Dvere v podlahe

Pro mě se jedná o jeden z nejosobnějších, ale také nejzvláštnějších filmů vůbec. Je to směsice komična, filozofie a lidských osudů, kdy je hlavní postavou spisovatel, což se mně vždy líbí. Během filmu jsem měl v půlce krátkou pauzu, ve které jsem sám stihnul napsat čtyřstránkový příběh, jež byl částečně inspirován mým snem a částečně Havranem od Poa, ale i tímto filmem - myslím, že Ted by se mi z plana hrdla vysmál a mé řádky rozcupoval. Já jsem však rád za to málo, no a tento film je tak trochu návrat ke kořenům, protože jsem viděl část už někdy v roce 2006 tuším. Většina z nás své dveře v podleze otevře - není vyhnutí, není to o volbě. (16.12.2021)

Už je mi jasná jakási nedotaženost příběhu, otázky, které pro mne zůstaly nezodpovězeny, nečetla jsem totiž knihu a film zobrazuje jen její část. Přesto se na to dobře koukalo, on Irving má tak zajímavé příběhy, že je dost obtížné podle nich natočit nezajímavý film, navíc s tak slušnými herci. Moc se mi líbila postava Teda, který se životní tragédii postavil čelem a Eddieho, protože byl chápající, milující, rovný a praktický. Z pohledu ženy už mnohem méně chápu Marion, protože to malé děvčátko těžko pochopí její složité duševní pochody. V každém případě se moc těším na knihu. (23.08.2006)

Ten film jsem viděl spíš náhodou, protože původní knížku neznám a dramata moc nevyhledávám. Ale nelituju. Všechny tři hlavní postavy (ale i ta malá dcera) jsou zahrané dobře a člověk nemá problém jim jejich role a problémy věřit. Příběh není až tak složitý, v postatě 17-letý kluk přijde na léto učit se tvůrčímu psaní do rodiny spisovatele, který má krásnou ženu a jedno velké staré rodinné tajemství, kvůli němuž rodina nemůže žít pořádně pohromadě. V průběhu léta čím dál víc proniká do rodinných tajemství (a vlatně i čím dál častěji proniká i do spisovatelovy manželky). Jediný bod jsem strhnul za pointu, poněvadž mne až tak nedostala ani nepřekvapila. Pěkný, přemýšlivý film. Dobře hrající Bridges a kupodivu stále krásná Kim Basinger. (22.10.2007)

Jeff Bridges v Ježíšově hábitu, pravidelně rozmístěné háčky po stěnách, dva nalepené papírky na sklo kryjící fotografii, žádný hudební podkres během závěrečných titulků, dvířka v podlaze u squashového kurtu... The door in the floor. Jak hezky to zní. Detaily. Na jejich důležitost stále upozorňuje (anti)hrdina Ted Cole a je vidět, že si z jeho příkladu vzal poučení i scénárista či že spíš John Irving upravil i tentokrát hlavního hrdinu obrazu svému. Knihu jsem nečetla, film nacpaný metaforami mě však sebral daleko víc než Svět podle Garpa, ať už ve své vizuální či písmenkové podobě. Pokud je pravda, že film staví jen na první části knihy, a pokud je nějaká šance na to, že zbytek knihy má alespoň poloviční úroveň první části, moc bych si přála pokračování. I kdyby však nikdy žádné přijít nemělo - jakože nejspíš nepřijde - bude pro mě The Door in the Floor jeden z těch filmů, jejichž odkaz mi bude v hlavě doznívat ještě nějakou dobu. Velmi podmanivých 111 minut. (12.03.2010)

Už když jsem Irvingův román Rok vdovou asi před pěti lety četla, napadlo mě, že by z toho mohl být dobrý film. Při sledování mi ale znalost předlohy spíš uškodila - bylo to fakt skoro doslovné...vyzdvihla bych Jeffa Bridgese, přesně tak jsem si úspěšného spisovatele-neúspěšného manžela při čtení knížky představovala. Stejně na mě ale film působil tak nějak sterilně, i když je plný krásných obrazů a zajímavých dialogů. Doufám jen, že někdo jednou zfilmuje i druhou půlku Irvingovy knihy, která se víc zaměřuje na osudy malé Ruth - kterou ve filmu mimochodem kouzelně ztvárnila sestra uječené Dakoty Fanning z Války světů :-) (03.05.2006)