Adelheid
Adelheid
Réžia:
František VláčilKamera:
František UldrichHudba:
Zdeněk LiškaHrajú:
Petr Čepek, Emma Černá, Jan Vostrčil, Jana Krupičková, Pavel Landovský, Lubomír Tlalka, Miloš Willig, Karel Hábl, Zdeněk Mátl, Alžběta Frejková, Josef Němeček (viac)Obsahy(1)
Pátý celovečerní film režiséra Františka Vláčila - počítáme-li rozlehlou vančurovskou poému MARKETA LAZAROVÁ "jen za jeden" - je jeho čtvrtou výpravou do historie. Na rozdíl od předchozích tří, ĎÁBLOVY PASTI, MARKETY a ÚDOLÍ VČEL, jde tentokrát o historii nedávnou, jejíž pamětníci budou tvořit většinu publika. ADELHEID se odehrává po konci druhé světové války v pohraničí, na severní Moravě. V čase oné neklidné hranice, kdy tu ještě žije neodsunuté německé obyvatelstvo, kdy mezi ním vedle zdeptaných a usmýkaných válkou a porážkou jsou i nepoučitelní, snažící se mstít a zabíjet. A kdy sem z vnitrozemí začínají proudit ti, kdo odsud museli kdysi utéci, a s nimi i nový osadníci, kdy s poctivými sem táhne i dav rabovatelů. Tuhle spletitou, dramatickou podobu místa a času navozuje Körnerův a Vláčilův film v dynamické vstupní scéně příjezdu bývalého důstojníka západní armády Viktora Chotovického, který má převzít správu majetku největšího nácka v kraji Heidemanna. A tento začátek je také až do samotného závěru jediným místem filmu, kde se šířeji rozevře kulisa doby. Neznamená to, že by však ve filmu chyběla. Podmiňju totiž celý příběh Viktora a Heidemannovy dcery Adelheid, sloužící mu na zámečku, jenž za války patřil jejímu otci. Vstupuje sem nejen jako minulost, kterou je každý člověk svázán, ale i jako přítomnost - v návštěvách strážmistra a jeho pomocníčka na zámečku, který je trvalým místem děje, a v závěrečném vystoupení bratra Adelheid, údajně padlého na východní frontě. Vstupuje sem, do místa jakoby odloušeného od okolního světa, navzdory iluzi, kterou si Viktor snaží vytvořit. Je to zvláštní hrdina: nevedla ho sem ani vášeň mstitele, ani touha po zbohatnutí, ani budovatelský elán. Přichází unaven válkou, nemocný osamělý. Člověk, který toužil po domově, nenašel ho a teď hledá aspoň klid a zdání domova. Upne se k Adelheid, upne se k ní tím více, čím víc poznává její lidskou tragédii. Nevidí v ní "Němku", ale člověka, a i když mezi ní a jím stojí přehrada řeči, hledá u ní porozumění, cit, věří v to, že může překonat minulost, hledá lidský kontakt. Složitý vývoj vztahu těchto dvou, plný napětí, chvilek porozumění, i nového odcizování, je jádrem filmu, vylíčeným s jemným citem pro všechno "nedefinovatelné", co v takové situaci mezi lidmi existuje a vzniká. Každý z nich vlkádá do tohoto vztahu své zázemí, a právě o něj se nakones Viktorova iluze konečně nalezeného domova a citového pouta rozbíjí. Není to hra, ale opravdový zápas těchto dvou se vším, co je v nich a kolem nich. Není to romantický příběh "velké lásky", spíš smutná a z hlediska z hrdiny nakonec i trochu trapná historie, protože se pokoušel vytvořit cosi, čím se chtěl vzepřít času a včerejšku, najít novou jistotu tam, kde byla už předtím zviklána a odsouzena ke zmaru.
