Němá barikáda

Hned v roce 1946 se objevilo několik filmů, které reagovaly na válečnou zkušenost. Drtivou většinu produkce s touto tematikou tvořily příběhy o nezdolnosti a hrdinství českého národa, občas zůstalo u patetických hymnů, jindy se podařilo realisticky vykreslit lidský příběh. Po dvou válečných komediích (Nikdo nic neví, Velký případ) se objevilo i výjimečné svědectví o době, ve které jsme žili, a z níž cosi stále trvá, příběh židovského transportu Daleká cesta. Ve stejném roce se Otakar Vávra rozhodl natočit svůj první historicko umělecký dokument. Němá barikáda Jana Drdy představovala opravdový literární bestseller a tudíž i vhodnou předlohu pro film. Vávra spojil své zkušenosti, opět se podařilo docílit přiměřených hereckých výkonů a viditelně se učil na škole anglického civilního dokumentarismu. Film je historicky pokřivený stejně jako byla pokřivená doba, ve které vznikal. Zachycuje pouze jednu stranu pražského povstání. Vlasovci se zde pochopitelně neobjevují, stejně jako fakt, že Rudá armáda zachytila v Praze už jen zbytky německých posádek. Přesto Vávra natočil film, který na mě dodnes působí silně emotivním dojmem, a to už vůbec nemluvím o tom, když jsem ho viděl v dětství poprvé. Vznikl příběh o pražském povstání a o lidech, kteří se jej zúčastnili. Jinak vzniknout ani nemohl, pokud se nechtěl střetnout s režimem. Byl logickým vyústěním doby. Z řady angažovaných filmů s hrdinskou tematikou je umělecky nejzdařilejší. Výrazné výkony Barbary Drapińské, Jaroslava Marvana a Vítězslava Bočka. Pan Vávra vystupuje v televizi jako pamětník a režisér filmů s Adinou, Lídou a Natašou. Ale měl by občas mluvit i o letech následujících. PS: Někteří recenzenti si tento film viditelně pletou s Vyšším principem Jiřího Krejčíka (1960). V tomto filmu má slovo dělnická třída, zastřelení studenti se tu nevyskytují. (08.02.2004)

Vávra je znám, že si velmi často jako téma svých filmových počinů bere knižní předlohu, ale po shlédnutí němé barikády vím, že je umí zpracovat i daleko lépe (např. Kladivo na čarodějnice, Romance pro křídlovku). Obsahově se zpracování Drdovi knížky povedlo, samozřejmě uznávám, že ne všechny povídky se vešli a leccos se muselo změnit, ale jako celek působí Němá barikáda kompaktně a spoustu z Drdových povídek zde poznáte. Zaujali mě také známý herci v menších rolích (Marvan, Bek). (29.05.2012)

Osudem i různě zvládanou limitou Otakara Vávry jsou historické okolnosti, které ovlivnily takřka polovinu jeho dlouhého života (letos tento pozoruhodný muž dovrší své sedmadevadesátiny). Ve většině případů se však s ožehavými tématy, která volil, dokázal vypořádat na buď solidní, nebo i velmi dobré úrovni. To, co kolegové porůznu uvádějí jako Vávrův zápor - poplatnost době - neplatí jen pro film, ale i pro jeho literární předlohu (Jan Drda byl právě v padesátých letech předsedou Svazu československých spisovatelů, tedy suprarežimistickým literátem). Přesto obraz osamělé barikády na strategickém místě i odhodlání jejích obránců nejsou kašírované. Naopak - kus z nálady té horečné doby necelých pěti dnů Května 1945 tu určitě zůstal zachycen. I při oprávněně konstatovaných nedotaženostech je však nutno film vnímat především v dobovém kontextu boomu budovatelského kýče literárního, divadelního i filmového. Dokázalo-li toto dílo odolat tak zhoubnému přívalu, nemůže nebýt neumělecké a neplnohodnotné. Soudím, že je ještě něčím víc. Dílem nadčasovým pro syrovost svého vypovídacího záběru. V mnoha ohledech svou nesestříhanou syrovostí snese srovnání s prvními díly italského neorealismu - mj. Rosselliniho ŘÍMEM OTEVŘENÝM MĚSTEM. Rušivé momenty v kompozici filmu jsou odhadn utelné jednak v úvodu, zejména však v závěru filmu, kam Vávra na pokyn Kopeckého - jak sám uvádí ve své vzpomínce - vložil scény ze svého střihového dokumentu CESTA K BARIKÁDÁM. (20.10.2007)

