Smrť v Benátkach

Mé první setkání s dílem Luchino Visconti bylo možná poznamenáno velkým očekáváním, které tak úplně nebylo naplněno. Nebo spíše bylo naplněno jinak. Čekal jsem něco převratného a to se mi i v jistém ohledu dostalo, nicméně mě to bohužel tak říkajíc nechytlo za srdce. Film podle mě staví na dvou základních myšlenkách, které spolu na určité úrovni spolupracují. Jednak tu máme stárnoucího umělce, který na konci života hledá své „equilibrium“ a na druhé straně tu máme spor o podstatu krásy. Tu jednak reprezentuje spor hlavního hrdiny s jeho přítelem (výtvor ducha X objektivně vrozená vlastnost) a jednak jeho vztah k mladému chlapci. Hochovi „objektivně“ krásné, antické rysy a pozitivní, bezelstná povaha kontrastuje se stářím a intelektuální odtažitostí. Jestli závěr filmu, kdy se umělec svěří do péče lazebníka, který jej zkrášlí a omladí, dává autorovu odpověď, zůstává na divákovi. Podobně laděné filmy mě obvykle zaujmou, v tomto případě si ovšem nejsem jistý. Film nabízí zajímavé myšlenky, sem tam mě i dost pohltil, jindy to ovšem bylo skoro utrpení. Dlouhé, rozhlížející se záběry mají na jednu stranu svůj hlubší smysl, ale tak nějak trpěli problémem celého filmu: kdy odpověď, i když tu třeba i je, není tolik důležitá, jako to rozhlížení se. Objektivně krasné záběry, které podle mě nemají už tolik krásného ducha za nimi. Výjimečně se dostávám k hodně subjektivnímu hodnocení, ale někdy to asi není úplně na škodu, Film rozhodně stojí za shlédnutí, má vynikající a neotřelou formu, i když obsah nemusí každého oslovit (on totiž podle všeho není tak důležitý), ne že bych se v tomhle s autorem rozcházel, připouštím že to tak někdy může fungovat, ale pro mě bohužel ne úplně v tomto případě. (lepší 3/5) (16.09.2010)

Stejnojmenná kniha Thomase Manna mi už nějaký ten pátek leží v knihovně a upřímně řečeno, moc se mi do ní nechce. Když už se ale blíží ta maturita, film jsem si odpustit nemohla, navíc mě lákalo samotné jméno režiséra. Smrt v Benátkách je film náročný a i já se musím přiznat, že ne vždy jsem se dívala s radostí. Ale byly tam i scény, u kterých máte prostě pusu dokořán a jen tiše zíráte. Obdivuji práci titulního herce, ale také práci Viscontiho, neboť to má hlubokou poetiku, dokázal dokonale skloubit pomalou a citlivou hudbu s táhlými záběry a vzápětí to vše rozbít a ukázat nám Benátky zcela jinak... (16.06.2013)

Protože jsem tolerantní, empatický a věkem moudrý, dokážu se vcítit i do duše starého buzeranta a vidět jeho očima. Představovat si tu jemnou rozkoš při dotyku s chlapeckou sametovou předkožkou, tepání žilky na zduřelém ptáčku, mrákotně opojnou vůni roztažených půlek... Ti, které to vzrušuje, ať dohoní a dají si sprchu, těm ostatním se omlouvám, ale kdyby mi HOMO nezakázalo psát sprostě, napsal bych prostě Film o staré buzně. Takhle ale musím totéž napsat slušně, poeticky, aby jemnocit našich 4% spoluobčanů neutrpěl pražádnou újmu:-)) (12.01.2012)

Tohle je pro mě skutečná záhada. Skoro dvě a čtvrt hodiny jsem se v podstatě nudil a přitom mi to uteklo jako voda. Nenechte se zmást povídačkami o nádherné hudbě. Ano, hudba je to opravdu pěkná, ale tak, jak to zde mnozí prezentují, by se mohlo zdát, že se spousta krásných tónů prolíná celým filmem a sekunduje zajímavé kameře. Pravda je ovšem zcela opačná, hudební doprovod se ozývá velice zřídka, odhadem tak 20 minut z celkových 130. Jak již bylo řečeno, zápletka je prostinká, dialogy téměř žádné a v polovině z nich herci přehrávají tak, až je to někdy k smíchu (zejména filozofické debaty o kráse). Přesto má Smrt v Benátkách, co nabídnout, a to zvláště ve vzácných momentech, kdy zazní hudba a přichází vizuální bašta pro oko. Za nejlepší scénu považuju návštěvu hlavního hrdiny u lazebníka. (16.11.2004)

K filmu Smrt v Benátkách jsem přistupoval s tím, že se jedná o dílo věhlasného režiséra, který mě už jednou překvapil velmi silným zážitkem, a který je dost smělý pro výběr tématu jakým je sama podstata nacismu (Soumrak bohů), ale který na druhou stranu natočil i film nudný, vcelku roztahaný a místy pustý (Gepard), k filmu, jež mě nemůže ničím překvapit, protože zápletku včetně konce si dobře pamatuji ještě ze školy. Takže žádná očekávání ani předsudky. /// Občas - nevím proč - dospěji k hloupému přesvědčení, že už snad nemůže být film, který by na mě zapůsobil stejně silně jako nemálo předchozích, a to i přesto, že si velmi dobře uvědomuji, jak hloupé a pokrytecké to je. Ale za to je krásné uvědomit si při sledování nějakého filmu opak. /// Mám rád filmy, kterým postačí k odvyprávění svých příběhů minimum slov. To je mimo jiné případ i Smrti v Benátkách. Vše podstatné ve filmu řečeno je, snad už na samém začátku, k porozumění je třeba se hlavně dívat. A možná to jediné by stačilo. Dojem podporuje krásná hudba, pro kterou nemám výtku. Pochybuji, že by na mě zapůsobila při poslechu jí samotné. Ve spojení s vizuální stránkou získává nový rozměr, dokládající smyslovou podstatu krásy, již nelze předčit //vykonstruovaným uměním//. Herecké výkony snad ani nejsem schopen posoudit. Vlastně celý film se tak nějak vymyká běžnému úsudku, protože jsem jej spíš než jako divák vnímal ve svých devatenácti jakobych byl jednou z postav, které snad byly z filmu vystřiženy. (21.11.2006)