Mezičas

Tak jsem dneska znovu tenhle televizní film mohl po letech vidět. Dneska (5.9.2010) se dával na CT2, pro připomenutí si nedožitých 80. narozenin herce Petra Haničince. Ale vedle něho jde i o připomenutí Ivana Luťanského, a dneska vlastně už i V. Dlouhého. Přijde mi zajímavé, jak ten, kdo zde napsal obsah, tak se nápadně shoduje i s těmi, co ho napsali na CT teletexu a na na internetu - Seznam.cz. Ale hlavní pro mě byl příběh otce a dvou synů, tak jak ho napsal J. Hubač. je to taky ukázka toho, jak je politika a režim nedůležitý, a jak člověk stále potřebuje pro svůj život to či ono, a pokud to nemá, tak je nespokojený, hledá, bojuje... (05.09.2010)

Promarněný herecký potenciál na zbytečně dlouhou vztahovku, sepsanou podle všech možných klišé. Navíc prosadit se v boxu chtěli mladí někdy ve 30., 40. letech, ale tohle jsou raná léta osmdesátá, mankote! Kdyby Luťanský chtěl být třeba fotbalistou brankářem, a nešlo mu to a vždy zavinil gól do vlastní sítě, věřil bych tomu nějak víc. Také vztah s bratrem je podle všech klišé přihrádek, i když skvěle zahraný. Dobrá je i scéna se synem u klavíru při zpěvu lidových písniček (ačkoliv podezírám tvůrce, že ji tam museli dát, neb v té době komunisté zase razili lidové písničky pro soudružnost státu). Ale je toho zkrátka málo, čím film na té velké ploše nakonec zaujme. Navíc zbytečně dlouhý film klame tělem i pokud jde o téma - nakonec zjistíme, že celou dobu nešlo o vztah otce a syna, ale o vztah dvou bratrů. (11.03.2013)

Socialistický inscenační stroj pracuje funkčně a spolehliivě i v osmdesátých letech, hubačovské dialogy nepřekvapí, ale v žádném případě neurazí. Trochu mi tu vadí určitá režijní nevyváženost; proboxovaný čas se měl využít cíleněji, třeba k projasnění vztahu bratrů a mladé macechy. Herecky také na úrovni (zvláště Petr Haničinec v jedné ze svých typických rolí), "divoký" Ivan Luťanský, se tu vložil více do sportu než do herectví; přestože působil přesvědčivě, měl tu i několik slabších míst. Inscenační stroj české televize už pomalu opustil budovatelská témata a předznamenává již poměry a vztahy dalšího desetiletí. (15.11.2020)

Ukrutná scenáristická (socialistická) degradácia hereckého talentu všetkých zúčastnených. Čo majú znamenať vety typu: "Jde mi to na nervy, hřbitovy, funusy, všechny ty šaškárny. Člověk by měl na to kašlat. Mrtví jsou v nás a ne v těch schnilejch dírách. Kýbl a hadr, to je celé naše vzpomínání. Pán Hubač ? ? ? (06.09.2010)

Výchozí situace tohoto nelehkého rodinného čtyřúhelníku spočívá v neschopnosti vzájemného porozumění a pochopení. Zásadový otec zavrhl svého staršího syna, který jen těžce hledá cestu zpět. Rozpadá se mu manželství, ztrácí jistotu v profesi, upadá do depresí a nepřijímá nabízenou ruku od mladšího bratra. Otcova o několik let mladší manželka rezignuje na milosrdnou lásku a chce života užívat naplno. Mladší bratr touží po vyrovnaném sourozeneckém vztahu, za nějž je schopen obětovat cokoli. A v tomto propletenci sledujeme marnou snahu hlavního hrdiny převrátit dosavadní život naruby, stát se tzv. "lepším člověkem", získat ztracenou naději a najít opět místo v otcově srdci. Nacházet nedostatky v Hubačově scénáři považuji za zcela bezpředmětné, naopak se tu projevuje autorův geniální smysl pro dramatickou vyhrocenost příběhu a perfektně rozparcelované postavy, z nichž každá má svůj zvláštní význam. Herecké obsazení je přehlídkou mistrovských kreací: vedle vynikajícího Petra Haničince v nelehké roli zrazovaného a zrazujícího otce se veškerá pozornost sbíhá k dnes již bohužel předčasně zvěčnělým příslušníkům tehdejší mladé generace, k Ivanu Luťanskému a Vladimíru Dlouhému; tato slova ovšem beze zbytku platí i o dalších (Vinklář, Balzerová, Veškrnová, Bohdanová, Bartoška, Heřmánek, Langmiler). Domnívat se, že tato nadprůměrná televizní hra patří v rámci režijní tvorby Jiřího Adamce k zanedbatelným okamžikům, je výsledkem krátkozrakého a značně zúženého diváckého vnímání, protože ve skutečnosti se jedná o jeden z jeho naprostých vrcholů. Nejen na Adamcově osobnosti lze demonstrovat paradox vlastního talentu. (05.09.2010)