Pasqualino Sedmikráska

Moj prvy film od reziserky Liny Vertmuller a hned takmer trefa do cierneho. Silny namet /koncentracne tabory/, este lepsia rezia a kvalitne herecke vykony najma Gianniniho. Zvysni herci su pre mna neznami, ale herecke vykony, rezia a dialogy su maximalne prepracovane. Film, ktory bol nominovany na Oscary /tusim 4/ a vdaka nemu sa reziserke Line Vertmuller dostalo sirsieho zaujmu z celej Europy. 86 % (21.02.2015)

Prožít a žít za každou cenu... Mísí se ve mě mírně rozporuplné pocity. Pasqualino vypadal na první pohled sympaticky, dostal se do nezáviděníhodných situací, zejména jako vězeň koncetračního tábora, ale přesto mi vyloženě sympatický nebyl. Jeho povalečský způsob života plný flámování, vylomenin a svádění jedné ženy za druhou se mi začal brzy protivit. Pokud jde o můj dojem z filmu, je to ten typ uměleckého snímku, který většinou hodně můžu... vyprávění příběhu v osobitých postupech, s dotvářením atmosféry jednotlivých scén pomocí hudby a vizuálních nápadů. Ale současně si ten film nejednou liboval v různých bizardnostech a zvrácenostech (např. taková scéna s divokou souloží na psychiatrickém lůžku), jaké se mi většinou dost protiví též. Kdyby mi někdo předem řekl, že drama z koncentráku zde bude zpracováno jako umělecká fraška, asi bych si to nedokázal představit. Ale už úvodní "rapová" skladba mě na cosi podobného začala spolehlivě připravovat. Pasqualino Sedmikráska má v sobě přes všechen odstup a zvrácenost zvláštní chemii i silnou důstojnost, něco, co film pro mě pozvedalo na úroveň nadprůměrného a více méně pozitivního zážitku. A snad právě pro ten pocitově silně podivný nádech si ho ještě dlouho budu pamatovat. Poměrně kruté válečné scény z Reichu tvořily sotva slabší polovinu filmu, ale rozhodně dokázaly vytvořit působivý kontrast k retrospektivní "fraškovité" lince a tíživě existenciální vyvrcholení možná zanechalo ve mě snad i více tísně, než v samotném Pasqualinovi, který si v závěru opět z plného hrdla na svobodě zpívá. Tralalalalááá... Také díky skvělé hudbě se nakonec přikláním k čtvrté hvězdičce. Trochu zamrzel malý prostor pro Fernanda Reya, který mě na tento film nalákal a navzdory samostatné zmínce na plakátu měl jenom výraznější epizodní roli. Ale ani v té nedokázal zklamat a výkon hlavního herce (Giancarlo Gianniniho) byl rovněž znamenitý. 75% (25.09.2020)

Pasqualino je elegán a povalač, s ktorým sa život prestal maznať, keď zastrelil známeho pasáka. Dostane sa do vazenia, blázinca a keďže sa píše rok 1940 a dezertuje z armády, napokon aj do nemeckého koncentračného tábora. Životné peripetie sú síce šialené, ale Line Wertmüller sa podarilo film udržať pohromade aj pomocou retrospektív. Keby však fešák Pasqualino vedel, čo ho čaká v koncentráku, kde v snahe prežiť dostane "ponuku", ktorú nemohol odmietnuť. Snímok ide na hranu, záverečná polhodina je v zobrazení zúfalej snahy prežiť za každú cenu drsná a posobivá a Giancarlo Giannini podáva jeden zo svojich najlepších výkonov kariéry. (05.07.2014)

Wertmüller zase ukazuje jak umí život s člověkem zamávat, záleží jen na době, státu a situaci, a tohle je asi vrchol. Lidský plémě rodí armády politiků, filosofů a moralistů a "po bitvě generálů", ale když dojde na lámání chleba, tak se většina z nich posere bez rozdílu. Pud přežití vítězí... Pasqualino sice není žádnej svatoušek, ale ruku na srdce - kdo z nás nebyl někdy alespoň v policejní vazbě??... na druhou stranu - ta Shirley Stoler byla docela žabka, ne? (26.01.2022)

Tento film nevypráví o "zoufalé snaze přežít za každou cenu". Tento film vypráví o zoufalé snaze za každou cenu. Skoro všechny trable, do kterých se Pasqualino dostane, si totiž vlastní horlivostí přivodil sám. Snímek je tedy hlavně kritikou bezhlavého přisluhování jakékoliv (ať už nacistické, machistické, nebo třeba korporátní) ideologii. A protože vznikl v Itálii 2. poloviny 20. století, jeví se jeho zasazení do období fašizmu poměrně logicky. Co už tak samozřejmé není, je volba žánru frašky. Ne, že by se k tématu takto přistoupit nedalo, dokonce můžeme spekulovat, že právě toto pojetí ve spojení s některými "šokujícími" záběry snímku přineslo zástupy fanoušků, potažmo nominace na Oscara i následovníky (jako Roberta Benigniho nebo Emira Kusturicu). Dojde tedy ku příkladu na koupel ve sračkách, z níž by jistě měl radost i samotný P. P. Pasolini :) Můžeme ji nicméně brát jako metaforu všudypřítomnosti ideologie a korporací, před nimiž v západní společnosti není kam utéct. Zvoleným žánrem snad lze také omluvit - vedle Gianniova příšerného přehrávání - i to, že s historickými fakty scénář nakládá opravdu velice volně. Ideologicky by se dal snímek označit jako zevšeobecňující levicová agitka, maskovaná rádoby drsnými záběry. Film je na jedné straně angažovaně feministický (namátkou: Pasqualino je jeden muž mezi osmi ženami, jako jediný se straní práce, rodinu přivede do maléru, obvyklé role muže a ženy jsou v části z fašistické věznice prohozeny), zároveň však ukazuje neatraktivní ženu jako odpornou a směšnou figurku (jakkoliv inteligentní a schopnou), navíc sloužící stejné mašinérii jako Pasqualino. Devízu filmu představují jeho některé řemeslné kvality. Řeč je jednak o kameře a mizanscéně, která nepůsobí lacině, ale hlavně samotnému filmovému vyprávění se i díky rozdělení příběhu do dvou časových rovin podařilo celkem úspěšně eliminovat pocit neživotnosti děje. Slabší jsou naopak zvuk a postsynchrony - například scény z lesa v úvodu vůbec nezní realisticky. (12.08.2014)