Mirrors in the Dark
Réžia:
Šimon HolýScenár:
Šimon HolýKamera:
Jana HojdováHudba:
Šimon HolýHrajú:
Alena Doláková, Bořek Joura, Eliška Soukupová, Václav Vašák, Markéta Tannerová Šebesťáková, Martin Dědoch, Kristýna Štarhová, Václav Šanda (viac)Obsahy(1)
Tanečnice Marie (Alena Doláková) a její přítel František se snaží zachránit svůj vztah pomocí odpovědí na 36 otázek, díky kterým se podle vědců zamilujete do kohokoliv. Jenže čerstvě třicetiletá Marie má plnou hlavu jiných, mnohem důležitějších otázek. Má cenu pokračovat v kariéře, ve které nikdy nedosáhne vrcholu? Dokáže překonat svůj strach z průměrnosti a být se sebou spokojená? Přestane jí matka někdy mluvit do života? A hlavně – stojí její vztah vůbec za záchranu? Šimon Holý ve svém formálně výrazném celovečerním debutu přináší nebývale autentický pohled na vztahy, sny a starosti dnešních lidí okolo třicítky. (Aerofilms)
(viac)Recenzie (39)
Vzhledem k práci, která za tím stojí nejsem schopna dát méně jak tři hvězdičky. Charaktery postav mi ale přišli prvoplánové a nedostatečně propracované. Kritika vztahů, které si volíme pouze proto, abychom nezůstali sami je logická. Je také běžná a rezonuje každým, kdo se pohybuje jakkoli v mezilidských vztazích. Povrchní vztahy, které navazujeme - dle mého názoru - odrážejí pouze povrchní vnímání sebe samotných. Místo potravy duše hledáme potravu konzumu a místo lásky hledáme přílišnou toleranci a osobní svobodu, která je zároveň tolik nekonformní ve vztahu k zodpovědnosti za sebe samotné, že potřebujeme někoho, kdo nám dá pocit "standardu", rovnováhy a kritiky, proti které se můžeme postavit. Charakter, postava matky mi přišla jednoznačně nejhůře vystavěná. Zcela typická matka, která skrze vlastní dceru vidí chyby, kterých se dopustila sama a ona dcera je pravděpodobně jednou z nich. Ale kolikrát se tato typická postava objevila na televizních obrazovkách? Mnohokrát, je to totiž univerzální. A otázky, díky kterým se do sebe vzájemně zamilujeme? Též typické, ne pro filmy ale pro lidi. ()
Za zachycení nastudování a realizace úžasného baletního představení 4, za příběh 2. ()
Přes úzkostně artové pojetí mě to nenudilo ani neštvalo, asi také díky hereckému (i tanečnímu) výkonu Aleny Dolákové (již jsem dosud nepovažoval za dobrou herečku), která celý film táhne na svých bedrech. Ale zdá se mi, že režisér a scenárista v jednom Šimon Holý si vše dost zjednodušil. Místo toho, aby si divák charaktery, vztahy a příběh rekonstruoval v rámci nějakého děje, nechá Holý odvyprávět během dialogu dvou postav u stolu, který prokládá scénami z tanečního tréninku a jen minimálně (scéna s matkou) představí nějakou situaci ze života hlavní postavy. Právě ty situace měly být těžištěm filmu. ()
Docela dobrý film, jako studie protagonistky funguje velmi dobře, hlavně díky tomu, že je protagonistka je velmi dobře rozvinutá postava. Děj byl většinou zajímavý, ale určitě jsem ho úplně nepochopil, místy mi taky přišel trochu nudný, děj je v podstatě jedna dlouhá konverzace proložená scénami ze života protagonistky a i když je tato soustava filmu v pořádku, tak si přece jenom přeji, aby byl film trochu kratší. Prezentace byla moc dobrá, ve filmu je málo střihů, scény jsou většinou jeden dlouhý záběr a v každém případě byly natočeny skvěle. Černobílou jsem taky ocenil, barevný bych si tento film nedokázal představit. Herecké výkony byly kvalitně velmi nekonsistentní, v některých scénách byly dobré, v jiných zase moc dřevěné, to samá by se dalo říct i o dialozích, některé zněly velmi autenticky, jiné zase moc roboticky. 7/10 ()
Šlo to kolem mě, nedokázal jsem se naladit na autorovu vlnu a ponořit se do světa jeho očima. ()
