Dotyk zla

Ústup obsahu v prospech formy? Možno áno, možno nie. Jedno je isté - filmová reč sa dotýka dokonalosti, Welles dosahuje vrchol modernizmu 40. a 50. rokov a rovnako vrchol noirového filmu. Keď chcete vidieť film, ktorý sa aj po dlhých rokoch drží na rovnakej, až nehanebne vysokej úrovni (Welles bol na pľaci známy svojim tyranským prístupom; možno by sa dokonca dal v tomto smere prirovnať ku Kubrickovi) a drží krok s dobou, pretože v tej svojej bol natoľko nadčasový, až je to pre niekoho nepochopiteľné. Režijná genialita je jedno z mnohých podobne extrémnych označení, ktoré ma v tejto chvíli v súvislosti s filmom napadá. Temný príbeh sa rozvíja prakticky po celý čas v dvoch rovinách, strieda postavy, pohráva sa s očakávaním a ženie napätie až na neúnosnú mieru, rovnako ako závratné tempo, pri ktorom si divák nemá čas vydýchnuť. Tento efekt umocňuje Welles dlhými nestatickými zábermi bez strihu, častými širokouhlými zábermi, geniálnou prácou so svetlom a tieňom. Grotesknosť spoločenských relácií a absurdnosť situácie, zneužívanie všetkých dostupných prostriedkov vo vlastný prospech, toto Welles dokonale ovláda. Bombový atentát, gangy, mexicko-americké pohraničie, korupcia, "pomáhanie spravodlivosti", vraždy, zastrašovanie, dynamické jazzové melódie, Charlton Heston s fúzikmi, Janet Leigh, odpudivý Orson Welles a cigánka Marlen Dietrich. Každý pohyb kamery, každé gesto, každý čin, každé slovo vychádzajúce z úst postáv som sledoval so zatajeným dychom ako prikovaný. Ešte zaujímavejšie je však sledovať tunajšie hodnotenia, ktoré odrážajú mnohé a delia užívateľov do niekoľkých kategórií - filmových znalcov, ktorí plne pochopili genialitu tohoto filmu, filmových znalcov, ktorí nepokladajú jeho status za oprávnený, filmových fanúšikov, ktorí ho dokážu doceniť a filmových fanúšikov, ktorí len dokazujú (a stvrdzujú primitívnymi komentármi) svoj nevkus. Sám sa radím do tretej skupiny a som len rád, že som sa tentoraz trafil so svojim názorom na toto skvostné dielo do nóty mnou najuznávanejších miestnych odborníkov. A teraz mám na mysli tých skutočných. 100% (02.05.2014)

„Come on, read my future for me.“ - „You haven't got any. Your future is all used up..“ Přelety jeřába kamerového, low angle záběry vskutku zemitého charakteru, expresionistické prvky, nepřirozené stíny plížící se po zdech a stropech a do toho Manciniho čitelný rukopis v hudební stopě. Forma je tak velkolepá, že by se možná vlezla do Orsonova laloku, ale co s tím obsahem, který vykazuje přirozenost Hestonova opálení? Zapomenout na něj, tu technickou brilanci už cítila Quinlanova chromá noha.. (20.11.2023)

Wellesov Dotyk zla bude vo mne evokovať pocit veľkého sklamania. Tešil som sa na film nabitý skvelými menami, ale netrvalo dlho a pôvodné očakávania sa pod náporom nereálnosti, naivity a trápnosti rýchlo zmenili na nudu a odmietanie. Neviem, prečo bolo nutné každý detail vyjadriť tak, aby to pochopil nielen americký, ale aj mexický divák. Neviem aký zmysel malo deformovanie Wellesa do podoby nafúknutého štvorzubca. Neviem toho v spojitosti s týmto filmom oveľa viac, ale viem, že ma vlastne odpovede na otázky ani nezaujímajú. (26.10.2012)

Navzdory zdejšímu vysokému hodnocení nedám více jak 3*, jelikož snímku dle mého chybělo nějaké dobře vystavěné napětí či překvapivá nebo strhující pointa, popř. závěrečná scéna. Pochválit však musím ohromujícího Orsona wellse ve své roli a Charlestona Hestona, který snad v žádném svém snímku nehrál špatně. Pro mě byla asi nejlepší scéna byla ta v hotelu, kam se hlavní hrdinka dostala. (19.08.2012)

Jak se to vezme. Tento film není bezpochyby bez chyby (aneb jednoduchá slovní hříčka pro začátek komentáře neuškodí). Pár pasáží nedává příliš velký smysl, některé dějové zvraty jsou také spíš ke škodě než k užitku – například odhalení toho, jak to vlastně ve skutečnosti je s postavou narušeného detektiva mi přišlo nadbytečné a navíc to pokazilo celkovou auru démoničnosti Quinlanova charakteru. A je také pravdou, že Heston s umělými zuby, srostlým obočím a nabarvený nahnědo k dokonalému zážitku také zrovna nepřispívá. Nevím, jak tvůrci přemýšleli, když udělali rozhodnutí obsadit zrovna tohoto herce do role Mexičana, nicméně kdykoliv se jeho postava objevila před kamerou (a že se objevuje neustále), zapomínal jsem na příběh a v hlavě se mi začaly rojit otázky typu „proč“, „za co“, „tohle je snad nějaký hrůzný omyl“ nebo „nesnědl jsem před projekcí zase jednou omylem něco vysoce halucinogenního?“, etc. Avšak nyní lehce pozměňme tón a pokračujme chválou – protože všechno výše jmenované má několik velikých ALE. Welles totiž zmíněné nedostatky vynahrazuje neuvěřitelně novátorským přístupem a neskonalým talentem, který byl však možná až příliš velký – přinejmenším pro nechápavé hollywoodské pohlaváry, kteří klasicky nedokázali ocenit vizionáře – v tomto případě nastaly změny v postprodukci, které dosti narušily původní tvůrcovi vize. A tak jsme i zde (podobně jako v mnoha dalších Wellesových dílech) svědky kompromisu mezi studiem a tvůrčí osobností. Avšak i přes překážky se podařilo vytvořit nejen velmi solidní film-noir, ale i pár doslova zázračných pasáží, které dalekosáhlé předběhly svoji dobu a zapsaly se do historie kinematografie. Například dodnes působivý úvod, kdy kamera v složitých jízdách a manévrech sleduje v jednom nepřerušeném několikaminutovém záběru auto s bombou v dokonalém synchronizaci s prostředím i charaktery, což má za následek mrazivé napětí a počítání každé sekundy, která zbývá do detonace. Podobně vyšperkovaná je i pasáž odposlouchávání ze závěru filmu, plná stínů a pokřivených obrazů, jež jakoby vypovídají o pokroucené mysli hlavního antagonisty a jež se divákovi na dlouho vryjí do paměti ve své velkolepé sugestivní síle. (14.10.2017)