One, Two, Three
One, Two, Three
Réžia:
Billy WilderKamera:
Daniel L. FappHudba:
André PrevinHrajú:
James Cagney, Horst Buchholz, Pamela Tiffin, Arlene Francis, Howard St. John, Ralf Wolter, Hubert von Meyerinck, Liselotte Pulver, Red Buttons (viac)Obsahy(2)
Coca-Cola versus komunismus! Hollywoodský režisér Billy Wilder (1906–2002) je v našich končinách nejvíc známý populární převlekovou fraškou Někdo to rád horké (1959). V jejím stínu stojí trochu neprávem jiná bláznivá veselohra Raz, dva, tři (1961), která se sžíravým vtipem reagovala na tehdejší politickou situaci v rozděleném Berlíně. A to byl také důvod, proč se u nás před rokem 1989 nesměla promítat. Jak bylo Wilderovým zvykem, u zrodu filmu stála prověřená látka, stejnojmenná jednoaktovka Ference Molnára, kterou režisér viděl už při její berlínské premiéře v roce 1929. Šéf berlínské pobočky Coca-Coly McNamara (James Cagney) se má postarat o dceru svého nadřízeného a jeho organizační schopnosti jsou podrobeny ďábelské zatěžkávací zkoušce, když během pár hodin musí z dívčina odrbaného komunistického nápadníka udělat společensky přijatelného ženicha.
Takto stručné shrnutí děje zdaleka nevystihuje, co všechno se ve filmu stane. Wilder se svým stálým spolupracovníkem I. A. L. Diamondem zachovali pouze kostru Molnárovy předlohy, dodali aktuální rámec a spoustu jedovatých výpadů, v nichž nešetřili komunisty, kapitalisty, ani nacisty (bývalé). A to vše podali ve zběsilém tempu kulometné salvy. Zběsilé tempo tehdejší doby však bylo rychlejší. Ještě během natáčení v berlínských exteriérech byla přes noc postavena nechvalně proslulá zeď a vyhnala filmaře do Mnichova. V době premiéry filmu v polovině prosince 1961 už byla situace v Berlíně úplně jiná, než jak ji vidíme ve filmu. Snímek propadl u diváků ve Spojených státech i v západním Německu, ale čas prověřil jeho hodnoty a dnes řady jeho obdivovatelů i nadále houstnou.
(Česká televize)
Videá (2)
Recenzie (210)
Dovolte mi vás pozvat na zápas (super) těžké váhy, nesoucí název, (ne)korektní inteligentní (a)politická satira. Na jedné straně ringu stojí nepřemožitelný (verbální) šampión J. Cagney („možná budete první zemí, co dostanou člověka na měsíc, ale pokud bude chtít Coca Colu, bude si jí muset (od nás) koupit“), na straně druhé- veřejný nepřítel č.1, fašismus, resp. kapitalismus, resp. komunismus resp. (charakterově vypodobnění) typičtí zástupci jednotlivých mocenských národů ( Rus, Američan, Němec) v mistrné karikující drobnokresbě. Místo a čas konání: poválečný Berlín, těsně před rozdělením, tj.obehnáním (ne)slavnou berlínskou zdí. Soudcovat bude nelítostný (avšak nestranný) B. Wilder. Průběh zápasu resp. verdikt: po úvodním (zahřívacím) kole, ve všech následujících (sarkasmem, důvtipem, ostrovtipem, přesahem, nadhledem) jednoznačně na body vítězí resp. k.o. tvrdě zasazuje, nezastavitelný J. Cagney resp. B. Wilder. Pětadevadesát nestárnoucích, s dobou (věkem) zrajících procent. ()
Billy Wilder je majster situačných zápletiek. Dokáže inteligentne a s dikciou prenášať metaforickú satiru do bežnej komunikácie. Jeho ironická veselohra s politickým podtónom je skvelým dobovým príkladom ako nebrať veci vážne v čase, kedy by si to nikto nedovolil. Výborné popkultúrne bonbóniky (Coca cola) a žiadna politická korektnosť dodávajú filmu zvláštny status vzácneho druhu. Na konci dňa je to ale človečinský príbeh s nutnou dávkou empatie, aj keď by sa to hneď nemuselo takto mariť. ()