Finale Plzen. Znova bych to videt nemusela, ale nemela jsem s tim vyrazny problem. Skvele bylo finalni vystoupeni, to se mi libilo moc. ()
Film Zrcadla ve tmě jsem viděla na premiéře v Karlových Varech a jako profesionální tanečnice jsem moc ráda, že byl tento film natočen. Je introspekcí do duše tanečnice, kterou trápí úzkosti, má strach z průměrnosti, zároveň vysoké ambice a do toho komplikované vztahy s rodinou a blízkými. Byť se film zabývá hlubšími, temnějšími a i ne moc příjemnými tématy, které tanečnice prožívá, filmu i přes to nechybí smysl pro humor. Skvělý je především herecký výkon Aleny Dolákové v hlavní roli a choreografie Elišky Soukupové. Přála bych si, aby se u nás točilo víc filmů, které dají prostor tanci a tanečníkům. Filmu gratuluji! ()
Přestože jsem ze začátku měla strach, že to bude příliš strojené a rozhovory neautentické, nakonec jsem se do příběhu dost dostala a měla jsem pocit, jako bych to sama zažila, jako by to něco vypovídalo i o mě. Možná, že to tak mít každý nemusí, ale já jsem prostě cítila velké spojení. Bonusovou hvězdu jsem dala za hudbu - originální a prostě super! ()
Dobře zpracovaný portrét tanečnice, která je touží po světové kariáře a snaží se práci za tímto cílem balancovat s osobním životem. Velmi dobře zpracované, jak po herecké tak po filmové stránce. ()
Jeden z lepších FAMU debutů, který má alespoň nějakou myšlenku a nesnaží se být příliš umělecký. Přesto nechápu festivalovou nominaci na KVIFF. Herecky zajímavý V. Vašák. ()
Umění pro umění, stylizace pro stylizaci. Karlovarská nominace k smíchu. Nevěřím umělcům, že se jim takový film líbí, byť nepopírám, že má i řemeslné kvality (kamera, střih). Dobrá místa má ve filmu i Alena Doláková, i Václav Vašák. Všeobecně však film divákovi moc nepomáhá. ()
Hashtag umčo. Jakkoli hodně se mi líbila závěrečná taneční performance, která byla fakt skvělá, tak mi bohužel celej film připadal, že má spíš ambici mít obsah, než že by ho skutečně měl. Asi jako když na něco hrozně chcete mít talent, ale výsledek je jen dobře odvedená práce bez jiskry, která bere dech a činí věci zapamatovatelnými. Až vyrostu, chci mít sebevědomí jako Alena Doláková. ()
Mám rád, tyhle malé, velké filmy, které člověku dovolí zastavit a společně se s hlavními aktéry zamyslet. Mám rád, tyhle malé, velké filmy, protože mne dovolí objevit mne dosud skryté herecké talenty. A to hned v několika oblastech umělecké sféry. ()
raději bych se celou dobu dívala jen na to, jak Alena Doláková tančí. ()
Šimon Holý si tímto filmem rozhodně neutrhl ostudu, protože já jsem se zamiloval. Kamera, která staticky stojí a kouká přes rameno člověku, kterému nevidíme do tváře, miluju. Celý film je prostě jedna velká autentičnost. Je to takové plutí na vlnách. Luštěný příběhu, který je nám povědomí a máme vlastně pocit, že ho známe a přitom přichází nové a nové scény, které jsou šokují a estetické. Skvělý obraz zároveň doprovází skvělý soundtrack, který udržuje tempo a rytmus a divák tak dýchá zároveň s filmem nebo hlavní představitelkou Alenou Dolákovou. Melancholie, Autentičnost, Estetika ()
Šimon Holý při besedě po projekci zmínil, že rád pracuje s filmovou nudou. O tom není pochyb, v tomhle filmu nám jí naložil vrchovaté množství. Zrcadla ve tmě jsou vlastně typickým představitelem „českého chcípáckého filmu“, který jen nese masku odvážné artovky. Chcípácký hlavní hrdina (Marie) má nějakou neurčitou vizi (být skvělou tanečnicí), ale vlastně o ni neusiluje a nemůže jí tedy nikdy dosáhnout. Ve svém příběhu je zcela pasivní, jen tápe životem a utápí se ve vlastním neštěstí. Chcípák budí dojem mučedníka, který stojí v konfliktu vůči celému světu, což může v divákovi vzbudit sympatie, i když ve