Spolok mŕtvych básnikov

Co tím chtěl básník říci třído?-- Ehm, že mu to pálilo?.. Má nejdementnější odpověď za kterou se budu stydět ještě šest stop pod zemí. Básníky obdivuju opravdu moc, protože vyjádřit své pocity slovem, větou či rýmem, je práce těžká, ale pro básníka určitě opěvovaná. Společnost mrtvých básníků patří mezi ty druhy filmů, kdy byste se nejraději zavrtali do peřin s knížkou od Arthura Rimbauda a četli a četli až do bezvědomí. Peter Weir uchopil scénář pevně pod svá křídla a z herců vydoloval maximum, takže o špatné odvedené výkony nezavadíte. Čas probuzení byla podle mě nejlepší role Robina Williamse. Ano výstřední John Keating je famózně zahraný, ale jsem přesvědčen že jako doktor Malcolm Sayer byl přeci jen více hlubší a zajímavější tvor. Carpe Diem..až na věky chlapče, až na věky. (02.01.2008)

Co je Společnost mrtvých básníků ? Pánové, umíte mlčet ?..... Jestli si vás R.Williams nezíská tímto filmem, tak již nikdy ! TRADICE TVRDÉHO ŠKOLSTVÍ versus SAMOSTATNÉ MYŠLENÍ.… Při jeho hodinách mě bylo tak krásně blaženě na duši. VZPOURA PROTI NALINKOVANÉMU ŽIVOTU zahalená do zdánlivě maličkých revolt, které zde mají příchuť ,,zakázaného ovoce". E.Hawke, jehož výkon lze směle srovnávat s Williamsovým. Snad proto se daří probudit ten klukovský zápal pro věc nejen ve studentech, ale i ve mne. NECHAT SLOVA KYNOUT JAKO MED, ŽENY OMDLÉVAJÍ.... A NAKONEC SPASENÍ. SPASENÍ SAMA SEBE.... Děkuji chlapci, děkuji Weire, děkuji Robine... Nechtěl bych ZJISTIT, AŽ BUDU UMÍRAT, ŽE JSEM VLASTNĚ NEŽIL !! (06.01.2008)

Srdcová záležitost, takové jemné lyrické čarování s emocemi. Ten příběh o tíze zodpovědnosti a vymanění se z vůle rodičů určitě není povrchově nijak strhující, vždyť se spousta náznaků neděje okázale na očích, ale tak nějak ve druhém plánu. Zvrhlost anglické nápodoby akademismu Weir nádherně demonstruje na strašlivé pozitivistické předmluvě čítanky poezie, která činí estetiku měřitelnou a symbolizuje svět prestižní soukromé střední školy. A do tohoto prostředí vchází člověk s básnickým příjmením Keating, který vede studenty k vlastnímu čtení, k neměřitelnému prožitku ze slova i z vlastních činů. Je zvláštní, že odpověď, zda jsou sedmnáctiletí chlapci připraveni na samostatné myšlení vlastně díky tragédii v závěru zůstává otevřená, ale divák i tvůrci se jednoznačně staví na stranu svobodomyslnosti – a tedy Johna Keatinga. Ale právě trhlina, která se otevírá mezi bezstarostným CARPE DIEM a jeho následky, pro mě osobně vytvořila nejsilnější dramatickou linku filmu. Linku, která narozdíl od mnoha dalších nemá jasné ano, nebo jasné ne. Což je vlastnost, pro kterou mám rád básně. Peter Weir pojal film vizuálně skutečně štědře, lyrické celky přírody jsou nádherné, fantastické je i vizuální ztvárnění Snu noci svatojánské. Vůbec zvolený vypravěč funguje dokonale, vtahuje do děje, s malými výjimkami nenudí a neklouže po povrchu vztahů. Williams je tradičně skvělý a stejně tak mladí mrtví básníci. Ačkoli Weir ukazuje jen to, co věděli dekadenti a celé básnické generace před nimi – že vysávat život do morku kostí někdy znamená se tou kostí zadusit – přesto je jeho Společnost vizuální básní, která ke mně hovoří čistou a jasnou stavbou. (02.01.2008)

Slovy kromobyčejně obtížně postihnutelný film, což vlastně ideálně koresponduje s nesmyslností mechanických rozborů básní. Jeho první polovina se na počáteční dojem zdá býti poněkud bezprizorní a nevýrazná, leč zdání zastírá skutečný potenciál. V posledním dějství (což je cca závěrečná půlhodina) totiž přichází nádherný "tropus" a logický zvrat událostí (téměř jako u anglického sonetu), který z celku činí něco Velkého, Nezvyklého a Kultovního. Domnívám se, že zdaleka nejsem jediný, koho ta finální smršť precizně vystavěných a vygradovaných scén uvedla v transcendentální blaženost. O nadělení "pětihvězdí" jsem při náběhu závěrečných titulků ani na zlomek času nezapochyboval, a to i přes fakt, že na mě to neustálé čarování se zoomem působilo značně rušivě, neřkuli levně. Peter Weir je génius a Robin Williams jeho, řekněme "genius loci". (03.09.2008)

Carpe diem! Některé filmy je dobré si jednou za pár let připomenou... a znovu podle nich začít žít. Víc než jenom Přelet nad kukaččím hnízdem pro teenagery. Plnohodnotný autorský počin Petera Weira, který zde opět (jako v Pikniku na Hanging Rock) proniká do světa uzavřené, přísnými pravidly sešněrované společnosti, a zkoumá, k čemu dojde po překročení neviditelných hranic racionálna. Scény nočních výprav do tajuplné přírody, během nichž se recitace vznešených veršů spontánně prolíná se sestupem k divošským pudům uvnitř člověka, jsou stejně magické jako v Pikniku. Jenom civilizační nadstavba kolem nich je tentokrát důmyslněji vystavěná a promyšleněji nasnímána (symetrické kompozice scén ve velké hale, přechod od teplých k chladným barvám, točení se ve víru básnické inspirace, význam každé výměny pohledu mezi učitelem a žákem). Robin Williams hraje učitele, kterého většina z nás nikdy neměla a mít nebude, ale pro radu si za ním díky Weirovu nestárnoucímu filmu můžeme zajít kdykoli. 90% Zajímavé komentáře: Marigold, Dale, Aidan, Cimr, cure (04.04.2009)