Mezičas

"Jestli člověk musí umřít, tak by měl umřít na to, co má rád." Můj hrdina z dětství tady není nedělní pohádkový princ, ale všední kluk z masa a kostí, kterému se životní problémy lepí na paty, ale který nepřestává bojovat, po troškách hledat pohlazení. Tělem, srdcem a duší nastupuje do ringu, k osobnímu zápasu, který mnohé dává tušit, ale nesmí ho zcela vyřadit, dostat na lopatky... Odešel, ale ještě neměl. S romantickým tajem. Do dálek modrých oblaků, za září červánků. Navždy. Mladý, silný, talentovaný. Majitel medových vlasů. Kralevic žižkovský, stříbro Zlaté kapličky. Ivan Luťanský. (07.11.2017)

Skutečně tohle napsal Jiří Hubač?? Titulky tvrdí, že ano. Výchozí situace je jako z Čechova: mladší brácha se chce kamarádit se starším, ten ho ale nevnímá, protože se chce kamarádit se svým otcem, ten ho ale taky nevnímá, protože.. doplňte si dle své libovůle. Charaktery jsou načrtnuty ledabyle (otec svého syna zavrhl proto, že své boxerské umění využil pro pomoc člověku v nouzi, starší bratr nechce přijmout z neznámého důvodu půjčku od svého mladšího sourozence, ačkoli se předtím po telefonu dožebrával pomoci od téměř neznámých lidí, které potkal dvakrát v životě, z blíže nespecifikovaných důvodů nepřijme ani "fušku" od svého kamaráda - inu, asi charakteristika jakési pofiderní socialistické morálky), dějově je inscenace též chudá a zanedbaná, podivné jsou též vztahy u otce (jeho nová, mladá žena se veřejně potahává s milencem).. no, zkrátka idyla. Herci se snaží, co mohou, obzvlášť Luťanský a Dlouhý excelují, Haničinec se seč může pokouší oživit svou bezživotnou postavu... - Nevím, co to ČT popadlo, že pokaždé, když chtějí uctít odešivšího herce, vytáhnou takový slabý brak? Proč raději z úcty k Haničincově památce raději nepustí Vyloženě rodinnou historii? (09.11.2007)

Nebýt výkonů Luťanského a Dlouhého, byla by to spíše podprůměrně zahraná moralita, která se občas pokouší filozofovat nad nesmrtelností chrousta. Haničinec hraje pod psa, Balzerová je nevýrazná a Bartoška zohyzděn brýlemi na dva a půl obličeje. Ale televizní bratři svými zcela odzbrojujícími výkony udělali z této inscenace koukatelnou záležitost. (24.01.2013)

Pokud se mezi tvůrci snímku vyskytne jméno Hubač, je to vždy známka vysoké kvality. Také tento televizní film to potvrzuje. Po stránce vztahů je to nadčasové drama o zklamání rodičů z neúspěchu svých dětí, které mnohdy vede k jejich zavržení. Tentokrát naštěstí nevraživost nepronikla do vzájemných sourozeneckých vztahů Vaška a Michala, které skvěle ztvárnila dvojice tehdy mladých herců - Luťanský a Dlouhý. Snímek možná nedosahuje v oblasti dialogů kvality Nezralých malin, Tažných ptáků či Ikarova pádu, ale pořád je to standard. Ukazuje se, že vzhledem ke svému věku si Hubač lépe rozuměl se seniory než s mládeži. Zaujaly mne dlouhé husté vlasy chlapců té doby. Dneska je většina mladých mužů vyholená nebo plešatá. Po letech jsem se ráda vrátila do časů, kdy měli kluci ještě bujnou kštici. (09.11.2017)

Výchozí situace tohoto nelehkého rodinného čtyřúhelníku spočívá v neschopnosti vzájemného porozumění a pochopení. Zásadový otec zavrhl svého staršího syna, který jen těžce hledá cestu zpět. Rozpadá se mu manželství, ztrácí jistotu v profesi, upadá do depresí a nepřijímá nabízenou ruku od mladšího bratra. Otcova o několik let mladší manželka rezignuje na milosrdnou lásku a chce života užívat naplno. Mladší bratr touží po vyrovnaném sourozeneckém vztahu, za nějž je schopen obětovat cokoli. A v tomto propletenci sledujeme marnou snahu hlavního hrdiny převrátit dosavadní život naruby, stát se tzv. "lepším člověkem", získat ztracenou naději a najít opět místo v otcově srdci. Nacházet nedostatky v Hubačově scénáři považuji za zcela bezpředmětné, naopak se tu projevuje autorův geniální smysl pro dramatickou vyhrocenost příběhu a perfektně rozparcelované postavy, z nichž každá má svůj zvláštní význam. Herecké obsazení je přehlídkou mistrovských kreací: vedle vynikajícího Petra Haničince v nelehké roli zrazovaného a zrazujícího otce se veškerá pozornost sbíhá k dnes již bohužel předčasně zvěčnělým příslušníkům tehdejší mladé generace, k Ivanu Luťanskému a Vladimíru Dlouhému; tato slova ovšem beze zbytku platí i o dalších (Vinklář, Balzerová, Veškrnová, Bohdanová, Bartoška, Heřmánek, Langmiler). Domnívat se, že tato nadprůměrná televizní hra patří v rámci režijní tvorby Jiřího Adamce k zanedbatelným okamžikům, je výsledkem krátkozrakého a značně zúženého diváckého vnímání, protože ve skutečnosti se jedná o jeden z jeho naprostých vrcholů. Nejen na Adamcově osobnosti lze demonstrovat paradox vlastního talentu. (05.09.2010)