Titán

"Ty jseš nemocnej?" "Ne, jsem jenom starej." ________ Režisérka Julie Docornau, která divákům zvedla žaludky před pěti lety svým fascinujícím celovečerním debutem, kanibalským coming of age hororem 'Raw', se záhy - ač jako zelenáč - okamžitě zařadila nejen mezi výrazné filmové provokatéry, ale také mezi významné představitele nové vlny tzv. francouzské extremistické kinematografie – kam např. patří i můj nejoblíbenější režisér, Gaspar Noé. No a letos opět zabodovala jak u diváků tak kritiků rovnou na mezinárodním festivalu v Cannes svým nejnovějším projektem – intenzivním festivalovým slowburnerem s enigmatickým názvem 'Titane' – který nejenže nemá žádné formální mantinely a neštítí se narušit vaši komfortní zónu, ale v neposlední řadě naprosto klame svým tělem. A klame tělem ihned z několika důvodů: samotná zápletka příběhu je sice neuvěřitelně klišovitá a stupidní, ale tu nekonvenční, experimentální a extrémně perverzní formu, jíž je příběh vyprávěn, jsem si jistým zvráceným způsobem naprosto zamiloval...... Příběh zachycuje životní dilema psychopatické sériové vražedkyně a antihrdinky Alexie - kterou famózně ztvárnila debutující herečka Agatha Rousselle - ta se živí jako tanečnice a trpí obsesí pro soulož s auty (tohle není ani špička ledovce celkový bizarnosti snímku), a posléze se po sérii brutálních událostí ocitne v nečekané spirále bezvýchodných situací, z níž není lehkého úniku, a nakonec se dostane do láskyplné náruče stárnoucího hasiče, který si každý večer do prdele píchá steroidy, jehož role se chopil veterán Vincent Lindon. To vše má samozřejmě obří háček, jenže dál vám nejenže nic říct nemůžu, ale taky ani nechcu. 'Titane' je totiž v jádru silně autorský, nepředvídatelný, ambivalentní, nejednoznačný a skandální počin, o kterém je před projekcí radno nevědět zhola nic...... Sama Julie Docornau 'Titane' popisuje jako pomyslnou variaci na řeckou mytologii, respektive na zrození bohů Titánů - a zároveň vychází z jejích osobních nočních můr, kdy se jí několikrát nezávisle na sobě zdálo, že porodila automobilové součástky. Tyto atypický diegetický aspekty Docornau prezentuje skrze nekompromisní brutalitu, černý humor a nekonvenční formální stylizaci takovým masochistickým způsobem, že oproti tomu novější snímky Quentina Tarantina působí jako nevinná selanka pro předškoláky. 'Titane' je však unikátní tím, že má ihned několik specifických interpretačních rovin a způsobů, jak si symboliku snímku vyložit k obrazu svému – žádný z nich však není zcela správný, či zcela špatný. Kupříkladu v mých očích je 'Titane' fenomenální extravagantní ódou na fetišismus a filmový exhibicionismus – je-li vám libo, nefalšovaná trashová jízda, která nespoutaně kombinuje prvky brakového body horroru, rodinného melodramatu, kriminálního thrilleru, černé komedie, a autoerotiky/soft-porna - to vše s příchutí motorového oleje a důrazem na fyzično a intimnost. Jde totiž o snímek senzuální, tělesný, až metafyzický, a přesto plný zjevných i skrytých kontrastů, které si musí divák buď najít sám, anebo popřípadě domyslet. Docornau je totiž povahou provokatérka, a záměrně nechce nechat diváka jen tak v klidu, chce jej dráždit za jakoukoliv cenu či úsilí. A zároveň, jakožto hrdá feministka, do toho všeho navíc velmi nenásilně a hravě akcentuje aktuální a neméně kontroverzní téma dekonstrukce genderu a pohlavních stereotypů skrze béčkové meta-žánrové prvky zmíněného body horroru' kdy zjevně vychází z ranné tvorby Davida Cronenberga. Divák tak nemá sebemenší tušení, jestli má film brát zcela vážně, anebo si má užívat jeho těžko uvěřitelnou absurditu a temný humor. Nemluvě o emocionálním hledisku snímku, které dbá na motiv odpuštění, samoty, boje s vnitřními démony a hledáním vlastní identity jenž je zhmotněn v skutečně intimním vývoji turbulentního vztahu ústřední dvojice - což je v podstatě stěžejní středobod a katalyzátor gradace celého filmu. Vše je následně nasnímané mnohdy surreálnou kamerou pod taktovkou Rubena Impensa, s níž podniká hotový divy a estetické čáry máry, snaží se synchronizovat s pohybem postav, díky čemuž dává mizanscéně nepopsatelný tělesný rozměr. Nejde opomenout ani perfektně využitý písničkový soundtrack plný návykové old-schoolové muziky, který umocňuje vizuálně podmanivé taneční scény...... Já vím, že to vše, co jsem právě popsal, působí a vyznívá jako přebubřelý chaotický mišmaš všeho možnýho a rádoby artový honění ega režisérky - ale světě div se, ono to všecko kupodivu naprosto mistrovsky funguje. 