Titán

Titán patrí k filmom, na ktoré sa nedá dopredu pripraviť. Je to ako s tvorbou Larsa von Triera. Môžete ju mať celú napozeranú, no pri ďalšom stretnutí zasiahne opäť intenzívne a fyzicky bolestivo, takmer ako po prvýkrát. V prípade tohtoročného víťaza Zlatej palmy ide o silne telesný zážitok, ktorému sa navyše podarilo udržať si okolo seba hrubú clonu tajomstva. Z obsahu, ani z traileru nie je celkom zrejmé, o čo v snímke vlastne pôjde a mnohí v tom nebudú mať o nič jasnejšie ani po jej vzhliadnutí. Titán je príbehom dvoch ľudí, ktorých osudy sa v jeden moment pretnú za vcelku bizarných okolností, aby si navzájom jeden druhého obrazne adoptovali. Na pozadí surového násilia, ktoré miestami zavádza divákovu pozornosť od jadra podstaty, sledujeme ich túžbu po naplnení elementárnych ľudských potrieb – odovzdania a prijatia lásky. I keď žiaľ a hnev oboch postáv pramení z úplne iných zdrojov, na ceste ku šťastiu a zmiereniu sa s osudom, ich zväzuje rovnako neúprosne. Alexia/ Adrien (Agathe Rousselle) a Vincent (Vincent Lindon) si medzi sebou vytvoria vzťah fungujúci na princípe win-win, ktorý je akokoľvek zvrátený a komplikovaný, súčasne dojíma akousi detskou úprimnosťou. Francúzska režisérka a scenáristka strieda vo svojej provokatívnej snímke potešenie s utrpením, nehu s brutalitou a prvky body horroru s citlivou rodinnou drámou. Máme tu výbornú kameru, fungujúci soundtrack, niekoľko momentov, ktorých zreteľný obraz si, aj proti svojej vôli, tak ľahko z pamäte nevymažete a hercov, ktorí v stvárnení svojich znepokojivých postáv idú trúfalo až na dreň. Na druhej strane bojujem s určitými scénami, ktorým nedokážem priradiť žiaden prenesený význam a mierne sa obávam, či ich jedinou funkciou nebola iba provokácia s obsahovou prázdnotou. Motivácia hlavnej hrdinky je pomerne rozpačitá, kdežto pri Vincentovi sa dá pekne čítať. Vo výsledku ide o nie celkom konzistentný experiment, v ktorom sú obsiahnuté témy pokrivenej sexuality, bezútešnej osamelosti a popierania skutočnosti. No nech budete z kina odchádzať s akýmikoľvek pocitmi, Julia Ducournau sa svedomito postará o to, že o jej novinke budete ešte dlho premýšľať. (25.10.2021)

Za prvé body horor ako ďalší príspevok do new french extremity, za druhé vyvražďovačka ako z gialla a za tretie seriózna dráma o vzťahu otca a jeho dieťaťa. Ako celok to celkom ladí, lenže keď idete na film s veľkými očakávaniami niečoho výnimočného, tak vás čakajú v podstate konvenčné zábery kombinované s niečím, čo sme kedysi vídavali napríklad v Cronenbergových filmoch. Problémom číslo jedna je ale v mojich očiach nesympatická hlavná postava, vžiť sa do jej pocitov, a to najmä po prvej tretine, kedy sa vážne neovláda, bolo pre mňa absolútne nemožné. Možno sa niekedy k Titánu vrátim a kompletne ho prehodnotím. (24.10.2021)

Videné v SND na Be2Can. S Titanom mám dva zásadné problémy. Po prvé mu uškodila povesť kontroverzného filmu, aký sme ešte nevideli, pretože takým jednoducho nie je, aspoň nie tak úplne. Po druhé pôsobí ako dve rozdielne, na seba umelo našróbované žánrové koncepcie, alebo teda dva rozdielne filmy (body horror a rodinná dráma - obe v bizarnom, no nie šokujúcom šate), z ktorých by som si teda ja pozrel omnoho radšej ten prvý. Prečo to však vyhralo zlatú palmu je viac menej jasné, za mňa však tak trochu nezaslúžené. (22.10.2021)

Její prvotinu Raw jsem viděl. Obeznámen s fakty a ohlasy jsem do toho šel i podruhé, i když tentokrát nebylo potřeba mít při ruce nějaký papírový sáček. Pařížská režisérka Julia Ducournau svůj styl každopádně nezapře, dupe na vizuál, dbá na dunivý soundtrack, neuhýbá před nahotou či násilím, tlačí na fyzično. Nemusím mít úplně všechno, říkal jsem si několikrát během projekce. Malé děvče tak dlouho sralo otce za volantem, až to narval do svodidel. Od té doby má v hlavě kus titanu. V dospělosti žádné světlé vyhlídky nemá, pracuje jako tanečnice, kdy neustále odolává slovním i fyzickým atakům, a občas někoho píchne jehlicí do vlasů. A pak se seznámí se stárnoucím velitelem hasičů. Co je realita a co pokřivená fantazie? Provokující guláš, který pracuje s až přílišným množstvím motivů. On těch témat bylo ostatně moc i v případě Raw, kdy rovněž šlo o rozklad příčetnosti hlavní hrdinky. Tak zase někdy! Možná... (19.11.2021)

"Titan" je zhmotněním teorie Lindy Williams o principiální totožnosti melodramatu, hororu a pornografie coby tělesných žánrů postavených na zobrazování a vyvolávání fyzických reakcí zhmotněných do příslušných tělesných tekutin. Druhý celovečerák Julie Ducournau usiluje o to spojit všechny tři žánry do jednoho celku. Srdce snímku představuje melodramatický oblouk hledání štěstí, odpuštění a rozplynutí vlastního ega v náruči druhého člověka. Ale typické elementy tohoto žánru, jako je groteskní kýč a nadreálně vyhrocená emocionalita, nahrazuje autorka hororovou i pornografickou groteskností pokřivených vizí, fetišů a excesivní tělesnosti ve směru destrukce i slasti. Při tom ale jako správné melodrama zůstává "Titan" současně vyhrocený i hyperrealistický, naivní i vážný, ale také směšný a dojemný. Potenciálně schizofrenní vize Julie Ducournau drží pohromadě jako celistvý útvar díky úchvatné kameře Rubena Impense, který nejcivilnější i nejbizarnější momenty filmu snímá jako zjitřený sen. (13.10.2021)