Rocco a jeho bratia

Vrcholný zážitek letošní LFŠ. Vzhledem ke stopáži a k jistým nejasným očekáváním stran mého prvního Viscontiho (pozdě, já vím...) jsem očekával pomalou inteleguání záležitost, kterou se bude nutné trochu prokousávat. Ale dostal jsem napínavý, jímavý a zároveň hloubavý film od první minuty. A bože - to snímání. Viscontiho dvorní kameraman Guiseppe Rotunno natočil Rocca tak, že by se dalo každé políčko filmu zarámovat a věšet na zeď. Namontování Dostojevského a Bible (jak o tom trefně ve svém komentáři hovoří Vypravěč) na příběh ze současné Itálie z filmu sice trochu čouhá, ale funguje to. Visconti ve svém vrcholném snímku hledá a obnažuje kořeny lidského zla, ale zároveň měří každé postavě i podíl na něm. Na svém divákovi pak nechává, jak rozřeší úvahu, zda je horší pasivní přístup Victora, Simoneho hrubiánská touha po přepychu, Roccovo (aka Aljošovo) věčné ustupování nebo celoživotní slabost prostitutky Nadi. (02.08.2016)

Skvělý film, kde jsou na prvním místě postavy, nikoli děj. Což je asi to nejzásadnější, co o tomto filmu můžu říct. A k tomu se mi líbila výborná hudba i herci, především Alain Delon a Annie Girardot. V textu distributora je napsáno vše podstatné a nic zásadního už k tomu dodat nemůžu. Pro někoho jako jsem já, kdo nikdy bratra neměl, je tenhle snímek zajímavou sondou do úplně jiného, pro mě neznámého světa. Posledních 25 minut filmu mi přišlo strhujících a téměř jsem uvažoval u plném hodnocení. Mám rád tenhle typ filmů, ale bezesporu to není podívaná pro každého. Visconti byl vpravdě velikán filmu. (17.06.2012)

Může to být, jak chce oslavované dílo, ale pro mě je to prostě moc zdlouhavé a ano, v některých momentech až tak neskutečně teatrální, že to je prostě směšné. Ani to finální zabití není nijak moc dobře natočeno. On neorealismus není podle všeho nutně realismus. Zajímavé postavy možná, ale neoslnily mě natolik, abych jim propadl a zajímal se o jejich osudy. (24.03.2015)

Rocco e i suoi Fratelli je dalsim ultimativnym talianskym filmom ovplyvnenym neorealizmom. Vo filmoch Viscontiho /Posedlost 1943 a Belissima 1952/ je castym motivom smrt a zanik. Ci uz smrt jednotlivca a jeho zanik alebo zanik spolocenskeho systemu a hodnot. Toto je pritomne aj vo filme Rocco e i Suoi Fratelli. Krasne je podany pribeh 5 surodencov a ako je u Viscontiho zvykom, majstrovsky su vykreslene charaktery postav. V jednej z postav sa predstavil aj mlady Alain Delon, ktory mal tento film ako prvy uspesny snimok na konte - hlavne po Delonovych hrozach z 50. rokov Quand la femme s´en mele 1957 a Sois Belle et Tais -Toi 1958. Konecne po dlhom case na Delonovom ucte pribudol kvalitny film zrucneho rezisera Viscontiho. V suvislosti s jeho postavou neskutocneho dobraka ma akosi napadla myslienka o tom, ze jeho dobrota sa mohla obratit proti nemu, lebo totiz - Cesta do pekla je lemovana najlepsimi umyslami. Okrem Delona sa predstavili aj dalsi herci, konkretne Renato Salvatori /Horalka 1960/ a Annie Girardot /Maigret Klade Past 1958 s Jeanom Gabinom/. Naspat vsak k filmu. Taliansky neorealizmus som mal moznost spoznat uz cez Felliniho kultovy film La strada 1954, vtedy mi neorealizmus nevadil, ale ani ma neoslovil. Tento film Rocco e i Suoi Fratelli je mojim druhym neorealistickym filmom. Predchadzajuce Viscontiho diela - najma Posedlost z 1943 roku a Bellissimu z 1952 roku som este nevidel, ale mozno sa niekedy aj k nim dopracujem. Sympaticky je vo filme aj pokus o vykreslenie stahovania sa jednej talianskej rodiny z polnohospodarskeho chudobneho talianskeho Juhu na bohaty priemyselny sever Padskej Niziny /tusim, ze sa prestahovali do Milana/. Vnimavy divak rychlo potom pochopi rozdiely medzi bohatym priemyselnym severom na Padskej nizine a chudobnym polnohospodarskym Juhom. Moj druha skusenost s talianskym neorealizmom dopadla viac nez dobre. 89 % (25.04.2015)

Bratia Parondiovci sú až piati, konkrétne najmladší a neplnoletý Luca, či zase povedzme, najstarší a rodinne založený Vincenzo, pričom medzi nimi sú ešte aj títo v zložení „dvoch boxerov”, a to úplne doslova, čiže Rocco a Simone, a nakoniec je aj poctivý Ciro, alias „pracovník automobilky” . Aby som náhodou nezabudol, tak tento »pentagon« , dopĺňa tiež i temperamentná matka a vdova zároveň, Rosaria, ktorá na samom začiatku prichádza spoločne so synmi do Milána → hľadať lepší spôsob života, ako zrovna tam dole na juhu, kde ich očividne už vôbec nič nedrží a nespája, keďže sa už raz a navždy pominula „hlava rodiny” , práve preto teraz skúšajú nájsť šťastie u prvorodeného, ktorého táto milá návšteva síce na úvod celkom milo poteší, no ostatných prítomných už vonkoncom teda nie...! A od tohto zlomového momentu, nastáva akési určité skonštatovanie, že niečo zlé je predsa na niečo dobré, pretože im daná situácia ihneď ozrejmí, v akom sú vlastne postavení, a tak sa  aspoň môžem odteraz začať poriadne sústrediť na nasledujúci vývoj udalostí a vzťahov, ktoré sa postupne komplikovane premiešajú, až to pomaly začne byť (ne)príjemné, čo mi mimochodom miestami trochu pripomínalo akúsi vyhrotenú, mexickú telenovelu, lebo tieto herecké výkony, sa na to aj patrične podobali, len s tým nepatrným rozdielom, že boli spracované v áčkovom prevedení, ale niekedy to bolo už aj na všelijakými drámami ostrielaného diváka príliš veľa, skrátka nad rámec, vďaka čomu sa nakoniec uchýlil k tomu, že si musel proste toto celé dianie držať ďalej od svojho tela, v inakšom prípade by si ich očividne nadmieru pripustil k telu, čo by nebolo vhodné ani pre jednu zúčastnenú stranu, a to ani nehovoriac s príchodom atraktívnej fešandy Nadii, aké to bude v podstate strašne (ne)zaujímavé... A vskutku, tie tri hodiny, boli na mňa trochu moc. Nabudúce by som si presne takúto "exkurziu" pravdepodobne vážne rozmyslel. PS: Škoda, že "božská" CC nemala viacej hereckého priestoru. (18.05.2022)