Holubice

V průběhu filmu přijde moment, kdy se musí divák rozhodnout, zda jeho sympatie získá bílá holubice nebo černej kocour. Na rovinu se přiznám, že já fandil Satanovi. Film samotný je imho prolezlý estetikou socialismu: holubice samotná, sídlištní socha chlapečka s uniformními rysy (za atribut sídlištní děkuju Adamovi B.), grafika holubice jako by vypadla z takové té hnusné čítanky z konce 80. let. Sám jsem ještě jednu v bájných 90. letech používal, takže vím, o čem mluvím. [Pozn. pod čarou: Už se těším, jak se uvidím v dalším, jistě přínosném, dokumentu ČT. Už podle fundovaných otázek pana režiséra bylo znát, že půjde přinejmenším o stejně kvalitní dílko, jako je Obnažený národ.] (24.07.2014)

V Rusku mají přes stylizovanou poetiku a filozofii Tarkovského, my máme Františka Vláčila, neboť i on má božský dar diváka nutit přemýšlet a klást si otázky nad vším možným. O čem Holubice je? Toť otázka, na níž budu odpověď hledat hodně dlouho, možná měsíce, možná roky. Je to snad pouhý výplod lidské fantazie z režisérovy umělecké duše? Či snad zakomplexované dílo skýtající pod svým povrchem výpovědi o lidské povaze, činech a následných rozhodnutích? Pokusím se přemýšlet, ale bude to zbytečné. Nedovedu vysvětlit podstatu Holubice, s jistotou ale vím, že F. Vláčil byl mimořádná osobnost s nezaměnitelnou režijní formou a právě Holubice je vhodným filmem pro ty, jenž se chtějí nechat unášet na vlnách nenapodobitelného a jedinečného umění. (01.08.2011)

Vláčil zde popustil uzdu své fantazie a vytvořil v našich podmínkách nevídaný filmový tvar hraničící s čirou avantgardou. Rovněž po technické stránce opět u nás obrodil formalistickou stránku filmu a rozhodl se vyprávět výhradně obrazem, obsah dialogů ztrácí jakoukoliv váhu, řada z nich je také v cizím jazyce bez titulek. Některé záběry jsou fenomenální, nejvíce mě dostalo vytváření umělcova obrazu na skle a pak nepřeberné množství nápaditých kompozic, bohatě využívající zejména architektonické členitosti domu, v němž se většina děje odehrává. Závěr výborným a průzračně jednoduchým způsobem naplňuje poselství dosažení vzájemné blízkosti všech lidí. Jediný problém který jsem měl byl odtažitý chlad hlavně v první půlce snímku a hlavně v německé linii. Emoce se u mě skutečně nedostavili, jen pocit ušlechtilé myšlenky díla. (15.10.2009)

Moc ta vysoká hodnocení nechápu. Příběh tohohle filmu je děsně banální, když by ho člověk chtěl nějak shrnout. A to i když vezmu v úvahu část s uzdravujícím se chlapcem a jeho rozhodnutí, zda uzdravující se holubici pustit nebo ne. Není to pro mě něco, o čem bych měl přemýšlet ještě kdo ví jak dlouho. Z pohledu příběhu tak film byl pro mě spíš natažená nuda. Pěkné byly spíš zvuky a některé záběry. Režisér tím celkem slušně budoval atmosféru. Člověk byl zvědavý, co se bude dít, jak to asi skončí, a vono se dělo s prominutím celkem hovno. (23.07.2014)

Vláčilova Holubice vypuštěná z archy poraněného dětství se nevrací na sever proto, že vody „v Praze“ ještě zcela neopadly, ale proto, že potopa smutku v místech, kde je očekávána, ještě ani opadat nezačala. Je to bytost magneticky přitahovaná nikoliv „jen“ domovem, ale i bolestí. Nevzdaluje se potopám, naopak: potopy hledá. Až dosáhne svého baltického cíle a nebem zazáří duha, bude čas na cestu k dalším trpícím. Úchvatná oslava přirozenosti a lásky, nejednou zlovolně utlačovaných v lidských nitrech, a naděje na nové probuzení. (02.10.2009)