Nevinný

Svět postupné eroze starých hodnot, ideálů a tradic a zároveň zrození nové moderní společnosti se dá v českém prostředí nejlépe dokladovat nejspíš na Neffově románové pentalogii Sňatky z rozumu. Ta ale popisovala výrazně plebejské, a tudíž zároveň i silně (malo)měšťácké prostředí. Itálie vypadala jinak a Visconti vykresluje pozdní aristokratickou vyšší společnost, jejíž pokrytectví bylo výrazně větší. Visconti vypráví příběh opakovaných nevěr, nemanželského dítěte a nezkrotné žárlivosti. Je podmalovaný panskou ješitností, okázalostí, snobstvím a elitářstvím. Tam, kde je vlastní ego povýšené nad etiku, může vést bezohlednost až ke zmaření lidského života. Visconti postupuje při režírování tak, jako malíř, který pečlivě vrší vrstvu barvy za vrstvou, až mu vznikne velkolepý celistvý obraz, který je pastvou pro oči. Výborná kamera, která se vyžívá v obrazové nádheře šlechtických paláců a dámských rób. Visconti se tady dokázal krotit, takže rozumná stopáž nedává důvod k estetizující nudě. Celkový dojem: 90 %. Snad jen poznámka ke komentáři mého oblíbeného uživatele Radko: autor románové předlohy G. D'Annunzi je v mnoha ohledech fascinující postava, ovšem v tom, že ho mnozí historici pokládají za předchůdce a inspirátora fašismu, rozhodně není nevinně. Popravdě řečeno, po 1. světové válce a především na počátku 20. let ho mnozí považovali za mnohem nebezpečnějšího než Benita Mussoliniho a byl symbolem politického extremismu, radikálního nacionalismu a válečného štváčství. To, že se nestal zakladatelem diktatury nebo autoritářského státu, je způsobeno spíš tím, že zůstal v mnoha ohledech spíš uměleckým bohémem a lidským pozérem, kterému záleželo víc na ideové čistotě jeho názorů než na praktických politických výsledcích a postech. Benito Mussolini byl praktický muž činu a pro rozvoj své kariéry byl ochotný mnohé obětovat a spojit se i s těmi, kterými D'Annunzi opovrhoval. Mussolini si D'Annunzia vyloženě vážil a pokládal se za jeho žáka. D'Annunzi se sice otevřeně nepřihlásil k fašismu, ale taky se proti němu nijak nepostavil... (09.11.2013)

Poměrně nudný film o rozmazleném, sebestředném děvkaři, na kterého kupodivu také došlo. Giancarlo Giannini si ho střihnul tak nějak přemrštěně a Laura Antonelli, to byla tragédka sama o sobě. Polovinu filmu výrazně zvedala hrudník s výrazem ve tváři umřu teď, nebo to ještě chvilku dám, to podle toho, zda si mě můj záletný manžílek všimne. Z druhé strany vzato, polovina nadutých pracháčů tak skutečně žila, bez ohledu na ostatní a neštítila se odstraňovat z cesty i živé. Interiéry nevkusně přeplácané, každá váza připomínala urnu, hrůza. Jedny z nejhorších italských vil, brrr...pozitivem je hudba, tím to asi tak končí. (01.03.2018)

Nevinný je tak naleštený film, že akýkoľvek historický oscarový film od Miramaxu vyzerá vedľa neho ako postapokalyptická spúšť a Michael Caine v Pravidlách muštárne vyzerá popri úlisnému pokerfaceovi Giancarlovi Gianninimu ako bezdomovec. V tomto môže Nevinnému konkurovať snáď iba Viscontiho Gepard. Film je to veľmi inteligentný, avšak vyvoláva vďaka svojej nesympatickej, amorálnej a hlavne zbabelej hlavnej postave v divákovi veľmi nepríjemné pocity. Takže je potom na ňom, či ocení inteligenciu scenára a výborne napísané postavy, alebo rovnako ako u mňa preváži nepríjemný pocit z videného. Samozrejme to bol Viscontiho zámer a môj pocit z filmu bol správny. Absencia interakcie medzi mnou a Tulliom, ktorému do duše vidím, ale o to viac mi je vzdialený, sa ale musí prejaviť na mojom hodnotení. (23.04.2013)

Viscontiho labutí píseň, krásná navrch, hořká uvnitř, se všemi tahy Mistrova rukopisu, dotaženými až do poslední tečky. Silný příběh, bezchybné herecké obsazení, dokonalá vizuální stránka. Hlavní postava téměř antického dramatu je Tullio, prototyp člověka na jedné straně zcela sobeckého a amorálního, muže, pro kterého jsou ženy lovnou zvěří, a který existenci svých tužeb pokládá za relevantní důvod pro jejich bezodkladné uspokojení, na straně druhé člověka, který si je jistý sám sebou, svou pravdou, a naprostou adekvátností svého jednání, jakkoli zvráceného. Jeho absolutní nedostatek sebereflexe ho vede k tomu, aby své jednání nazýval morálkou a své postoje za jediné správné. Nepochybuje, nemá strach, výčitky ani iluze, cítí se svrchovaným pánem svého života – a neuvědomuje si, že se z něj stal psychický mrzák, ve kterém zbývá jen pramálo lidského. Giancarlo Giannini, který mě poprvé zaujal už v První klidné noci, v hlavní roli přímo exceluje. Laura Antonelli je jako křehká Giuliane přesvědčivá, Marc Porel v roli spisovatele d´Arboria k poznání i přes vousy, a Rina Morelli v partu Tulliovy matky tradičně dokonalá. Film napohled krásný, ovšem pocit z něj je až bolestivý. (24.01.2012)

Ani na poslednom Viscontiho filme nie sú viditeľné známky únavy a opotrebovania. Naopak, po Gepardovi je to opäť veľkolepá prehliadka prepychu a bohatstva talianskej aristokracie v 19. storočí. Ale aj nemilosrdná prehliadka jej pokrytectva, pýchy, nevier a intríg. Osobitne hlavná postava filmu Tullio je príkladom v praxi uplatňovanej dvojakej morálky, ktorú si uzurpuje, nezaťažený náboženskou vierou. Lenže utrpenie, ktoré spôsoboval svojim najbližším sa obráti proti nemu a on nie je schopný ho znášať. Mimoriadny film, na ktorom som, okrem iného, ocenil majstrovstvo kameramana, ktorý dokázal nádheru interiérov a prírody bezo zvyšku sprostredkovať divákovi. (25.04.2013)