West Side Story

(1001) Když se dnes podívám do zrcadla, tak je jasné, že se mi podařilo překonat čistou neředěnou nenávist ke "klasickým" muzikálům (ačkoliv z těch vzniklých před rokem 2000 mám pořád doopravdy ráda jenom Jesus Christ Superstar). Nevím tedy, jestli je to osobnostní vývoj hodný poplácání po rameni, ale vzhledem k tomu, jak jsem si užila nový nezaujatý pohled na West Side Story, tak asi ano. Jedním z definitivních plusů je to, že film používá tanec a potažmo zpěv jako vyjadřovací prvek se smyslem a účelem (a ne jenom proto, že chce nebo může, viz například můj nedávný vzteklý hejt vůči samoúčelnosti v La La Land). Hudba a tanec pomáhá pouličním chuligánům kočkovat se beze slov, ale s jasným významem a univerzální srozumitelností, a není to vlastně to, co od filmů obecně chceme? Já ano. Taky jsem extrémně spokojená s převládající barevnou paletou (fialová, karmínová, oranžová a tyrkysová forever), protože se mi často zdá, že filmy, o kterých se říká, že jsou vizuálně krásné, používají takové barvy, ze kterých se mi buďto rovnou obrací žaludek, a nebo se mi prostě jen zdají přeplácané a nelogické (moderní desaturovaná modrošedá šeď, jakou používá třeba Wan v těch svých hororech, a nebo naopak kolotočářsky svítivé primární modré, červené, zelené, žluté ala Avatar, z té ohavné barevnosti jsem se nevzpamatovala dodnes). Kvůli West Side Story jsem objevila malíře Roberta Vickeryho a jeho úchvatné obrazy plné světla a stínů, takže za to taky díky, filme. Bez čeho bych se vlastně nejvíc obešla je ústřední milenecká linka, jakkoliv to může být kacířský názor, když má být celý příběh aluzí na Romea a Julii. Jenže co nadělám, jejich společná unylá chemie i hudba pro mě obstarává nejnudnější pasáže filmu a jako by ani nebyla úplně potřebná pro finální pointu. Nejspokojenější jsem byla, když to bylo temperamentní drámo o tom, že v Americe jsou si všichni imigranti rovni, ale někteří jsou si rovnější. (22.11.2017)

"Play it cool boy, real cool." Muzikál, který má Styl. Pestrobarevné kostýmy a dekorace; v místy až pódiově strohé výpravě. Výtečné taneční choreografie s legendární hudbou, kterou tvoří jedny z nejkrásnějších melodií vůbec. "West Side Story", variace na příběh "Romea a Julie", se sympatickým hereckým ansámblem v čele s Natalií Wood, elektrizuje svou dynamikou a emocionální intenzitou. Nesmrtelná klasika. (05.06.2011)

Čert vem unylou ústřední dvojici a několik zbytečně se táhnoucích scén,precizněji natočený muzikál jsem ještě neviděl! Vypiplaná choreografie plná nápadů,skvostná režijní práce,dokonalá kompozice každičkého záběru,to vše podbarveno už legendární Bernsteinovou hudbou v nejlepší filmové adaptaci Romea a Julie.Herci ve vedlejších rolích dávají na nevýrazné hlavní hrdiny zapomenout,na jednu zdlouhavější scénu připadají tři nezapomenutelné a vidět tenhle mistrovský kousek na velkém plátně byl vskutku úžasný zážitek.Když miluju muzikály,musím milovat i West Side Story. 95 % (25.07.2012)

Jeden z najkrajších muzikálov americkej kinematografie, ktorému by mohol konkurovať jedine Moulin Rouge alebo My fair lady. Úchvatné režisérske spracovanie a dve diametrálne odlišné polovice - prvá časť obsiahnutá konfliktami a teatrálnou nenávisťou, no za to druhá viac sústredená na poetiku a krehkosť. Každý si príde na svoje. Muzikál plný patetických piesní z dielne Leonarda Bernsteina, pôvabná Natalie Wood, presvedčivý Richard Beymer a tragický koniec určený najmä pre beznádejných romantikov, ktorí veria v silu lásky - nič pre arogantných cynikov. (05.04.2008)

O zkopírování Romea a Julie už psát nemusím-ohraná písnička, ale R a J je tragédie, kdežto tohle je zhudebněná tragédie:) Jinak řečeno vlastní nápad asi nepřicházel, proto se sáhlo do starších, známých, okoukaných příběhů a z něj se vyklubalo tohle velkolepé dílo s melodiemi, které si mnozí čas od času možná zpívají a ani neví, že jsou z wss. Já sama jsem byla překvapená, kolik jich znám. Viděla jsem i české divadelní představení v Kongresovém centru a oboje se mi moc moc líbilo. Bernstein rulezz:) (16.12.2007)