Hadí jed

Kolik takových lidí je. Holdují alkoholu a důvody k tomu mají růszné. Zde hlavní postava žije v maringotce, je neuvěřitelně uvědomělý a občas rád pije. A jak tak dumá nad svým životem, tak se u něho objeví jeho dcera, která hledá ztracené pouto se svým otcem. On tvrdí, že ji má rád, ale není schopen pro ni nic udělat, jen jí dávat rady. Ona by ho chtěla mít taky ráda, ale neví jak na to. (29.03.2011)

Několik let poctivého placení alimentů dalo dohromady dva lidi, kteří k sobě mají biologicky víc než blíž, ale pohledem na život a budoucnost se velmi liší. Geniálně střízlivý opilec a naivní asi 20ti letá holčina. Vlaďka věří, že několik dní její přítomnosti stačí na to, aby se její otec vymanil ze světa, ze kterého se vymanit nelze. Vláčilův černobílý záměr, nám dává možnost vidět některé začínající, zaběhlé nebo i elitní tváře herců tak, jako (u některých) nikdy před tím. Luboš Fišer tomu dodává svou hudbou, jako vždy, jedinečnou atmosféru. Jinak se stačí podívat na režiséra, na herce, a jestli se považuješ za znalce kvality československé kinematografie, tak tohle je potřeba znát. (12.01.2012)

Zo začiatku to vyzerá, že sa bude riešiť vzťah mladých ľudí v rámci rodiny a nakoniec ide o vzťah otca a dcéry. Alkohol nepatrí ani do takéhoto vzťahu a do mužskej alkoholovej partie zase nepatrí žena, to naozaj nerobí dobre, a nesmie to byť ani dcéra. Alkoholizmus je závislosť ťažká a notorik to nezvládne ani s pomocou ani s dobrým dôvodom. Film sa príbehovo veľmi nepohne, ale prežívanie emócií postáv je intenzívne aj zásluhou výborných výkonov. –––– Tak já mám dceru. To snad není ani možný. To čumíš, co? –––– Věříš, že takový holce já bych dokázal být věrnej? Fakt. Úplně věrnej. –––– Ale člověk potřebuje nějaký štěstí. Aspoň malý. (21.10.2014)

Několik maringotek, chlastající Josef Vinklář, sympatická Ilona Svobodová a František Vláčil na režisérské židli. Tak málo stačí na vynikající film reflektující lidské charaktery podobným stylem, jakým to u nás dokázal snad jen Miloš Forman. Příběh se vešel do necelé hodinky a půl, ale přesto řekl všechno podstatné. Po závěrečné scéně zůstal jen pocit stejně mrazivý a bezútěšný, jako ta zasněžená, ledovým větrem trýzněná krajina. (19.04.2022)

Na tomto vcelku banálním a všedním příběhu není mnoho zajímavého. Trochu ho povýšíme, když do hlavních rolí dosadíme skutečné osoby: tehdy již možná nejlepšího českého herce všech dob a hereckou debutantku. Ještě víc ho povýšíme, když přihlédneme k čistotě obrazů Františka Vláčila. Přestože se mu ikonu notorika (ani přes své vlastní zkušenosti) nepodařilo načrtnout tak, jak sám je znám z vlastní zkušenosti od mládí po stáří, podařilo se mu zachytit jedinečný a konkrétní vztah otce a jeho dcery. (24.04.2021)