Gallipoli

„Britské impérium pokrývá čtvrtinu zeměkoule a německé impérium se skládá z malé fabriky na klobásy v Tanganice. Myslím, že pokud jde o imperialismus, tak nás těžko někdo zprostí viny…“(kapitán Edmund Blackadder). Gallipoli. Kaňka v Churchillově CV (strategie nepodpořená taktikou aneb podcenění bojeschopnosti tureckých jednotek) a především bolestný šrám na australsko-novozélandské historii. Pod Weirovou taktovkou pak studie nespoutaného mladického idealismu, který se na frontě pod osudovou tíhou války hroutí jak domeček z karet. Autorův citlivý styl obohacený o jemný humor působí naléhavě i bez tlačení na pilu, za čímž stojí osobitá schopnost sdělit potřebné už jen pouhou konstrukcí příběhu. Kombinace Jarre, Strauss žádoucí, stejně jako vzpomínka na kvantum zbytečné zmařených životů kvůli "stezkám slávy" ambiciózních nadřízených v zázemí. Nasadit si na hlavu spodky, nacpat do nosních dírek dvě tužky a odpovídat na všechno „gugl“ se pak vlastně jeví jako docela rozumný počin.. (12.09.2012)

Peter Weir není tuctový režisér. Své filmy vždycky natočí jinak, než byste čekali, ale ne jako nějaké experimenty, celý film je znát jeho pevná ruka provádějící naprosto konkrétní vizi. Nejinak je to v tomto válečném filmu. Weir se soustředí hlavně na dva kamarády, kteří se poznají na běžeckém závodu, po kterém nastává jejich cesta do armády. Z australské pouště se přeneseme do egyptského písku, kde se vojáci cvičí pro nasazení na skalnatém poloostrově u Bosporu, od jehož obsazení si dohoda slibovala rychlé vyřazení Turecka z války a ovládnutí Středomoří. Ale opět sledujeme oyčejné vojáky s jejich iluzemi, tužbami a hlavně kamarádstvím. Teprve při vlastním nasazení se původní představy mění ve vystřízlivění, na které ovšem není dost času. Weir je velmi uměřený co se emocí týče. Pro vyvolání žádoucího efektu postavám stačí dvě tři věty a výraz ve tváři. Není to ani trochu okázalé, o to je to účinnější. A strhující konec s během o život, to zůstane v každém. Úchvatná je scéna s lovením potopené výzbroje pod vodou, když okolo prší střepiny. Mám silný dojem, že se u ní inspiroval Spielberg pro Ryana. (17.09.2006)

Je to možná zvláštní pocit, zjistit u válečného filmu, že vás nejvíce zaujal v těch částech, kdy válka explicitně neprobíhala. Ale já na ty filmy plné bojů a střel z fronty příliš nikdy nebyl a ke cti přičítám Peteru Weirovi, že v tomto duchu nepojal rovnou celý film, protože jako dobrodružný příběh dvou kamarádů, o trpkém vystřízlivění z ideálů a současně nezlomném přátelství, mě film Gallipoli oslovil určitě víc. Už jen ta osobitá atmosféra první poloviny plné napínavých scén, např. během pořádání běžeckého závodu či putování dlouhou pouští, přidává na zážitku z filmu, který nás přivádí do exotické země, ale současně tak činí ve společnosti sympatických postav, k nímž si lze snadno najít cestu. Druhá, válečná polovina se mi místy v občasné monotónnosti válečných bitev začala táhnout, ačkoliv poslední minuty můj dojem určitě zesílily a v rámci filmařské stránky oceňuji až popisné snímání dobových a místních reálií. [75%] (20.08.2022)

Ani mě nevadilo, že se film poměrně dlouhou dobu nepodívá na slibovaný poloostrov Gallipoli, protože například australská část příběhu mě bavila. Sledujeme kterak je možné si i přes rivalitu vybudovat přátelství. Bohužel příběh nás zavede například do Egypta, kde probíhá nezáživná příprava australských jednotek, kterou vojáci pojaji jako takovou dovolenou. Mel Gibson v rozhodně mnohem výraznější roli než v minulé Útočné síle Z. 65% (13.01.2020)

Už od od začiatku kariéry Petra Weira platilo, že ten chlap točí iba výborné filmy. Aj keď Gallipolli dokonalosti Truman Show, Dead Poets Society alebo Master and Commander nedosahuje je to skvelé.Iba málo filmov dokázalo lepšie vystihnúť nezmyselnosť vojny ako tento vo svojom finále. A ako bonus samozrejme mladý Mel Gibson (29.03.2015)