - 1851). Dcera Ludvíka XVI. byla jediným potomkem, který přežil Francouzkou revoluci a v letech 1832 až 1836 pobývala v Čechách. Vyučoval i Ludvíkovu sestru - Alžbětu Filipínu Francouzskou (1764 - 1894), později popravenou na Place de la Concorde.

ČSFD.cz