Réžia:
Hajao MijazakiScenár:
Hajao MijazakiKamera:
Acuši OkuiHudba:
Džó HisaišiHrajú:
Sóma Santoki, Takuja Kimura, Džun Fubuki, Džun Kunimura, Kaoru Kobajaši, Karen Takizawa, Keiko Takešita, Kó Šibasaki, Masaki Suda, Sawako Agawa, Šinobu Ótake (viac)VOD (1)
Obsahy(2)
Dospievajúci chlapec Mahito sa s oteckom presťahuje na vidiecke sídlo ďaleko od hektického Tokia. V novom domove sa zoznámi so svojráznou hovoriacou volavkou, ktorá ho láka na preskúmanie záhadnej opustenej veže. V nej Mahito objaví magický svet, ktorému vládne tajomný starec. Na ceste za poznaním sa stretne so statočným dievčaťom Himi, armádou papagájov aj roztomilými stvoreniami Warawara. (ASFK)
(viac)Videá (6)
Recenzie (114)
Hayao Miyazaki si dovolil natočit jeden film pro sebe a své potomky, za což mu tleskám. 君たちはどう生きるか (v překladu: Jak žijete?) je jeho nejkomplikovanějším a psychologicky nejabstraktnějším dílem. Divák je vložen do děje bez zásadního vysvětlování, informace se dozvídá postupně, některé se nedozví vůbec. Život a smrt jsou témata, která se Miyazakimu zcela jistě honí hlavou. Nemusíme všemu rozumět, stejně, jako zcela jistě všemu nerozumí ani on sám. ()
Tak je to konec jedný krásný pohádky, poslední film kouzelnýho dědečka Mijazakiho. Vlastně díky němu sem poznal Svět animace. Od něj sem viděl všechny filmy, některý naprosto strhující a některý (většinou ty civilní, kde se moc nefantazírovalo) obyčejný. Každopádně tohle prý chtěl věnovat svýmu vnoučkovi, než opustí tento Svět a vidá se za princeznou Mononoke do Světa fantazie. Já sem moc rád, že sem na tohle šel s dcerkou, které se tyhle filmy hodně líbí. Asi je potřeba to vidět vícekrát, páč je to docela komplikovaný. Taky je tu poměrně dlouhej začátek, než se Mahito dostane do časoprostoru, tak je to docela i nuda. Nejvíc si budem pamatovat uhořelou maminku a taky sebetrýznění kamenem :o) ()
Myslím, že jde o důstojné završení Mijazakiho díla. Jde po motivech, které mu připadnou důležité, místy i bez ohledu na logiku nebo završení příběhu. Hodně se mi taky líbila střídmější Hisaišiho hudba. Shodou náhod se mi povedlo jít za sebou do kina na pohádku českou - japonskou - americkou (to omylem) - a anglickou. Hodně zajímavé srovnání. Samozřejmě nepřekvapí, že japonská dá divákovi nejvíc - když dokáže opravdu poslouchat a dívat se. ()
Mijazaki je láska. Když jsem s ním v mládí začínala, nikdy by mě nenapadlo, že na něj půjdu někdy do kina. Je fajn, že i tato tvorba se k nám konečně dostává, snad budou přibývat další autoři nejen z Japonska. Film se mi jako takový líbil, ale musím uznat, že některé své starší bratříčky nepředčil. Rozhodně ale tenhle fantaskní Mijazakiho pohled do jeho duše stojí za to. ()
Galéria (36)
Fotka © TOHO Company / Studio Ghibli
Zaujímavosti (6)
- Film vstoupil do kin bez jakékoli propagace v podobě trailerů, propagačních materiálů nebo fotografií. V rozhovoru pro japonský časopis Bungei Šundžu to před uvedením filmu uvedl producent snímku Tošio Suzuki. „Nebudou žádné trailery, televizní reklamy ani inzeráty v novinách. Myslím, že ve skrytu si to lidé takhle přejí.“ (raikonen16)
- Mijazaki a jeho tým se tu soustředili na kvalitu animace více, než kdy před tím. Zatímco např. u Můj Soused Totoro (1988) trvala produkce osm měsíců pouze s osmi animátory, na tomto projektu pracovalo animátorů šedesát, a jediná minuta jim zabrala měsíc práce. (Spinelion)
Cíleně jsem se před zhlédnutím filmu nedívala na žádné upoutávky a nic jsem si o filmu nezjišťovala. Zároveň jsem v sobě nebudovala žádná očekávání a šla na film v podstatě jako „nepopsaný list“, připravena se nechat filmem unášet. Tak, jak to ostatně zamýšlel sám Mijazaki. A musím říct, že to fungovalo a rozhodně je u tohoto filmu k dobru nečíst si dopředu názory a recenze, ale vytvořit si vlastní názor na základě osobního dojmu. Ale teď už k věci - film je imaginární cestou „kamikakuši“ podobně jako v Cestě do fantazie. Což je jeden z několika důvodů, proč si mě tento film získal (ze všech Ghibli filmů byla Cesta do fantazie vždy mou srdcovkou č.1). Chlapec a volavka sdílí s Cestou do fantazie některé podobné prvky a bytosti a celkově jde o stylově hodně podobný film. Jak jsem pochopila, někteří diváci vytýkají Mijazakimu, že „vykrádá“ sám sebe a „recykluje“ to, co už bylo v předchozích filmech. Já to ale vidím jinak – pro mě je Chlapec