Turbina

Spousta lidí se odmítá dívat na staré filmy. Přijdou jim nudné, herci v nich přehrávají, dialogy se zdají nevěrohodné a strojené. Přesně tak jako u tohoto filmu. Přitom existuje dost filmů z tehdejší doby, které si uchovaly svou kvalitu dodnes, nezestárly. Dokonce od stejného režiséra - viz Předtucha, Cech panen kutnohorských či Šťastnou cestu. (23.09.2010)

Stále působivý snímek, který zpočátku působí trochu křečovitě, hlavně kvůli netradičním postavám a jejich chování, ale jak se stupňuje jejich řícení do propasty, snímek rapidně nabývá na zajímavosti a katastrofický závěr výborně pracuje s napětím a po filmařské stránce by v té době asi nebyl zvládnut lépe. Herecky exceluje hlavně Matulová, ačkoliv ji byla zvolena nejméně uvěřitelná postava, Baarová je tak na hraně, přesvědčuje až mimickou hrou při jejím divadelním fiasku. (18.12.2009)

Český film před rokem 1945 nebyly jen veselohry, ale i filmy s tématem závažnějším. Ale málo se jich povedlo. Jedním z nečetným kvalitních dramatických filmů této doby je právě turbína. Otakar Vávra zde prokázal svůj talent pro ukázání společnosti na konci 19. století. Je zde spousta postav a každá má určitou povahu charakterizující morální zkaženost tehdejší doby. Jen nevím jestli filmu trochu neuškodila právě tato roztříštěnost, jak lidská tak tematická. (10.05.2009)

Ne vždy je všechno nové a moderní ku prospěchu lidstva. O tom se můžeme přesvědčit i my. Stačí se kolem sebe podívat nebo si přečíst noviny. Kupodivu mi byla nejsympatičtější postava toho blázna a podivína Artuše Fabiána. Eduard Kohout byl vynikající.Toho si budu z celého tohoto propletence pamatovat a pak možná Lídu Baarovou, která se tu octne na tehdejší dobu v několika odvážných scénách. No, ona i milostná scéna v observatoři má něco do sebe. (18.09.2020)

Jen s lehkým studem doznávám, že jsem byl napsané Turbiny dosud ušetřen, a to i vzdor tomu, s jakou razancí ji (nejen, ale zvláště) Aventinum šířilo do světa. Její filmová adaptace ve mně zpočátku vyvolala dojem, že jde o reflexi všeobecného šílení. Po přirozenosti ani památky. Maloměstský svět se mění v děsivé delirium: posedlí stíhají posedlé a život je míjí a mele je v žírnou moučku, jíž hnojí lány svých budoucích snů. Čapkův-Chodův, resp. Vávrův blázinec je dokonalým obrazem ohavného rakouskouherského divadla, po němž se dnes jistě stále slzí, ale jen slzami slepých očí. Cesty z těchto usedlých osidel se ovšem jevily kdysi stejně šílenými, ale bláznovství těch kroků bylo svaté. Zničující hra bezživotí pověstné caput regni staví smutné zrcadlo dnešku, ba nutí k zvracení. I v čase, kdy z tyátru zbývají jen neumyté podlahy, se zdá, že se pořád lze spolehnout na osvojené konvence, ty směšné ne-mravy…, ale opak je pravdou. A nakonec se skutečně ozřejmí, že jde jen o… šílení. (22.07.2017)