Gallipoli

Zcela určitě je to nejlepší film o 1. světové válce, co jsem kdy viděl (nebo aspoň co si pamatuju). Mel Gibson už coby 25-letý předvádí výborný výkon, byť ještě nedostává až tolik prostoru, jako v jeho pozdějších filmech. Režisér Peter Weir umí točit skvělé filmy, což dokázal před tímto snímkem, ale i po něm. (09.08.2002)

na gallipolské frontě klid /// jsou filmy, v nichž světácky žijí, chrabře bojují a hrdinně umírají desítky i stovky postav. filmy protkané srdceryvnou hudbou, agitujícími monology a zpomalenými záběry a promazané desítkami i stovkami litrů naoranžovělé náhražky krve. filmy, u kterých se divák dojímá leda nad vlastním dojetím - nad vlastní labilitou, nebo si ve vzácnějších případech nenalhává nic a jeho mysl vnímá jen rakovinné bujení nudy. oproti nim, v umělecky hodnotném filmu se stejným námětem stačí jeden okamžik, třeba i jediná smrt, aby (obrazně řečeno) zarazila nůž hluboko do srdcí i těch nejotrlejších z náročných diváků. řeč je o skutečné a ryzí emoci v kontrastu k vykalkulované náhražce a falši. zmatené mysli se mohou pokusit bedlivěji zvážit systémy hodnot, které demarkují parcely pro krásné city, krásné ideje a krásné obrazy, jež je nesou. ať si kladou otázky po duchovním kontextu, v němž katarzní rána padla (v původním aristotelském smyslu hluboko zasahující bolesti kultivující lidskou duši). válka a v jejím chřtánu člověk. kdo? kam? proč? co člověk, to jiná odpověď a docela jiný příběh. každý z nich by stál za zfilmování a každá otázka za pokus o její zodpovězení. identita, cíl i motivace ale nejsou důležitější, než samotná cesta. Gallipoli je toho výmluvným příkladem a snad tento poukaz trochu poodhaluje, proč právě tento film působí tak ryze, na rozdíl od mnoha jiných, jemu zvnějšku podobných. bez unikátního vztahu dvou hlavních hrdinů, v němž dochází k uctění odvěkého ideálu pevného přátelství dvou mužů (srv. Gilgameš a Enkidu) by nebylo možné tuto komplexní ideu ilustrovat s takovou čistotou a působivostí. ať už při zainteresovaném sledování zastáváte jakkoliv pevnou či extrémní ideologickou pozici v názorech na válku jako takovou, je tato nikoliv tradičně konfrontována s jinou tezí, ale zcela netradičně vedena v soulad s ní. idea vnitřního pouta překlenujícího odlišnosti povah i životních hodnot proniká celým filmem a představuje neobvyklé téma pro film s válečným námětem. divák se nedočká intelektuální polemiky o etickém aspektu války, ale jeho přímého prožití hned ve dvou odlišných, přesto souladných a vzájemně provázaných pojetích. jedině pravým uměleckým dílem mohu nazvat film, jehož nepokrytost člověka donutí zapochybovat i o těch nejzatvrzelejších názorech. na okamžik mě totiž napadlo, že může být cosi vznešeného i na nejzbytečnějším a nejpotupnějším konci, pokud k němu člověk dospěl, aniž by cestou byť na jedinkrát přestal být věrný svému srdci. o dlouhou dobu později jsem si teprve uvědomil vnitřní podobnost s pašijemi. /// záběr ustrne a trvá - filmařským žargonem tak řečená "mrtvolka". jak případné pojmenování! tvář napjatá v podobě extatického vytržení, do široka otevřené oči upnuté k nebesům. (13.09.2012)

Je to film zručně řemeslně natočený, ale na druhou stranu nijak zvlášť vybočující z klasického schématu příběhu o přátelství na pozadí války (jejíž přítomnost je zde opravdu podružná a projeví se pořádně až v poslední třetině filmu). Jinak obvzlášť se nehodící mi přišla hudba upomínající na zlatá syntetyzérová osmdesátá - která ovšem nevím co má dělat v dramatu odehrávajícím se v roce 1915. Přes všechny výhrady je ale Gallipoli zřetelně nadprůměrný snímek. (23.06.2005)

Weira som mal už celkom slušne napozeraného, a to som ešte netušil, že jeho najväčší klenot som stále nevidel. Gallipoli je spolu s Truman show jeho najlepší film, je natočený podľa najlepšieho scenára, aký kedy dostal, má najkrajšiu výpravu a je skvele vypointovaný. Prekvapí (na Weira) svojou brutalitou (je to predsa len vojnový film) a mladým, šikovným Gibsonom, plným hereckého entuziazmu. Film som si kúpil na pomerne drahom dvd a vôbec neľutujem, sú k nemu zaujímavé bonusy. (25.07.2012)

Válečný film, který je spíše filmem o cestě dvou mužů do války. Mark Lee a Mel Gibson předvádí výborné výkony na své cestě, kdy jeden přesvědčený sportovec chce být vojákem a bojovat za svou vlast a druhý, který o tom nechce ani slyšet. Jejich cesty se brzy rozejdou, ale přesto k sobe zase najdou cestu, aniž by možná oba chtěli. Vedle skvělé režie a herců mě překvapila ještě hudba. Nemyslím teď nádherný hlavní motiv, ale využití skladby Oxygene od Jean-M Jarreho. Je to krásná skladba a ve filmu je využita tuším třikrát na skvělých místech, do kterých až překvapivě dobře zapadá. Peter Weir natočil skvělý film o dvou mužích a válce, do které jdou. Dva různé charaktery a jedna láska ke sportu. (31.12.2008)