skutečnosti jen dělá mrtvého brouka a lituje se. To je Marie ze Zrcadel ve tmě. Film měl být podle všeho aktualizací Mrštíkovic dramatu Maryši, která se ale při psaní scénáře nějak ztratila, protože z jejího příběhu není v Zrcadlech ve tmě ani památky. Debut Šimona Holého je prostě jen velmi současným a velmi nudným filmem o nezajímavých lidech, který nemá začátek ani konec, postrádá jakékoli sdělení, jde odnikud nikam. Prázdnotu a banálnost filmu naoko zakrývá výrazný formální jazyk: režisér se rozhodl zde použít všechna myslitelná formální klišé festivalové artovky. Černobílá? Check. Dlouhé statické záběry? Check. Formát 4:3? Check… ono to může fungovat, když jsou tahle rozhodnutí promyšlená a sledují nějaký záměr, ale jestli se Šimon pokoušel o autentickou generační výpověď (a jiný smysl ten film mít nemohl), proč se proboha rozhodl stylizovat každý záběr jako pohlednici z 19. století? Pochopitelně jde o pouhou exhibici, která navíc filmu spíš škodí, než aby ho pozvedávala. Celou partnerskou krizi, kolem níž se příběh točí, si musíme odvodit z dialogů u stolu, v nichž je vidět jenom Marie - Šimon Holý se rozhodl neukázat nám jedinou situaci z jejich vztahu, o všem se dovídáme zpětně, nemáme možnost se dvěma hlavními postavami nic prožít. Pochopitelně mi tedy jejich vztah byl úplně lhostejný - naopak jsem doufal, že se co nejdřív rozejdou, aby se děj aspoň někam pohnul. Doteď mi vrtá hlavou, proč se režisér rozhodl mi celý film zatajovat, jak Mariin přítel vypadá. Snad kvůli dodržení formální čistoty; podle jeho slov v diskusi taky kvůli tomu, aby film byl více o samotné protagonistce než o jejím vztahu s Bořkem Jourou. (Tomu se dá těžko věřit, když se každých deset minut vracíme k dotazníku u stolu a pořád dokola sledujeme, jak Marie řeší právě svůj vztah s Bořkem Jourou.) V divákovi tohle radikální režijní rozhodnutí přirozeně vyvolává otázky – kdo je ten záhadný muž zač, že nám není dovoleno pohlédnout mu do tváře? Co zjistíme, až se ukáže? Jistě to musí směřovat k nějakému zásadnímu zvratu. Šimon buduje očekávání, nechává nás napjaté, až v samém závěru to odhalení přijde, a… je to prostě Bořek Joura, nic víc. Druhá věc, kolem které se točí Mariin život, je tanec. Také taneční scény Šimon točí z uctivého odstupu, v té závěrečné dokonce ani není poznat, která z tanečnic je vlastně Marie. Neměla to být ta jediná věc, ve které by si protagonistka přála být nejlepší? To, co ji naplňuje a baví, i když si uvědomuje, že v tom nikdy nebude vynikat? Nabízí se tu nějak využít kameru, aby nám její prožitek z tance pomohla prostředkovat… režisér ji místo toho jenom položil na stativ a nechal ji tam několik minut ležet na místě, aby v dlouhém statickém záběru zachytila, jak se odehrává zkouška či představení. Jako by se Šimon usilovně snažil, aby tanec v jeho filmu působil jako co nejnudnější a nejvšednější záležitost. Jednu hvězdičku dávám za výběr Aleny Dolákové, která se na hlavní roli typově výborně hodí a hraje ji věrohodně, a taky za to, jak dokázal Šimon Holý vydupat svůj film ze země – a tady opravdu klobouk dolů, protože natočit celovečerní film za osm (!) dní bez institucionální podpory, jen z vlastních prostředků, je neuvěřitelný výkon. A tak třebaže soudím, že se v tomhle Fond kinematografie nezmýlil a nakonec to bylo zbytečně vynaložené úsilí, musím před Šimonem a jeho houževnatostí upřímně smeknout. Ze stejného důvodu vkládám recenzi až teď, když už film dávno není v běžné distribuci a nehrozí, že někoho odradím od návštěvy kina. Režisérovi v jeho neoblomnosti fandím a doufám, že díky Zrcadlům ve tmě získá důvěru, aby natočil svůj druhý film – s nadějí, že ten už bude koukatelnější. () (menej) (viac)