Vstup zakázán

První "zimní“ povídka je velmi povedená - nepostrádá napětí, disponuje skvělou hudbou a navíc již zde Vláčil ukázal svůj cit pro poetiku a vytváření obrazů. Zato druhá „letní“ povídka příliš neoslňuje ani obsahově, ani umělecky. Shrnutí: Vláčilova povídka Pronásledování ****, Vošmikova povídka Bloudění **. (29.07.2014)

Povídkový film o životech šumavských pohraničníků. První povídka (PRONÁSLEDOVÁNÍ) od Vláčila, která je zároveň jeho debutem, je naprosto vynikající. Nese v sobě hodně z Vláčilova pozdějšího rukopisu, včetně citu pro sounddesign. Je z ní hodně cítit odkaz na klasické westerny - jízda na koni po zasněžených šumavských pláních, procházení vagóny a závěrečná pomalá konfrontace s dosud neznámým antagonistou. Hlavní roli tu hraje perfektní Zdeněk Kutil. Jeho kolegu, mladého pohraničníka tu hraje Jan Němec. Za mě je tahle vláčilova povídka ohromný objev. K tomu ještě hodně zvláštní kytarový soundtrack Svatopluka Havelky (5*) __ Druhá povídka (BLOUDĚNÍ) od Milana Vošmika je pak již velice rutinním klukovským dobrodružstvím naroubovaným na vztahové drama o tom, jak to rodiny vytížených pohraničníků mají těžké a jaké jsou neděle s manželem u stolu vzácné. V první části se lze ještě nějak ukojit sympatií s manželkou, která strádá o samotě při nekonečných směnách svého manžela, brzy se ale povídka přetaví v poměrně plytkou nudu. (2*) (30.03.2019)

Musím hodnotit níž, než padesáti procenty námětu se shodující později natočený Boty plné vody. Konkrétně se v oné shodě jedná o povídku Pronásledování, která je ve Vláčilově provedení méně napínavá, ale zato poetičtější. Hledání malého chlapce bylo hodně natahované, září tu Sklenčka a koneckonců sympatie sbírá i Vladimír Hrubý coby nešťastný voják-zadřenec. Miloš Kopecký ve filmu nehraje, jenom tu dabuje vraha ve vlaku. (20.11.2016)

Dvojici povídek „ze života pohraničníků“ nelze upřít poctivé úsilí o sugestivní vylíčení „divého“ šumavského prostředí – a dlužno dodat: oběma se to daří. Obě také aktualizují klíčový motiv pohraniční kultury – stopování (diverzanta, pašeráka, emigranta, převaděče…). První – dobrodružná (a česko-slovenská) – toho dosahuje především westernovými prvky a tomu odpovídající hudbou, druhá, jíž se vhledem do rodinné krize současně daří přiblížit šumavský civilní život, rozvíjí pátrání po zaběhlém pohraničníkově synkovi: jeho pouť „do pásma“ eskalující prolézáním opuštěných ruin po vysídlených starousedlících lze téměř chápat jako bezděčnou metaforu sestupu do podvědomí, které v surrealistickém kánonu zprostředkovávají právě různé periferie – jako půdy, sklepy a předměstí. Zatímco první povídku snižuje přehnaný rozdíl mezi oběma strážci hranic (mající zřejmě za cíl umožnit lyričtější pohled na prostředí optikou toho mladšího), smysluplností druhé poněkud viklá vyšetřovací postup, korunovaný úspěšným a neomylným zásahem Oty Sklenčky – „v poslední vteřině“. (11.01.2020)

Tak prvá povídka je snad všem známa, o tom, kterak dvojka odvážných hraničářů vypátrala stopu a nakonec zlikvidovala nebezpečného diverzanta. Asi tisíckráte zfilmováno. Druhá je nudné povídání o starostech paní hraničářové a jejího nezbedného synka, když taťka zrovna dohání v hlubokých lesích hor diverzantíky... (24.07.2012)