Lola Skrbková

Pražskou konzervatoř vystudovala u profesorů Suchánkové, Laudové-Hořicové, Hurta a Svobody. Absolvovala jí v roce 1924. První fáze její tvorby je spjata s divadelní avantgardou. Nejdříve byla členkou Frejkova Osvobozeného divadla, odkud odešla s E. F. Burianem do divadélka Dada a v roce 1926 s ním přešla do Moderního studia. Působila v Burianově voicebandu a pomáhala mu založit D 34, kde působila jako herečka i jako režisérka. Po osvobození hrála i režírovala ve Zlíně, Ostravě, Benešově a Jihlavě.

Jako herečka se vyznačovala mimořádným citem pro hudebnost slova. Představovala často starší a staré ženy psychologicky složitých charakterů. Vystupovala i v rozhlase a televizi (SPOLUŽÁCI). Významná byla i její činnost pedagogická. Ve čtyřicátých letech učila na pražské konzervatoři a v letech šedesátých vychovávala studenty na brněnské JAMU. Byla činná i literárně. Je autorkou obsáhlé vzpomínkové stati o E. F. Burianovi "Od bubeníka k režisérovi", která vyšla ve sborníku JAMU 1980.

Ve filmu debutovala rolí pokrytecké, užvaněné a zlé Terezky, ženy krejčího Fialy, ve filmovém přepisu hry Ladislava Stroupežnického NAŠI FURIANTI (1937). Komickou dvojici klepen vytvořila s Růženou Šlemrovou v dramatu CO SE ŠEPTÁ (1938). Ve studentské komedii ŠKOLA ZÁKLAD ŽIVOTA (1938) se objevila v roli profesorky přírodopisu Suchánkové, přezdívané studenty Suchá lípa. Svou divadelní roli babičky Vilemíny si přenesla do filmu VĚRA LUKÁŠOVÁ (1939). Byla to staromódní, přísná a přitom důvěrně naivní babička. Přestože to byla její asi největší filmová role, rozhodně to nebyla role nejvýraznější. Následovaly většinou menší epizodní role v několika filmech, z nichž stojí za zmínku paní oficiálová ve středometrážním snímku STŘEVÍČKY SLEČNY PAVLÍNKY (1941) nebo sestra slečny Demourové v komedii PŘIJDU HNED (1942).

Po válce se herečka objevila např. jako Anna Kratochvílová v USMĚVAVÉ ZEMI (1952) nebo jako babička v kriminálce VRAH SKRÝVÁ TVÁŘ (1966). Žádná jiná herečka nevytvářela v českém filmu tolik nesympatických a zvláštních rolí jako Lola Skrbková. Příkladem jsou např. vesničanka zvaná Baba Jaga v dramatu NIKOLA ŠUHAJ (1947), žebračka v komedii ALENA (1947), zavražděná Maryna Matejová v ČAPKOVÝCH POVÍDKÁCH (1947) a cikánka věštkyně ve ZLATÉM KAPRADÍ (1963). Na druhou stranu jí tento způsob, jakým ji režiséři obsazovali, přinesl dvě stěžejní filmové role. Tou nejvýraznější byla fyzicky a mentálně postižená služka Petronila ve Weissově psychologickém dramatu VLČÍ JÁMA (1957), kde Skrbková vytvořila vynikajícím způsobem člověka (nikoliv karikaturu), který i při svém mentálním postižení dokáže velmi citlivě vnímat běh věcí v domě a zároveň chápe svoje místo a říct pravdu do očí své otrokářce (Klára J. Šejbalové) dokáže až po její smrti. Značný podíl pozornosti diváka dokázala Skrbková strhnout na sebe také ve Vávrově dramatu KLADIVO NA ČARODĚJNICE (1969), kde vytvořila roli žebračky Maryny Schuchové, která svojí naivitou a pudovým chováním získat obživu strhne čarodějnické procesy, když při svatém přijímání ukryje svoji hostii, aby ji prodala. Role žebračky Maryny byla její poslední rolí v českém filmu.

Lola Skrbková byla manželkou herce Viléma Pfeiffera. V roce 1962 získala titul Zasloužilá umělkyně.

Petr "Bart" Bartoš