Tokyo Revengers

Podle toho, co tu čtu v ostatních recenzích si nejsem vůbec jistá, jestli jsem viděla to samé anime, protože tu chválu, kterou tu na něj vidím, bych musela prstíčkem opravdu hodně hrabat. Možná bude snazší zmínit první to, co se mi líbilo, než začnu prskat síru a sypat ze sebe všechno, co mě na tomhle seriálu štvalo a nebavilo, protože ten výčet negativ bude několikanásobně delší. Líbil se mi opening a některé kousky soundtracku. Relativně zajímavý design postav. Neotřelé prostředí gangů, které už dneska tolik nefrčí. Dobrý závěrečný "plot twist". Ale to je bohužel tak všechno. Držte si klobouky a vězte, že nyní vstupujete to země stínů a spoilerů.   Mám šóneny hodně ráda, troufla bych si říct, že ze všech žánrů anime je mám dokonce nejraději, už jsem jich pěkných pár viděla a jsem tak obeznámená se všemi klišé a stereotypy, které s sebou tenhle žánr nese, ale tohle anime dokázalo vzít všechny ty komponenty, které mě na šónenech točí a dát je v OTŘESNÉM PACINGU do jednoho seriálu. Hlavní hrdina - uřvaný blbeček (jasně, jsou tu třeba Deku nebo Tandžiró, ale i tihle dva ve vlastních slzách se topící mistři dojímání se nesahají Takemičimu ani po kotníky) a nesoudný jouda (aneb budu celý seriál bulet, jak jsem měl jen jednu opravdovou lásku, ale když dostanu možnost ji podvést s prostitutkou, tak jdu do toho? WTF???) který tak od půlky seriálu naprosto přesně ví, kdo je záporák, přesně ví, co se bude dít, ale i tak se nezmůže na nic jiného, než jen vřeštět, bulet a nechat si dát na budku (a tady neříkám, že každý šónen hrdina musí být OP hovádko, ale bavím se tu o naprosto obyčejných úkonech smrtelníků - upřímně, celý problém seriálu by se dal vyřešit tím, kdyby někdo zavolal včas sanitku nebo policajty, až tak jednoduché to je)). A to chce setsakra talent, umět cestovat časem a pak udělat kulový. A když už se teda na něco zmůže, tak je to "pěst obalená odvahou" a "motivační kecy no džucu", který naprosto zázračně fungují v jeho prospěch (úplně si nemyslím, že poselstvím tohohle seriálu je, že kdyby lidi v gangu víc ventilovali svoje pocity, mohlo by být všechno zalitý sluncem), skoro až ve stylu "deus ex machina", což bytostně nenávidím. O dírách v teorii o cestování časem asi nemá smysl ani mluvit (dobře, dejme tomu, že Naoto prožívá to cestování časem stejně, jako Takemiči, ale to mi nikdo nevymluví, že není divný, že jeho ségra je jeden moment mrtvá a puf, najednou není???). Že jsou postavy zajímavé a zamilujete si je? Většina jsou prostě jen floutci, co se rádi bez jakýhokoliv důvodu bitkujou a ty bitky samotný jsou taky jen slabý odvárek. A i když jsem to zmiňovala na začátku, musím to zmínit ještě jednou, ale tou absolutně nejhorší věcí je pacing. Celý příběh téhle série by se naprosto v pohodě vešel do 14 dílů, jenomže nevejde, protože... X minut z každé epizody je věnováno recapu předchozí epizody, do takové míry, kdy máte pocit, že si tvůrci myslí, že na seriál koukají jen lidi se stařeckou demencí. V každé epizodě čekejte tak 5-50 flashbacků nebo průstřihů na bulícího Takemičiho, protože z vás potřebují vyždímat ty emoce (které tam ale přirozeně nejsou, takže to do vás tlačej skrz ty alespoň lehce dojemný flashbacky), hlavně nám musí připomenout, že "Takemiči nic nedokázal, nevzepřel se osudu" (jako kdybychom to nevěděli) a tam, kde se ufňukánek Takemiči neřeší, tak tam jsou rádoby vtipné vložky, které ale působí když nic, jako laciné fillery. Zvrat na konci sice zabrnkal na strunu mé zvědavosti ohledně toho, jak to bude dál (i když asi všichni tušíme, že Takemiči prostě zase jen bude cestovat časem a kňučet a všechno mu spadne do klína), ale momentálně jsem ve fázi, kdy jsem natolik otrávená, že druhou sérii vidět nechci. (02.11.2021) (menej) (viac)