One, Two, Three
One, Two, Three
Réžia:
Billy WilderKamera:
Daniel L. FappHudba:
André PrevinHrajú:
James Cagney, Horst Buchholz, Pamela Tiffin, Arlene Francis, Howard St. John, Ralf Wolter, Hubert von Meyerinck, Liselotte Pulver, Red Buttons (viac)Obsahy(2)
Coca-Cola versus komunismus! Hollywoodský režisér Billy Wilder (1906–2002) je v našich končinách nejvíc známý populární převlekovou fraškou Někdo to rád horké (1959). V jejím stínu stojí trochu neprávem jiná bláznivá veselohra Raz, dva, tři (1961), která se sžíravým vtipem reagovala na tehdejší politickou situaci v rozděleném Berlíně. A to byl také důvod, proč se u nás před rokem 1989 nesměla promítat. Jak bylo Wilderovým zvykem, u zrodu filmu stála prověřená látka, stejnojmenná jednoaktovka Ference Molnára, kterou režisér viděl už při její berlínské premiéře v roce 1929. Šéf berlínské pobočky Coca-Coly McNamara (James Cagney) se má postarat o dceru svého nadřízeného a jeho organizační schopnosti jsou podrobeny ďábelské zatěžkávací zkoušce, když během pár hodin musí z dívčina odrbaného komunistického nápadníka udělat společensky přijatelného ženicha.
Takto stručné shrnutí děje zdaleka nevystihuje, co všechno se ve filmu stane. Wilder se svým stálým spolupracovníkem I. A. L. Diamondem zachovali pouze kostru Molnárovy předlohy, dodali aktuální rámec a spoustu jedovatých výpadů, v nichž nešetřili komunisty, kapitalisty, ani nacisty (bývalé). A to vše podali ve zběsilém tempu kulometné salvy. Zběsilé tempo tehdejší doby však bylo rychlejší. Ještě během natáčení v berlínských exteriérech byla přes noc postavena nechvalně proslulá zeď a vyhnala filmaře do Mnichova. V době premiéry filmu v polovině prosince 1961 už byla situace v Berlíně úplně jiná, než jak ji vidíme ve filmu. Snímek propadl u diváků ve Spojených státech i v západním Německu, ale čas prověřil jeho hodnoty a dnes řady jeho obdivovatelů i nadále houstnou.
(Česká televize)
Videá (2)
Recenzie (210)
COCA COLA COMPANY UVÁDÍ: hláškoidní nálet na Západní a Východní Berlín, bomby vtipů dopadající na obě strany rozděleného města, vypointované absurdity lemované spoustou narážek, které pochopí jen divák milující americkou historii. Jeden z nejlepších scénářů všech dob. Na můj filmový Olymp humoru vystoupal Billy Wilder už před časem, ale po Raz, dva , tři usedl na Diův trůn a kyne Woodymu i Frankovi... ()
Tento film je explózia inteligentnej zábavy, obsahuje bravúrne napísané a vypointované dialógy, fantastického Jamesa Cagneyho, ktorý šliape na plné obrátky, množstvo situačného i konverzačného humoru, ktorý nemôže nechať nikoho chladným a keď sa k tomu pridajú hlášky prameniace z politicky rozdeleného Berlína - Raz, dva, tri patrí jednoznačne k svetovým klenotom filmovej zábavy. ()
Raz, dva, tři je velmi svižná komedie s jemným a inteligentním humorem. Když se to spojí ještě s tím, že je vše moc pěkně zahrané, tak máme před sebou velmi solidní film, který si svoje místo mezi 300. nejlepšími snímky určitě zaslouží. Bohužel musím konstatovat, že druhá část filmu a s ní spojená převýchova jednoho obyvatele té východní části Berlína už mě tolik neoslovovala a film sklouzl do mírné nudy. Úplně odvařený se z filmu necítím. Já tedy hodnotím známkou dobrou. A dobrá znamená za 3. ()
Stálo mě to hodně přemýšlení, ale nakonec se vzhledem k velmi vysokému hodnocení snímku na ČSFD přikláním k pouhým 3*, jakkoliv ten film v rámci svého žánru a ve své době byl vysoce nadprůměrný a po právu sklidil ovace publika. Zároveň uznávám, že i po těch dekádách odstupu působí pořád svěže a na rozdíl od spousty svých kolegů jeho humor funguje. Jenže mi opravdu zásadně vadí, jakým způsobem James Cagney (ale především Horst Buchholz) přehrávají šaškovsky své postavy až do absurdní grotesky. Kdyby se tytéž hlášky a fórky podaly civilním způsobem, takříkajíc " na vážno", byly by mnohem účinnější. Totéž platí i pro některé gagy, které by se hodily spíš do nějaké lidové komedie. Ten scénář měl na víc, ale oproti řekněme legendárnímu Někdo to rád horké je moc ztřeštěný a podbízivý publiku. Mnohem víc na mě s odstupem let působí vážná Wilderova tvorba. Celkový dojem: 65 %. Mimochodem, tahle komedie se dá považovat i za svého druhu vysoce účinný propagandistický film, protože komunismem nestraší, ale důmyslně se mu vysmívá. A třeba scéna vymáhání přiznání ze špionáže je pro vědoucího až nepříjemně trefná... ()
Těžký oříšek, na jedné straně brilantně napsaná komedie, jedna z těch Billyho opravdu nejlepších a na druhé straně až nechutná propaganda, která nejen, že je politicky nekorektní, ale dokonce silně angažovaná a humor staví především na kulturně-politických předsudcích, orientalismu, geopolitické imaginaci a rasových stereotypech. To co jsem částečně odpustil Panu Smithovi, když šel do Washingtonu je zde dovedeno ad absurdum, až se člověku chce věřit, že jde opravdu o sofistikovaný sarkasmus na tehdejší mediální masáže v mantinelech studené války. Jenže to by to nesmělo pocházet z pera tak slavného vypravěče. Kdyby si takhle prvoplánově utahovali tehdy soudruzi z amerického kapitalismu a liberální západní demokracie, spláchla by to odborná a tím spíše neodborná veřejnost do hajzlu jako bezduchý pamflet. Kdybych přivřel všech pět očí nad obsahem, byla by to opravdu geniální komedie, jenže pánové, kdo z vás to má? ()
Galéria (46)
Zaujímavosti (8)
- V úvodu filmu projíždí Braniborskou bránou legrační tříkolové auto, připomínající lunární vozítko. Jedná se o vůz Messerschmitt KR200. Letecká společnost Messerschmitt měla zákaz výroby letadel, a tak se vrhla na malá auta. Autíčko mělo obsah 191 ccm s jednoválcovým dvoutaktním motorem. Maximální rychlost byla 90 km/h a nosnost 230 kg. Vyrábělo se v letech 1955–1964 a vyrobeno jich bylo přibližně 40 tisíc kusů. (sator)
- S ohľadom na fínsko-sovietske vzťahy bola snímka v rokoch 1962 až 1986 zakázaná Fínskou radou pre klasifikáciu filmov. (Ampi)
- Při automobilové honičce řidič Mercedesu říká, že v zrcátku vidí něco jako Nash 1937. Jenže jestli je ten Moskvič něčemu podobný, tak je to Nash Metropolitan z let 1953–1961. On totiž Nash 1937 je velmi podobný úplně jinému Moskviči, přesněji typu 400, což je vlastně licenční Opel Kadett. Ten Rusové v Moskvě vyráběli na trofejní výrobní lince, kterou si na konci války jaksi přibalili na cestu domů z Německa. (brok1)
Reklama