Vstup zakázán

Vláčilova povídka je fantastická - bílé peklo v mnoha krásných záběrech. (Hodně) vzdáleně mi to připomnělo Corbucciho velké ticho - zasazením do sněhu a westernovým nádechem. Druhá povídka je pak příliš doslovná, lehce poplatná - ale i tady je vidět určitý nádech poetiky - tentorkát dětského pohledu na přírodu. (07.02.2022)

Příjemé překvapení. Film mi byl prezentován jako zanedbatelný počin (jenom taková povídka...), ale přitom se jedná o dva velice kvalitně natočené příběhy. V povídce Pronásledování je nepřehlédnutelná Čuříkova výtečná kamera. Není malých rolí a není banálních příběhů, když je dostane do rukou ta správná osoba. Vláčil vykouzlil na nějakých 36 minutách poetický příběh, který nepostrádá napětí a přitom si dokáže pohrát s obrazem i odhalit skryté z poměrně málomluvných postav. Ani v povídce Bloudění nechybí poetika a napětí. Milan Vošmik měl za sebou ve svých 29 letech tři studentské a tři celovečerní filmy. Vedení od Václava Kršky je patrné. Po žánrově čistším provedení svého staršího kolegy jeho zpracování nijak nezaostává. Děj si udržuje svěží tempo, obsazení i herecké výkony jsou dobré, děj vnímám spíš jako lidský příběh matky, které se ztratí dítě, než jako propagandu. Pokud by se dalo něco označit jako propagadistické dílo, vnímala bych to mnohem víc u první povídky. Námět Bedřich Kubala (alias Jaroslav Klíma.) (23.03.2015)

Tak prvá povídka je snad všem známa, o tom, kterak dvojka odvážných hraničářů vypátrala stopu a nakonec zlikvidovala nebezpečného diverzanta. Asi tisíckráte zfilmováno. Druhá je nudné povídání o starostech paní hraničářové a jejího nezbedného synka, když taťka zrovna dohání v hlubokých lesích hor diverzantíky... (24.07.2012)

Dvojici povídek „ze života pohraničníků“ nelze upřít poctivé úsilí o sugestivní vylíčení „divého“ šumavského prostředí – a dlužno dodat: oběma se to daří. Obě také aktualizují klíčový motiv pohraniční kultury – stopování (diverzanta, pašeráka, emigranta, převaděče…). První – dobrodružná (a česko-slovenská) – toho dosahuje především westernovými prvky a tomu odpovídající hudbou, druhá, jíž se vhledem do rodinné krize současně daří přiblížit šumavský civilní život, rozvíjí pátrání po zaběhlém pohraničníkově synkovi: jeho pouť „do pásma“ eskalující prolézáním opuštěných ruin po vysídlených starousedlících lze téměř chápat jako bezděčnou metaforu sestupu do podvědomí, které v surrealistickém kánonu zprostředkovávají právě různé periferie – jako půdy, sklepy a předměstí. Zatímco první povídku snižuje přehnaný rozdíl mezi oběma strážci hranic (mající zřejmě za cíl umožnit lyričtější pohled na prostředí optikou toho mladšího), smysluplností druhé poněkud viklá vyšetřovací postup, korunovaný úspěšným a neomylným zásahem Oty Sklenčky – „v poslední vteřině“. (11.01.2020)

Ideologicky zabarvené téma první z povídek by nemělo stát v cestě za objevením jedné z prvních Vláčilových režijních prací, již silně ovlivněnou soudobými zahraničními vzory. Zimní scenérie šumavských sněhových plání, v nichž Vláčil nalezl jedinečnou příležitost pro dramatické i lyrické ztvárnění příběhu mužů oddaných smrti, v určitých okamžicích dokonce připomínají slavné záběry z Markéty Lazarové. Druhá z povídek se zabývá nejednoduchým postavením členů Pohraniční stráže, obětujících veškerý volný čas službě vlasti. Konflikt, vedený zanedbávanou manželkou, vede ke zmizení malého chlapce, s jehož nalezením se harmonují i vztahy mezi oběma manžely. Poněkud tezovitý příběh je ozvláštněn spontánním hereckým projevem sedmiletého Michala Stanince, který se během krátkého období objevil celkem ve čtyřech celovečerních filmech. Shodou okolností byl ve stejném roce natočen i kontroverzní Kachyňův snímek Král Šumavy, v němž jednu z hlavních rolí představovala také Jiřina Švorcová. Ta se zároveň objevila i v druhé Vošmikově povídce. Náhoda nebo osud? (13.04.2014)