Impresário ze Smyrny

Ani známý herci nedokázali z této komedie vytěžit něco, u čeho by bránice něměla čas na oddych...Těžko se k postavám hledají nějaké sympatie a proto jsem nebyl situační komikou zasažen tak, jak bych čekal... Když porovnám Impresária a Sluhu dvou pánů od téhož autora, tak o vítězi nemůže být pochyb... (07.04.2011)

Postupně gradující situační komedie, která se v závěru promění v herecký koncert Petra Nárožného, který celé hře dominuje. Neméně výborný výkon předvadějí rovněž S. Zindulka a J. Dulava neuvěřitelně vtipně vycpaný a hlavou předvádějící fantastické skeče. V Činoherním klubu stále hrají, nezbývá než doporučení navštívit představení. (28.12.2010)

Z Goldoniho dnes udělat současnou zábavu není nijak snadné (ať si ti lidé se zasněnými a vzdělanými výrazy v televizi říkají o nadčasovosti co chtějí). Občas hodně přehnanou, ale často velmi zdařilou komikou se o to herci Činoherního klubu, vedení velezkušeným Ladislavem Smočkem, úspěšně pokusili. Kdo nečeká moc, nudit se rozhodně nebude. Kdo čeká druhého Sluhu dvou pánů, nebude potěšen... (04.05.2011)

Po delší době jsem se zase potěšil krásným dívadlem. Stařičký Goldoni tedy musel být zgruntu přepsán a jazykově zmodernizován, aby byl k přežití a taky se dočkal i komediálního upgradu a výsledek stojí za to. Hlavně tedy Ladislav Smoček ukázal, že jen Pan Režisér (je to totiž jeho inscenace a ne Brichcínova, jak se na ČSFD mylně uvádí) a svoje řemeslo umí bravurně. Je to velká sranda a to hlavně díky výkonům (místy očividně improvizovaným) pánů Nárožného, Vetchýho a Dulavy. Slabou stránkou je přehrávající Zindulka a otravné hašteřivé slepice. (20.05.2013)

Mám rád představení Činoherního klubu a díky známosti příbuzenstva s vedením divadla jsem jich viděl už pěknou řádku. Impresária ze Smyrny jsem viděl už dvakrát živě a musím říci, že pokaždé jsem se skvěle bavil. Navíc prvně jsem se díky zmíněné známosti dostal i na premiéru, kde mezi diváky byli i literární kritici a teoretici Zdeněk Hořínek a Jan Lukeš, textař Jan Vodňanský a z herců Alena Vránová, Jiří Hálek nebo Bořivoj Navrátil. Už tehdy jsem se skvěle bavil a pokud si vzpomínám, nebyl jsem sám, protože pan Navrátil seděl vedle mne a dodnes si pamatuji jak mi z jeho smíchu zaléhalo ucho, protože první jednání druhé půlky se Stanislavem Zindulkou celé prochechtal. Podruhé jsem představení viděl asi rok a půl nato a už jsem věděl, kde se asi budu smát (a opravdu jsem se zase smál, i když Stanislv Zindulka byl nemocný a zaskakoval za něj Otmar Brancuzský), ale hlavně jsem poznal, jak moc se představení od premiéry vyvíjí. Všichni herci a herečky mají svou chvilku, někdo jich má víc, někdo míň. Ať je to slintající Pavel Kikinčuk, kejhající Jaromír Dulava nebo otupělý Ondřej Vetchý, kterému skvěle přeskakuje hlas. Králem představení je ovšem Petr Nárožný, od nějž pochází celý konec hry s turné, který prý zaimprovizoval na jedné zkoušce. Velice příjemné strávení večera. (11.09.2007)