Hanjó no jašahime: Sengoku otogizóši

Na konci první série můžu s klidem říct, že to není takový průšvih, jako některá jiná pokračování populárních anime. Bohužel to ale také není tak kouzelné a zajímavé jako původní Inuyasha, i když některé důležité prvky se naštěstí zachovali. Prvním z nich, který musím hodně vyzdvihnout, je hudba. Vrátil se Kaoru Wada a s ním i spousta původních a důvěrně známých hudebních motivů, dokonce se podařilo vybrat i dvě skvělé úvodní melodie, které mě dokázaly dobře naladit na každý díl a i závěrečné skladby splnily svůj účel. Hudba byla opravdu slyšet, cítit a hodně zachraňovala můj vlažný dojem z některých dílů. Další věcí, která je stejná, je prostředí. Opět bloudíme po feudálním Japonsku s občasnými pohledy do současnosti, opět potkáváme nové a zajímavé démony... Tohle se mi líbilo dřív a líbí se to i teď. Posledním, kdo se sem tam vrátí a osvěží každý díl, kdy se tak stane, jsou postavy z původního Inuyashi. Právě ono tajemství vystavěné okolo původních postav a toho, co se stalo, když jsme se nedívali, je tím, co seriál hodně táhne, udržuje pozornost fanoušků původní série a je tím, co nás zkrátka zajímá nejvíc. Jistě, některé kontroverze sice ne každý bude dobře vstřebávat, třeba už jen samotná premisa o tom, že někdo tak cool, božský a nedosažitelný, jako je lord Sesshomaru, má dvě děti, je pro některé skalní fanoušky nepředstavitelná, ale stalo se! Stejně tak považují někteří za šokující s kým je má (což mě zase až tak nepřekvapuje) a počítají, kolik času vlastně mezi oběma sériemi uplynulo a kolik postavám tedy bylo a je... Každopádně každý díl, kde se objeví Sesshomaru, Miroku, Sango, Jaken, Rin, nebo i jen na chviličku samotní Inuyasha a Kagome, je hned mnohem větším zážitkem! Tedy ony pověstné member berries tady jako šťáva fungují. Co už tak moc nefunguje je samotné tempo příběhu, který se někdy docela vleče, jindy zase letí tak, že si říkáte, že za chvíli dívkám nezbyde žádný nepřítel (Four Perils), jindy vás zase napadne, jestli zrovna tento díl byl pro příběh důležitý, nebo to byl jen filler a když dojde na velká odhalení, není dostatečně vybudovaná atmosféra pro to, aby vás cokoli posadilo překvapením na zadek. Navíc to občas, především v prostřední části, působí jen jako další anime s konceptem "monster of the week", což bylo někdy i v Inuyashovi, ale tady mi to ten celkový dojem kazí asi o něco víc. Samotný příběh také není nijak extra zamotaný, nejzajímavější jsou v něm samozřejmě osudy starých známých postav, ale ten zbytek je zase jen takové to - máme tu sedm předmětů, které chce někdo zlý získat a mi mu to nedovolíme... Nic nového a převratného pod sluncem. Další věc, kterou musím rozebrat jsou hlavní postavy. Máme tu tři dívky, kdy dvě jsou zajímavé, mají kouzlo i charakter a jsou do jisté míry odrazem svých rodičů no a pak je tu Towa... Dívka, která mě ze začátku vůbec nezaujala, přišla mi taková obyčejná, naivní, nezajímavá a proto jsem očekával, že to bude právě ona, kdo bude během série nějak výrazně růst, ale nestalo se. I ke konci první série je neskutečně nezajímavá, naivní a často dělá pro mě nepochopitelná rozhodnutí. No tak snad ten výrazný vývoj přijde v sérii druhé, protože jediné, čím mě zatím asi trošku potěšila, je fakt, že by mohla mít nějakou romantickou linii, což by jí mohlo jako charakter aspoň trochu rozvinout. Jinak celkově minimum romantiky, která byla v Inuyashovi příjemným kořením, je tady zatím hodně cítit... Ale zpět k (těm zajímavějším) dívkám! Setsuna má vznešenost svého otce, sice to není až tak silné kouzlo, jakým oplývá lord Sesshomaru, ale já ho tam prostě vidím. Moc toho nenamluví, je pragmatická a hodně mě zajímá, jestli se její charakter nějak změní, až dívky "chytnou motýla". No a nakonec Moroha - moje nejoblíbenější nová postava, u které mě mrzí, že na ní není tolik pozornosti jako na dvojčata, protože, i když není zrovna nejchytřejší, je vtipná, energická - prostě v chování dokonalá kopie svého otce Inuyashy. Moroha byla pro mě skvělá a čím víc jí v každém díle bylo, tím mě vše bavilo víc. Animace je také na velmi dobré úrovni, dokonce i v soubojích se plně spoléhá na klasickou kresbu a i tak vše působí plynule, dynamicky, barevně a občas i trochu retro, což já vlastně rád. Když si to shrnu, tak jsem si Yashahime i přes nedostatky, kterými je hlavně tempo a hloubka příběhu, docela užil, na druhou sérii se podívám a té první dám nakonec po dlouhém uvažování o silných 3* a slabých 4* tu druhou možnost. 6,6/10 (20.09.2021) (menej) (viac)