Vláčil s velkým citem pro vnitřní atmosféru příběhu rozehrává vztah obou hlavních hrdinů, odhaluje jejich tajemství, vrší postupně všechno to, co nakonec vytvoří vnitřní svět jeho filmu. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (2)
Recenzie (246)
Tak já půjdu zase jednou proti proudu a tvrdím, že tenhle film až tak podařený není. Možná jsem ovlivněný nekvalitní kopií; má-li promlouvat hodně obrazem, moc se mu to nedaří, dobrá polovina filmu je ve tmě. Z filmu na mne nedýchla ona vlhká vlezlá zima, která na tom místě nutně musela být a která je pro příběh důležitá. --- Naivní hrdina uprostřed zdevastovaného lidství je ovšem velké téma. Vláčilův styl úsporných dialogů mám rád. Ale oproti starším, černobílým Vláčilovým filmům zde dost chybí ona síla obrazu, a konečně příběh samotný je dost přímočarý, od počátku beznadějný. ()
Körner, Vláčil, Čepek... perla české kinematografie. Komorní, ale přesto strhující film. Rozšířeno 6. 7. 08 - Rozhodně nejde o standardní konzumní film, takže to, jestli se Vám tenhle film bude nebo nebude líbit, je ovlivněno hned několika faktory. 1 - máte rádi tvorbu Vladimíra Körnera, která je téměř vždy temná, bezvýchodná. Zároveň také historicky výborně podložená a psaná bohatým jazykem. 2 - nevadí vám, když film nutně vše nevypráví jen dialogy postav, ale spíše obrazem a nedořečenými náznaky. Dost se tu spoléhá i na to, že divák určité historické reálie (odsun Němců, revoluční gardy, návrat zahraničních vojáků...) zná. 3 - máte rádi Petra Čepka, protože tady si ho užijete opravdu hodně. A poslední poznámka: je velmi s podivem, že komunisti tohle dílo v roce 69 pustili, protože doba poválečné obnovy a odsun Němců (nebo vyhnání, chcete-li) bylo pro ně téměř posvátné téma. Stejně tak bylo velkým tabu násilí českých polovojenských jednotek na civilistech a účast ČS vojáků v západním odboji. ()
Mám z toho filmu smutný a zároveň hřejivý pocit. Smutná nádhera, výstižněji to zhodnotit nedokážu. S Petrem Čepekm jsem celý film dýchal a na konci s ním všechno cítil. Srovnatelně s Čepkem pomohly filmu dlouhé záběry s minimem replik, jen to dodalo tíhu těm těžkým poválečným měsícům. Ohromný divácký nezapomenutelný zážitek. ()
Věrohodně vyprávěné drama lidských duší poznamenaných válkou, tj. stavem vnuceného sváru, který vyvolává z hlubin ideální lidské vznešenosti (domnělé božské tvořivosti) parazita (jakousi podstatu, ono „jádro pudla“, jemuž se člověk vzpírá, a tím jej posiluje). Dokonalému naplnění introspektivního záměru filmu ovšem brání kamennost obou hlavních herců. Dvě loutky, postrádající tvárnou a sdělnou mimiku, jež by vyjádřila niterné dění, tak vlastně jako by překážely. O to více promlouvají prostory v až nebezpečně citlivých záběrech, které svou zkušenost, paměť bezprostředně vyjevují svým vzhledem a atmosférou. ()
Výtečné drama, které trochu upadlo v zapomnění, což je škoda. Vláčilovi se v něm podařilo výborně zachytit atmosféru naprosté osamělosti v poválečné době a opuštěné krajiny, kde bylo možné cokoli a člověk nikdy nevěděl, koho potká a s kým přijde do kontaktu. Ve velmi pomalém tempu vypráví silný příběh dvou lidí, kteří "na sebe zbyli" a byli de facto nuceni spolu vycházet. Snímek je unikátní i v tom, že najednou tu Němci nebyli za ty úplně špatné, ale Adelheid je zobrazena jako dívka, která byla vláčena dobou, nic závažného zřejmě neudělala, přesto bude potrestána. Výsledek by byl jen poloviční bez nádherné kamery Františka Uldricha, která krásné lokace zabírá vskuku parádně. Funguje i komornost, kterou Vláčil záměrně zvolil a vyjadřuje se velmi minimalisticky. V kontrastu s tím je pak opulentní hudba Johanna Strausse, která jen dotváří onu odcizenou atmosféru. Naprosto famózní jsou pak výkony Petra Čepka a Emmy Černé, kterým stačí spolu jen kooperovat a vůbec nemluvit a stejně řeknou vše, výborně jim přihrává především Jan Vostrčil, i když je samozřejmě až na druhé koleji. K dokonalosti pak chybí snad jen trochu větší spád a o trochu víc emocí, protože film je celou dobu zbytečně odtažitý. Jinak ale zasloužený a bohužel opomíjený klenot československé kinematografie. 85 % ()
Galéria (30)
Zaujímavosti (8)
- Film byl v roce 2015 digitálně restaurován. (M.B)
- Režisér i samotný snímek upadli v nemilost normalizačních cenzorů. Film putoval pod zámek a František Vláčil přesídlil do světa dokumentaristiky tehdejších studií Gottwaldov. (Olík)
- V úvodních titulcích i výrobních listech je uveden Bohumil Vávra, který měl hrát roli faráře – scéna s ním však byla zřejmě vystřižena ještě před uvedením filmu. (lausik)
Súvisiace novinky
46. ročník LFŠ odhaluje program
Od pátečního poledne 7. 8. až do středeční noci 12. 8. 2020 nabídne Letní filmová škola plnohodnotný program, vedle historických a současných filmů se dostane i na divadla, koncerty a další… (viac)
Reklama