Dopis

Výborná Bette Davis v atmosferickém Wylerově "melodramatu noir" podle slavného románu Williama Somerseta Maughama. Zřejmě nejlepší verze tohoto mnohokrát zfilmovaného díla, v níž si si někdejší milenec z verze z roku 1929 Herbert Marshall zahrál nic netušícího manžela. Kvůli cenzuře film končí tak, jak končí - dramatickým ale poněkud moralistickým nepůvodním rozuzlením. Pro milovníky Wylera a Davis povinnost. (13.07.2005)

Není to můj první film od Wylera, zbožňuji Bette Davis, Wylerovy filmy mě nikdy nezklamou, proto jsem nemohla vynechat ani List (někdy také znám jako Dopis). Pro mě prostě vražedná kombinace. Film, odehrávající se převážně v interiérech, má díky tomu svůj náboj a své kouzlo, Bette je tradičně skvělá. Je tu spoustu detailů, na které musíte dávat pozor. Ač je to kvalitní film se vším všudy, nestane u mě na žebříčku mezi těmi nej. Bette má lepší role i filmy, William Wyler má také lepší filmy. Kvalita, ale chtělo by to ještě něco trochu víc... (16.06.2013)

Zhodnotit tento majstrštyk znamená vyjmenovat hezkou řádku superlativů. Úvodní vražda hlavní femme fatale hrdinkou signalizuje úderný a svižný příběh konfliktu emocí ženy. Dnes již v legendární scéně je skvěle naznačen charakter hlavní postavy, což nepochybně platí i o zbytku hereckého ansámblu. Gradace děje v úchvatném noirovském prostředí směřuje ke komplexnímu finále, po jehož shlédnutí jsem si pomyslel, že celá ta zápletka byla vlastně banální, jak správně poznamenal uživatel Douglas. Jenže to byla ta správná karta, na kterou režisér vsadil. Překombinovaných příběhů je tucty a mnohdy se v nich ztrácí i sami scénáristé. Letter však disponuje nejen střízlivým dějstvím, ale konfrontuje diváka s několika dalšími aspekty, které jej činí významným snímkem. (SPOILER) Od manželské nevěry, přes postavení ženy v mužské společnosti až po decentní rasový podtext. Je třeba zmínit i brilantní hudební podkres, který skvěle podtrhuje hloubku právě těchto aspektů. Protřelá a ojedinělá záležitost, která dokazuje Wylerovu genialitu. 95% (17.10.2021)

Stále mít něco v ruce, většinou je to háček na háčkování, ale je tam také pistole a nůž. Stále něco produkovat; když to nejsou krajky, jsou to báchorky a pod nimi zasuté city, které lze odhalit jen v největším afektu zoufalství - krajky jsou také to poslední, co zůstává a s čím si pohrává už jen vítr. A takový jako krajka je celý film, vše do sebe přesně zapadá, všechno má svoje místo a svůj význam v čase. Poslední krajkový vzor se nemůže lišit od ostatních, a je také uháčkován s mimořádnou přesností; končí posledním (logickým) zapíchnutím háčku, v okamžiku, kdy začínáme pochybovat, že tuto krajku háčkovala paní Crosbieová, a nikoli paní Howardová. Další komentář po třech letech (jak se občas ve filmu cituje): Williama Somerseta Maughama jsem četl až ve středním věku a jeho nejen exotickými, ale současně i nápaditými psychodramatickými (především) povídkami jsem byl okouzlen. Stejným kouzlem na mě působil i tento film, který jsem viděl podruhé. Co dodat k tomu, co jsem poprvé neřekl? Snad jen: 1. Leslie není zkažená / je to jen žena. 2. Ženu může přemoci jen žena s hadíma očima. 3. Pokud má Robert pravdu a milované osobě odpustíme všechno / pak Leslie nemilovala Roberta ani Jeffa Hammonda. 4. Přidal jsem poslední volnou hvězdu. (15.07.2017)

Dopis (známý u nás i jako List) je třetí z filmů uvedených ve Varech retrospektivě Williama Wylera a opět můžeme pozorovat posun v práci se stylem. Dopis klade mnohem větší důraz kladen na vývoj vyprávění, než tomu bylo u Jezebel a Lištiček, které se soustředily na dramatickou linii vztahů a popis prostředí. Celý příběh je postaven na brilantně rozvedené premise filmu o ženě, která si vymyslí dokonalou krycí historku pro vraždu, ale zapomene na jeden velmi důležitý důkaz. Styl má tentokrát mnohem klasičtější podobu, protože se na rozdíl třeba od Lištiček opravdu musí upínat na vyprávění a podporovat ho. ___ V centru opět stojí silná ženský hrdinka Bette Davisové, která jako by předznamenala typ femme fatale z „noirové série“ (kam ale film víceméně patří, i když vznikl roku 1940 a noiroví puristé trvají na počátečním roku 1941). Celý film začíná ikonickým záběrem odhodlaně střílející Davisové sestupující ze schodů (viz obrázek), který je pravidelně uváděn v různých střihových dokumentech o dějinách americké kinematografie. Snímek ale především obdivuhodně pečlivě dodržuje pravidlo, že když se na začátku objeví v záběru puška, musí (se) jí hrdina na konci (někoho) zastřelit. ___ Každý detail má nějakou funkci v dalším vyprávění a ačkoli film akcentuje určité rasové předsudky, pracuje s obdivuhodnou citlivostí. Strukturované vyprávění je tak čisté, že vzbuzuje dojem jednoduchosti a v některých lidech vyvolávalo po projekci dojem, že by něco podobného dokázali nad vínem napsat taky. Tak do toho, přátelé. Překombinované příběhy vymyslí každý, ale dát dohromady filmy s vyprávěním vypočítaným do posledního detailu, kde všechno zapadne do všeho a žádná informace není navíc, to už je zatracený kumšt. (30.07.2007)