Spolok mŕtvych básnikov

Slovy kromobyčejně obtížně postihnutelný film, což vlastně ideálně koresponduje s nesmyslností mechanických rozborů básní. Jeho první polovina se na počáteční dojem zdá býti poněkud bezprizorní a nevýrazná, leč zdání zastírá skutečný potenciál. V posledním dějství (což je cca závěrečná půlhodina) totiž přichází nádherný "tropus" a logický zvrat událostí (téměř jako u anglického sonetu), který z celku činí něco Velkého, Nezvyklého a Kultovního. Domnívám se, že zdaleka nejsem jediný, koho ta finální smršť precizně vystavěných a vygradovaných scén uvedla v transcendentální blaženost. O nadělení "pětihvězdí" jsem při náběhu závěrečných titulků ani na zlomek času nezapochyboval, a to i přes fakt, že na mě to neustálé čarování se zoomem působilo značně rušivě, neřkuli levně. Peter Weir je génius a Robin Williams jeho, řekněme "genius loci". (03.09.2008)

Bezpochyby jde o velice dobrý film, skvěle natočený, s výborným scénářem a zajímavým podtextem, ale něco mi tam malilinko vadilo nebo chybělo... Těžko přesně pojmenovat co, ale neměl jsem z toho ten pětihvězdičkový dojem jako mnoho lidí tady. Několikrát tu byla zmíněna "nenápadnost" Weirových filmů, ale tenhle kus mi přišel nenápadný až příliš. Místy mi Společnost mrtvých básníků připomněla (vzdáleně) Andersonův film Kdyby.., děj se odehrával ve stejném prostředí a společná byla i touha hlavních hrdinů po svobodném myšlení, vyjádření a nepodléhání ztuhlosti školních řádů (Carpe diem...). Nicméně Společnost mrtvých básníků je přece jen o něčem jiném. Kdyby.. je alegorie, kdežto Weirův film jde do všeho zpříma a bez oklik, má jasnou zápletku, tragické výústění i působivé finále. Moc se mi líbila scéna, kdy student četl úvod do poezie od jednoho ctihodného autora, jenž požitek z poezie měřil takřka matematicky, a především komentář k němu pronesený učitelem Keatigem:"Exkrement... To si myslím o panu J.Evans Pritchardovi, PhD...Neklademe tady nějaké potrubí. Tohle je poezie!! Není to žádná písničková soutěž: 'Mně se líbí Byron - dám mu 42, ale špatně se na něj tancuje...' " Robin Williams v roli Johna Keatinga byl dobrý, ještě víc se mi líbil student, kterého hrál Ethan Hawke. Ve filmu mi ale chyběla nějaká výraznější a poutavější atmosféra. Pěkné 4 hvězdičky. (11.07.2006)

Dechberoucí příběh konfliktu svobodného ducha se zatuchlým konzervatismem děsícím se nezávislého myšlení, v hlavních rolích Robin Williams coby každým coulem sympatický inteligent a otevírač očí a Robert Sean Leonard jako probuzený dramatický talent zoufale křičící svou touhu do hluchých uší svého otce. Výtečně gradovaný snímek Petera Weira, s nádhernými "krajinkovými" záběry a formou vůbec, stejně jako s mocí pohnout diváka až k slzám. Nejen díky skvělé poezii povznášející snímek, jeden z těch, pro které stojí za to žít. 100% (26.04.2008)

John Keating není jen učitel, ale především výsostný intelektuál, který kritický způsob myšlení, svobodomyslnost a tvůrčí činnost považuje za nejvyšší hodnoty, které je třeba bránit a vštěpovat mladé generaci. Nejde mu o mechanické předávání sumy informací, ale o podnícení samostatného myšlení a tvořivosti. Píšou se 50. léta, v rádiu se hraje rock'n'roll, ale na soukromé škole pro děti americké elity jako by se zastavil čas a v tomhle autoritativním zatuchlém prostředí, kde se pěstuje opatrnost, se profesorovy názory jeví jako podezřelé a potenciálně nebezpečné. Film je příjemný, srozumitelný a lehce stravitelný, na druhou stranu, jak to už u amerických studiovek chodí, až moc uhlazený a naivně idealistický. V Robinu Williamsovi našel Peter Weir ideálního představitele hlavní role. Charismatický sympaťák každým coulem, kterému jeho zápal a hodnotový žebříček věříte. Celkový dojem: 75 %. (06.09.2014)

Peter Weir překvapil, a to velmi. Ne že by to byl snad špatný režisér, to ani náhodou, ale spíše mě překvapil celkovým zpracováním tohoto snímku. Robin Williams předvádí jeden ze svých nejlepších výkonů. Kromě něj zde můžeme vidět také začínající Ethana Hawka a Laru Flynn Boyleovou (současná žena Jacka Nicholsona). (30.07.2002)