Stálo mě to hodně přemýšlení, ale nakonec se vzhledem k velmi vysokému hodnocení snímku na ČSFD přikláním k pouhým 3*, jakkoliv ten film v rámci svého žánru a ve své době byl vysoce nadprůměrný a po právu sklidil ovace publika. Zároveň uznávám, že i po těch dekádách odstupu působí pořád svěže a na rozdíl od spousty svých kolegů jeho humor funguje. Jenže mi opravdu zásadně vadí, jakým způsobem James Cagney (ale především Horst Buchholz) přehrávají šaškovsky své postavy až do absurdní grotesky. Kdyby se tytéž hlášky a fórky podaly civilním způsobem, takříkajíc " na vážno", byly by mnohem účinnější. Totéž platí i pro některé gagy, které by se hodily spíš do nějaké lidové komedie. Ten scénář měl na víc, ale oproti řekněme legendárnímu Někdo to rád horké je moc ztřeštěný a podbízivý publiku. Mnohem víc na mě s odstupem let působí vážná Wilderova tvorba. Celkový dojem: 65 %. Mimochodem, tahle komedie se dá považovat i za svého druhu vysoce účinný propagandistický film, protože komunismem nestraší, ale důmyslně se mu vysmívá. A třeba scéna vymáhání přiznání ze špionáže je pro vědoucího až nepříjemně trefná... ()
Láska i hranice přenáší. A nebyl by to Billy Wilder, kdyby ji (furt myslím tu lásku) neokořenil něčím extra, takže nesourodou zamilovanou dvojici (on je zapálený socialista z východní části Berlína, ona dcerka bohatého imperialisty z té západní) sezdal v době studené války. Tohle si přímo říkalo o spoustu vtípků a povedlo se, jen ke konci už to připomínalo spíš divadelní komedii plnou omylů. Jedno velké plus za vodku s kolou, můj oblíbený to drink : ) ()
Veľa skvelých hlášok ako, že hovorí ruštinou a v zápätí sa opravil, cárskou ruštinou a mnoho podobného poukazujce na rivalitu vtedajších čias. No to, že to je hrané je badať. S tou naštvanosťou to preháňali, navyše reklám je tam dosť a aj stereotypov, ktoré mierne vyzdvihujú ten takzvaný Západ. Je to však príjemná americká oddychovka s výrazným Horstom Buchholzom, hlavne dosť bláznivá. ()
Galéria (46)
Zaujímavosti (8)
- Při automobilové honičce řidič Mercedesu říká, že v zrcátku vidí něco jako Nash 1937. Jenže jestli je ten Moskvič něčemu podobný, tak je to Nash Metropolitan z let 1953–1961. On totiž Nash 1937 je velmi podobný úplně jinému Moskviči, přesněji typu 400, což je vlastně licenční Opel Kadett. Ten Rusové v Moskvě vyráběli na trofejní výrobní lince, kterou si na konci války jaksi přibalili na cestu domů z Německa. (brok1)
- S ohľadom na fínsko-sovietske vzťahy bola snímka v rokoch 1962 až 1986 zakázaná Fínskou radou pre klasifikáciu filmov. (Ampi)
- V úvodu filmu projíždí Braniborskou bránou legrační tříkolové auto, připomínající lunární vozítko. Jedná se o vůz Messerschmitt KR200. Letecká společnost Messerschmitt měla zákaz výroby letadel, a tak se vrhla na malá auta. Autíčko mělo obsah 191 ccm s jednoválcovým dvoutaktním motorem. Maximální rychlost byla 90 km/h a nosnost 230 kg. Vyrábělo se v letech 1955–1964 a vyrobeno jich bylo přibližně 40 tisíc kusů. (sator)
Reklama