'Titane' je tak ve výsledku opojnou audiovizuální symfonií, kde synergie zvuku a obrazu nemá jakékoliv chyby či nedostatky. Jde o zážitek tak provokativní, rozporuplný, úchylný, a cynický, že naprosto zaslouženě získal Zlatou palmu, tedy nejprestižnější ocenění, na festivalu v Cannes – což je kontroverze, vzhledem ke kontroverznímu filmu, sama o sobě. Dokud neuvidím 'Vortex' Gaspara Noého, je pro mě 'Titane' zatím nejen bizár roku, ale rovnou i film roku – jelikož těžce pochybuju, že do tý doby uvidím něco lepšího, něco, co by mě dokázalo tak odvázat a vypálit ze sedačky. Možná přeháním, a možná jsem se jenom nechal až moc unést. Julie Docornau jednoduše řečeno natočila esenci toho, proč existuje kinematografie, a proč právě evropský artovky jsou jejím pomyslným vrcholem – a já ji za to líbám nohy. Už nyní se nemůžu dočkat, co za šílenost natočí příště..... // VERDIKT: vlhký sen pro cinefily a fanoušky spalovacích motorů. 9,3 karburátorů z 10 🔥🚒 // (30.10.2021) (menej) (viac)

Bez Francouzů (bratrů Lumiérů) by film nebyl. Minimálně ne v nám známé podobě. Francouzská kinematografie tak rozhodně patří mezi nejdůležitější a nadále se rozvíjí. Jedním z nejvýraznějších zástupců současné francouzské filmové tvorby je poté Julia Ducornau, která se již pár let nazpátek se svým režijním debutem RAW projevila jako režisérka, která se ve svých filmech nebojí tak trochu provokovat, pracovat s černým humorem a leckdy koketovat s dobrým vkusem. Tímto směrem se vydává i její druhý celovečerní film s názvem Titan, který již stihl získat Zlatou palmu na Filmovém festivalu v Cannes. A opět je jisté, že Ducornau natočila něco speciálního a jen tak neviděného.   Ducournau se nadále projevuje jako režisérka, která může ve velkém sednout fanouškům Davida Lynche či Davida Cronenberga. S druhým jmenovaným jí pojí především náklonost k body hororu, kterým Titan bezpochyby je. Zároveň Titan dokáže v divákovi vyvolat mnoho pocitů. Vzrušení, znechucení i uchechtávání. Ducournau totiž skutečně dokáže přijít s drsnými momenty, zároveň se nebojí uskočit k černému humoru. Je až překvapivé, že se tak kontroverznímu filmu povedlo vyhrát hlavní cenu na tak významném festivalu, již teď se Titan označuje za nejšílenější film, který kdy v Cannes Zlatou palmu vyhrál. Při vší té šílenosti ovšem má Ducournau výraznou jasnou vizi, která je skrze celý film vidět a i když je všech těch motivů ve filmu možná příliš moc a ne všechny dostanou adekvátní prostor, v součtu to do sebe vlastně zapadá celkem slušně.   Příběhy dvou odlišných postav (sériová vražedkyně oplodněna autem vs. hasič potýkající se se ztrátou syna) se protnou a dohromady utvoří složitý vztah, kdy je každý z nich jiným způsobem šílený a dost možná i proto k sobě patří. I když začátek vlastně naznačí skutečně divokou divočinu, po první půlhodině se vlastně karty tak trochu obrátí a vše začne být poklidnější. Pořád se to neobejde bez linky se záhadným těhotenstvím a nepříjemných momentů, ve finále jde ovšem skutečně především o příběh dvou duševních vyvrhelů, kteří se skutečně ideálně našli. A vyvrcholení jejich vzájemného vztahu ve finále filmu dodává speciální tečku, kterou divák nemůže vyloženě odhadnout.   Scénář Ducournau toho možná skutečně rozehraje až příliš a na vše není čas. V součtu je ve finále v Titanu možná nejzřetelnější hledání identity, je tam toho ovšem skutečně víc. Celé to vyznění je úmyslně provokativní, lehké střídání žánru poměrně funguje a především se na to hezky kouká. Ruben Impens umí pracovat s barvami, nebojí se kamerových hrátek a na Titan se na to díky němu hezky kouká i v momentech, kdy to úplně hezké být nemá a hezké ani není.   Je možná překvapující, že film jako Titan vyhrál hlavní cenu v Cannes, rozhodně to ovšem neznamená, že by na ní kvalitami Titan nedosahoval. Jde spíše o překvapení v tom ohledu, že tak očividně provokativní snímek v Cannes uspěl. I díky skvělé Agathe Rouselle a vynikajícímu Vincentu Lindonovi ovšem vzniká skutečně příjemně nepříjemný zážitek, který svou cílovku dostane do kolen. Titan není pro každého a chce toho možná říct až příliš, o působivý film jde ovšem určitě. A je rozhodně stravitelnější a zajímavější než RAW..... (15.10.2021) (menej) (viac)