Žiletky

Pamatuji si, když to mělo premiéru tuším v kině U hradeb, dnes již neexistujícím, že francouzský producent Joel Fargé, vedle něhož jsem seděl, se nudou ošíval a nevěděl, co dělat. Tohle je film určený pro ukřivděnou pražskou smetánku, pro niž byla ta 80. léta děsným utrpením, neb furt ta StB jim něco zakazovala, a oni museli dokonce na vojnu, někteří nedejbože pracovat, a oni chtěli jen existenciálně pokuřovat, popíjet a filozofovat, ubíjet se ve svých pocitech marnosti a žiletek. To, že kolem Prahy většina mladých žila nějak jinak, a dokonce taky museli na dva roky na vojnu a pak každý den do rachoty, to je těmhle lidem tak nějak jedno - oni řeší hlavně sami sebe. O tom je i tento film - bezvýchodné pocity, marnost nad marnost, utápění se v sebelítosti, jak nás ten svět nemá rád. Obrazově je vynikající, Marek Jícha odvedl skvělou práci, a ti, co hledali lokace, rovněž. Obrazovou stránku bych občas přirovnal k filmům Pavla Juráčka, což je pochvala. A ano, všichni se rovněž při tomto filmu těší na zrzavý klín a velká ňadra Hrubešové, která to dělala pro herectví, ne pro zviditelnění. Prý. Jistě, film je legendou pro jistou skupinu lidí, neb je o legendě, neb Filip Topol již není mezi námi, neb účastí na koncertu Psích vojáků se tak krásně rebelovalo proti režimu... Ok, nikdo to těmhle lidem nebere. Ale přes 90 % národa asi nebude tyhle pocity sdílet, protože prostě žili jinak, a někteří dokonce kašlali na nějaké pocity, nějaký režim - a prostě žili. Sluníčko totiž vycházelo každý den, navzdory režimu. (22.09.2015)

Záležitost pro skalní fandy Psích Vojáků, pro lidi co v té době prožívali podobné obrazy. Filip Topol mladý dlouhovlasý, voják krátkovlasý, starý s vysokým čelem. Podívaná o sebedestrukční lásce, temné prostředí snad Veletžního paláce a kostelů Kutné Hory před jejich reinkarnací, prosvětlené barevným podzimem Jaroměřských pevností, doplněné skvělou hudbou. Na závěr trochu úletu, nic pro běžného diváka. (06.11.2007)

Po letech jsem si to znova dal (a vydržel!). Samozřejmě to trpí rozvleklostí, vidím v tom stylově hodně Wenderse, výpovědí zase tápání doby, která se už cítila být nová, ale neměla nové prostředky. Ale zato měla staré - barvy dodnes nevybledly a bez digitálních triků by už podobné haluze dnes nikdo nezkoušel. A kdo by tohle dneska produkoval? Hodně silný dojem a opět slzy za očima z toho, jak to tehdy bylo - takže "generační výpověď" vlčích dětí devadesátek? Cítím to taky jako plod "šestnáctiletého básnictví" - toho rimbaudovského - plného idealismu, jediného ryzího - obrovské štěstí, když tohle někdo protlačí ve svojí mladosti - opakovat to už později nejde. Tyc hovoří v téhle básni o Věčném Ženství, o touze po něm i přes slabošství, obrazy mají občas neskutečnou hloubku - jedno jestli záměrnou, nebo umožněnou "šťastným časem před dospělostí" - proč netočí dobré filmy i dnes? (17.09.2012)

Hodně neznámej ale o to lepší film. Hned ze začátku mě to pohltilo, protože to vůbec není intelektuální, jak jsem si myslel. Navím mě přišpendlila skvělá hudba od Topola, stejně jako jeho hereckej výkon. Hra s barvama skvěle podtrhovala náladu hlavního hrdiny a ostatní herci, třeba Hanák, byli skutečnější než ve skutečnosti. Taky mě zaujaly některé moudra: "Kdo nekouří, nedělá nic. Kdo kouří, přemýšlí o životě." Nebo nádhernej a poetickej závěr filmu: "Kam táhneš tu mrtvolu?" "Bylo toho na ni moc." A tak mi teď v uších zní klavírní podklad, kterej Topol má taky overšovanej (Chce se mi spát): "Když přídu ráno domu, sednu si a zapnu televizi, venku choděj krásný holky, začíná novej den, no jo ale co dělat, chce se mi spát. | Občas se osprchuju, zatopim v kamnech, holky se mi dívaj do oken, z televize se na mě taky dívaj, no jo ale co dělat, chce se mi spát. | Jednou mi jedna řekla, že vypadám jako James Dean, ale že je vidět, že prej moc chlastám, co na to říct, chce se mi spát. | Byla moc krásná a voněla, kouřila drahý cigarety a furt se smála, v očích měla plameny, byla to velká láska, no jo ale co dělat, chce se mi spát. | Nechci vypadat jako James Dean, nechci kouřit drahý cigarety, nechci se smát, nechci polykat plameny, stejně to nejde, chce se mi spát. | Protože když ráno přídu domu, sednu si a zapnu televizi, venku choděj krásný holky, začíná novej den, no jo ale co dělat, chce se mi spát." Slyším ten text a hned mám před očima znovu útržky z tohohle nadčasovýho a podceňovanýho filmu... PS: myslím, že francouzští koproducenti z toho moc chytří nebyli (11.02.2008)

Pusté řezy žiletkou. Z každého řezu teče krev, ale dohromady jsou to jen povrchová zranění. Topol (ne)hraje a Hrubešová má krásný vlasy a prsa..a taky občas mluví sprostě. Mladej Hanák, kterej má rád život a mladá Pergerová, která má ráda... Žiletky jsou snem, ze kterého se stokrát za noc probudíte. Žiletky jsou vypitým rumem na ex, kdy jednotlivé doušky chutnají každý jinak, ale sladce, jenže když položíte prázdnou flašku na stůl, jen to s váma šlehne. Pez pocitu, bez výčitek. Žiletky sami sebe usvědčují, že se bojí výšek a jen ve chvíli, kdy nemají co ztratit, vyšvihnou se do takové výše, kam žádný jiný český film nemá koule na to se dostat. Žiletky jsou klip bez písně. Žiletky kloužou po těle a bohužel jen jedinej pohled z výše komína do hvězd je dokáže zatnout dostatečně hluboko do srdce. Žiletky jsou nedokončená pirueta baletky, která ví jak, ale ještě to neumí. Přijde vám tenhle koment nesrozumitelnej, roztříštěnej a zmatenej? To mě bohužel Žiletky taky... Přesto je to jeden z nejosobitějších počinů porevoluční éry a za to si zaslouží když ne chválu, tak aspoň pozornost. (10.09.2013)