Smrť v Benátkach

Krása môže byť vytvorená buď zo zmyslov, alebo z duše. Toto je dilema dvoch umelcov, ktorí sú ochotní sa kvôli podobným otázkam hašteriť pre nás, obyčajných ľudí, nepochopiteľným spôsobom. Neviem, či krása Viscontiho nablýskaných interiérov, nalešteného nábytku a farebných kostýmov a umelo pôsobiacich figúr jeho filmov vychádza z jeho zmyslov, alebo duše, mňa však jeho vnútorný svet a vnútorné rozpory Aschenbacha príliš nerozhádzali. Aschenbach hľadá dokonalú krásu a nachádza ju v mladom chlapcovi, s ktorým si vymieňa veľavravné a pre mnohých aj nič nehovoriace pohľady, ktoré nikam (v rámci fyzického zblíženia) nevedú. Absencia výraznej zápletky a dialógov bude tým, čím chce Visconti zaujať, čiže divák by sa mal sústrediť na vnútorný svet hlavného hrdinu a ten nebude asi zaujímať každého a problémom nemusí byť divákov intelekt, ale skôr jeho povaha. Čiže nato, aby Vás zaujala stavba scenára, výprava, kostýmy, čítanie metafor, alebo hudba, musí Vás predovšetkým zaujať ústredná postava. Kompozícia niektorých záberov je ale úchvatná. (23.08.2013)

Co byl vlastně zač ? A co hledal v Benátkách ? Prý hudební skladatel ... nejistý, roztěkaný podivín se slabým srdcem, který trpěl nějakým silným traumatem - možná hraničícím s duševní poruchou. Věřil, že ho Benátky uzdraví, že tady najde ztracenou rovnováhu ... nebo inspiraci ? Příběh s prostinkým dějem nabízí možnost dívat se na svět utrápeným pohledem poměrně nesympatického hlavního hrdiny ... a sledovat jeho velice tajný - a především velice sobecký platonický vztah "na dálku" k překrásnému polskému chlapci, ke kterému se upne jako k ideálu čisté krásy ... zatímco Benátkami obchází neviditelná smrt. Rozvleklý, neúměrně natahovaný, přesto svým působem působivý příběh, který v přehnané snaze o umělecké ztvárnění v precizních odosobněných obrazech částečně ztrácí sám sebe. Neobyčejně výstižný komentář: Lavran (18.06.2012)

Smrť v Benátkach je vysoko hodnotený, obdivovaný aj často citovaný film. Mal by sa mi páčiť. A nepáčil. Takmer som sa pri ňom unudil. Pritom Viscontiho diela ma naučili trpezlivosti pri sledovaní, lebo on akčnosťou a dejom neplytvá. Ale Smrť v Benátkach prekonala moje zlé obavy. V každom prípade som rád, ako je dosť tých, ktorí v nej hľadali a našli to, čo spĺňalo ich očakávania. (08.08.2021)

Vidět krásu, a zemřít - a není náhoda, o jakou krásu se tady jedná. Andělský mladík prostě není krásná dívka nebo květinka!! Mannovsky suverénní a nesmírně konkrétní, krása je výsledkem práce? Projevem nahodilého, nekonkrolovatelného génia? Aschenbach se brání, bojuje a podlehne. Zuřící mor, jenž je podobně jako jeho pocity tajen, zakrýván a přemáhán co nejméně nápadnými metodami. Nebezpečí vnější a vnitřní tu tvoří jasnou analogii. Mann si svůj zápas vybojoval taktéž, ve Smrti v Benátkách ještě ve svých mladých letech nastínil jednu z alternativ, jimiž může skončit. (02.11.2006)

Melancholická báseň o bláhové lásce renomovaného hudebního skladatele k botticelliovsky krásnému polskému chlapci. Drásavé drama pohledů, v němž všechno zůstává otevřené a nezodpovězené. Faustovsky ďábelské rekviem o nezadržitelném tělesném, duševním i uměleckém rozkladu. Hlavní postava Gustav von Aschenbach je svým introvertním způsobem parafrází na osobu českorakouského hudebního skladatele Gustava Mahlera, skladatele provázejícího osobní tragédie, rány osudy otištěné v symfonických partiturách. A právě tato hudba nezaměnitelně, jako nit proplétá celý film. Filmová verze není přesnou adaptaci novely Thomase Manna, celkové tempo je pomalé, jednotlivé záběry kamery a její splynutí s hudbou, veškeré dialogy, postavy, vzpomínkové sekvence i proslulá závěrečná scéna smrti se nese ve výsostně poklidném, avšak příznačně úpadkovém tempu. Není od věci, že Luchino Visconti zde abstraktně nevystupuje jako filmový režisér, nicméně daleko více mu zde sluší role hudebního dirigenta, jenž udává takt celému "organickému" orchestru. A pak jsou tady ty Benátky, nádherné město na laguně, město zamořené morem, které svou nihilistickou podobou občas mírně převyšují formu nad obsahem. I ono ústřední téma zamilovanosti starce do mladičkého chlapce samo osobě působí poněkud pedofilně, nicméně obalení do estetického hávu zakrývá jisté skutečnosti. Je ovšem dobré si uvědomit, že sám Thomas Mann napsal tuto novelu postavenou na vlastním zážitku, takže onen homosexuální podtext není opodstatněň, jelikož zamilovat se do krásy v jakékoliv její podobě se může stát každému kdo jeví alespoň sebemenší cit. Ale co je to platné, když Visconti je Visconti a jeho filmová řeč prostě vždy bude o aristokratické vznešenosti, byť poznamenaná temností, smutkem, odcizením a osobitou tragédii. Estetická mnohovrstevnatost vytváří umělecké dílo, nenapodobitelný mistrovský kus, těžkostravitelné podobenství ve světové kinematografii. (24.02.2009)