a volavka svébytným filmem, ve kterém dozrávají určité postupy, nápady a tendence, které jsou Mijazakimu vlastní. A tak by to mělo být (stále je to ryzí Mijazaki a jeho rukopis je zcela zřejmý – využívá to, co funguje, a zároveň mnoho z prvků filmu dále tříbí a povyšuje na vyšší úroveň). Jeden z elementů filmu, který musím hned zkraje vyzdvihnout, je výborná a místy inovativní režie. Velmi si mi líbilo využití „zkratek“ – sledování některých částí příběhu zpovzdálí ve zkrácené formě a beze slov. Tyhle zkratky byly hezky zvládnuté (i na malém prostoru vypovídaly vše) a elegantně posouvaly děj o kus dál. V čem se dále ve velkém projevuje Mijazakiho mistrovství, je samozřejmě nevídaný smysl pro detail. I v něm spatřuji další posun k ještě větší preciznosti. Osobně jsem si některé prvky animace a všechny ty detaily ve velkém užívala – propracovanost některých drobných pohybů postav (obzvlášť u hlavní postavy), proměny postav (aosagi/volavka a její skoro až plíživá bizarní proměna v „creepy“ chlapíka)… na to všechno byla radost koukat. Nicméně, hodnota filmu Chlapec a volavka naštěstí není jen ta vizuální a formální. V hloubi jde o niterný příběh malého chlapce jménem Mahito, který se snaží vyrovnat se smrtí matky. Stejně jako Čihiro v Cestě do fantazie, i on podniká jakousi cestu za sebepoznáním, ovšem jeho proměna a vývoj jsou mnohem decentnější než u Čihiro. To je dané především charakterem této postavy, jelikož Mahito je mnohem uzavřenější postavou, která dává nahlédnout do svého nitra spíše jen v náznacích. O to je však zajímavější tuto postavu poznávat. Jak napovídá i původní japonský název (který je opět mnohem kryptičtější než relativně obyčejný anglický a český titul), film se týká života a žití. Obzvlášť mě zaujaly motivy koloběhu života a smrti (a téma přijetí tohoto koloběhu), jimiž je film prodchnutý – vykuchané ryby, kterými se krmí „duše“ warawara, a naopak warawara, kteří posléze slouží jako potrava pro pelikány… Mijazaki zkrátka opět nezklamal svým zaměřením na přírodu a život v jeho syrové podobě. Osobně si této tématiky u něj velmi cením. A v neposlední řadě, ani v tomto filmu nechybí smysl pro humor. Humornými postavami a scénkami se rozhodně nešetří (pobaví vás jak banda zvědavých babiček, tak některé bizarní bytosti v čele s přerostlými andulkami „Alexandry“!) a komika krásně vyrovnává vážnější linku filmu. Po tom všem, co jsem tady napsala, je zřejmé, že film boduje v mnoha ohledech (a to jsem ještě nezmínila Hisaišiho hudbu, která je tentokrát spíše decentní, ale má své velmi silné okamžiky a k filmu krásně pasuje). Nicméně najdou se i nedostatky, které vyvěrají z nedotaženého vztahu mezi reálným a „imaginárním“ světem, především nedořešené úlohy onoho druhého světa. Velká část příběhu se totiž odehrává v této fantastické rovině, v jakési jiné dimenzi, jenže [spoiler!] když se v příběhu objeví postava prastrýce, který tento svět drží v rukou a snaží se zabránit jeho zhroucení, není vlastně jasné, proč je to nutné a k čemu to všechno je. Tím spíš, když nakonec opravdu dojde ke zhroucení oné druhé dimenze, ale neplynou z toho žádné důsledky. Chápu, že film dává důraz na lidský život a skutečný svět (ostatně právě to si ve výsledku hlavní postava volí), ale zaráželo mě, jak osud tohoto fantastického světa film už dále nijak neřeší a jak je v tomhle ohledu děravý. Postava prastrýce zůstává pro diváka nečitelná. O co mu šlo? Jaký byl jeho cíl a záměr s touto dimenzí a proč nakonec nevadí, že se zhroutila? Otázky zůstávají nezodpovězeny… [konec spoileru] S tímto problémem nepochybně souvisí i to, že konec filmu je celkově spíše vlažný, pocitově vyšumí do ztracena a rozhodně se nemůže rovnat se závěrem Cesty do fantazie, který byl mnohem silnější. Když však pominu slabší závěr a určitou nedotaženost ohledně „imaginárního“ světa, není filmu v podstatě co vytknout. Po zhlédnutí filmu mi hlavou běžely veškeré jeho klady, které jsem se zde pokusila shrnout, a celkový zážitek byl natolik příjemný, že mi okamžitě bylo jasné, že se tento film zařadí do mých pomyslných TOP 5 Ghibli filmů. Jsem neuvěřitelně ráda, že se neopakovalo zklamání, které jsem naopak zažila před 10 lety u Zvedá se vítr (Kaze tačinu). Pokud by tento film byl opravdu Mijazakiho poslední, tak si myslím, že to ani nemohl zakončit lépe. ~(4,5★)~ () (menej) (viac)