V normalizačním Osvobození Prahy působí patetická adorace lidu, komunistické strany a sovětské armády kašírovaně. V poválečné Němé barikádě silně budovatelský tón ještě nachází své ospravedlnění. Lze věřit, že takhle nějak to Vávra, Drda a nemalá část národa skutečně vnímali. ___ Prahu, hrdinně bráněnou dělníky koordinovanými vševědoucí komunistickou stranou, podle filmu osvobodila Rudá armáda. O ideových spojencích a nepřátelích Němá barikáda nepochybuje. Němečtí civilisté od prvního dne povstání v ukradených kožiších kvapně opouštějí město, francouzský zajatec při pohledu na vlající trikolóru v předtuše počínající barikádní revoluce úlevně vzdychne „Liberté!“ a polská soudružka nedlouho po vyskočení z vlaku, vezoucího ji zřejmě do Terezína, vrhá granát po německém vojákovi. Němce je potřeba vyhnat a zlikvidovat, od Francouzů se lze inspirovat jejich slavnou revolucí a s Poláky možno navázat oboustranně prospěšnou mezinárodní spolupráci. Alespoň slovem jsou zmíněni Američané, kterým se do osvobození našeho hlavního města „asi nechce“, kdežto Rusové, se „musejí rvát o každej kilometr“. Pro „vyvážení“ je mezi všemi statečnými Čechy jeden oportunistický zbabělec, který ke stavbě barikád přispěje všehovšudy jednou dlažební kostkou. ___ Pražské povstání je ambivalentně interpretováno jako spontánní revoluce pracujícího lidu, i jako pečlivě organizovaná akce (inventura zbraní), jejíž účastníci si rozhodně najdou čas na ujasnění své ideové pozice. Ve prospěch komunistů byla výrazně redukována také role České národní rady a generála Kutlvašra. Vojenské velení povstání rezignovaně vyčkává, zatímco komunisté na barikádách nasazují své životy. ___ Překrucování historické skutečnosti bych Němé barikádě odpouštěl ochotněji, kdyby nebyla tak neskutečně utahaná. Ve snaze zmapovat na neadekvátně malém prostoru celé povstání nejsou postavy výrazněji prokreslené, ani typově dostatečně odlišné. Individuální dramata by zřejmě měla splynout do revolučního kolektivního boje (kolektivní je zde i líbačka s fešnou tramvajačkou), ale jednotlivé akce se odehrávají nezávisle na sobě, bez dynamizujícího prostříhávání nebo gradace, bez naléhavosti, kterou by si látka zasloužila. Ospalé tempo naruší a o jediné vzrušení se na samém konci filmu příznačně postará Rudá armáda, na jejíž příjezd stejně jako zaměnitelné postavy dvě hodiny čekáme. Cenou za ideologickou poplatnost je neschopnost filmu vtáhnout nás do vyprávění a tím i přesvědčit, že právě tento výklad Pražského povstání je tím nejlepším. 50% Zajímavé komentáře: sportovec, Zloděj kol, Marthos (18.06.2015)

,,Proč ti Američané nejdou? - Asi se jim nechce! '' A kde jsou Rusové? - V Berlíně a na Moravě, rvou se o každý kilometr... ! '' ---- Doba kdy snímek vznikl dává tušit, že se nebude jednat o věrnou rekonstrukci několika květnových dní v Praze roku 1945. Ti co bojovali v RAF, u Dunkirku, u Tobruku a všude jinde než ne ve Svobodově armádě už byli zavřeni nebo začínali své životy opět od nuly někde na západě... Ve filmu mohlo jen těžko zaznít, že Americká průzkumná jednotka dorazila do Prahy ještě před povstáním i to že US velení muselo Pattona držet stůj co stůj aby respektoval dohodnuté zóny budoucí sféry vlivu a do prahy nevjel se Shermany. Prahu měli zkrátka osvobodit Rusové. Povstání tak trochu zamíchalo kartami a nikdo s ním moc nepočítal. Ačkoliv jej mělo na starosti podzemní hnutí včetně komunistů (tedy nezačali jej jen komunisté) s osvobozením se moc nepospíchalo. Nově příchozí měli jasně dané noty z Moskvy a o těch ve městě a to se dokonce týkalo i komunistického vedení nic moc nevěděli. Bylo tedy lepší nechat Němce tyto řady výrazně oslabit podobně jako se stalo ve Varšavě a poté přijít jako jediný velký vítěz s novým vedením. Jenže aby toho nebylo málo, začala k Američanům s jasným vědomím co ji čeká v případě zajetí Rusy ustupovat přes Prahu armáda generála Vlasova. To ona nejvíce pomohla povstalcům, to ona zachránila město před obrovskými škodami a ještě většími ztrátami na lidských životech. --- Tohle všechno se ve filmu pochopitelně neobjevuje ani se o tom nehovoří. Američané jsou ve filmu zmíněni asi 2x a z Londýna je v rozhlase puštěn projev o konci války z 8.5. během veliké přestřelky u jednoho z mostů. Divákovi je tak podsouvána jakoby další zrada západu a závěrečný pohled na Rudou armádu mu má vštípit dojem, že jen s Rusy nás pojí bratrské pouto. Je vtipné, že na dobových snímcích jsou vidět Jeepy, M3A halftracky, náklaďáky Studebakery a GMC... To vše Made in USA a převezo do Ruska v rámci Lend and Lease... Samozřejmě všechna ta Téčka, Kávéčka, Iska atd... to byla pravá ruská ocel. Film je tedy tak trochu blábol. Na stranu druhou pokud víme jak co bylo jistou výpovědní hodnotu má. Jednak je to zachycená Praha té doby a pak je to přiblížení pocitů, jaké asi všichni ti stateční Češi na těch barikádách často s jednou puškou a pár náboji měli. A nejen tam. Praha je plná pomníčků a pamětních destiček s dnes už neznámými jmény neznámých lidí jejichž životy vyhasly v prvních květnových dnech roku 1945. Vždy když kolem nějaké jdu tam postojím a zkusím si představit ten pro ně osudný den , kdy válka už skoro skončila, ale přesto se Prahou ještě valila německá vojska... Dávám tedy za tři panzerfausty. * * * (17.11.2018)