Konečne nedeľa!

Co se týče budování napětí a znepokojivé atmosféry Truffaut se Hitchcockovi nevyrovná. Všechno ostatní, pro co je tvorba "mistra napětí" tak přitažlivá se naštěstí Truffautovy podařilo oživit. Již černobílá stylizace napovídá, že se spíše jedná o variaci na Hitchcockova raná díla, která byla spíše zábavou než propracovanou strukturou vypočítanou k manipulaci divákem a iniciující znepokojivou hru na "chybné hypotézy" a očekávání daná diváckou zkušeností. Truffaut vytvořil velmi zabávný thriller oživující studiovou tradici, okouzlující drobnými detaily a neopakovatelným jiskřením mezi postavami tak příznačným pro režisérovu tvorbu 30. let. Fanny Ardantová se své role zhostila výborně a jednoduše z její charismatické kreace nelze po celou dobu spustit oči. Právě ona je hlavní devizou snímku, jenž mě zcela nenaplnil svoji zápletkou - ta je sice pořádně zamotaná a ze začátku značně nepředvídatelná, k rozuzlení se však směřuje již dosti průhledně a i když ani Hitchcock neměl v oblibě tajemství a překvapení, nedaří se vytvořit ze závěru vyvrcholení filmu - jde o nevzrušivou a ne moc rafinovanou tečku. Povznášející dojem z hravé a poctivé pocty však rozhodně zkazit nedokáže. (22.02.2012)

Až někoho zabiju (což se vzhledem k tomu, že Troška pořád točí, asi někdy stane), budu doufat, že narazím na někoho jako Fanny. Jinak je zajímavé, že Truffaut natočil v skoro polovině osmdesátých let film, který vypadá jako nějaký raný Hitchcock... ta preciznost je jistě obdivuhodná. Dějově mě to ale neskutečně nudilo a ke konci iritovalo, takže veškeré moje potěšení z filmu tkví v samotné režii, ale ani trochu ději, přes což se tentokrát nedokážu přenést. Naštěstí už vím, že Truffaut mě umí zaujmout, takže nemám problém s tím mu dát tentokrát málo a těšit se na nějaký další silný zážitek, jakým byl třeba Jules a Jim. (13.10.2012)

Evropská obdoba amerického remaku tvoří v pomyslném řetězci předčasně uzavřené Truffautovy filmografie jeden z nejzářivějších bodů. Černobílý film je součástí režisérova záměru právě tak jako obnažená otevřenost příběhu. Francouzský romantismus tímto pojetím získává nový rozměr. Konfrontace mužského a ženského pohledu má poměrně komplikovaný základ, do něhož se vedle přirozené odlišnosti mužských a ženských přístupů řešeného problému (obvinění z vraždy) mísí ve vzrůstající míře i momenty ryze feministické a posléze citové. Je to proslulá americká drsná škola a není to americká drsná škola. Fanny Ardantová, snad ještě smyslnější a intelktuálnější symbol neopakovatelného francouzského ženství než její starší generační vrstevnice Deneueová, zřejmě právě v posledních Truffautových dílech dostala své nejvděčnější herecké příležitosti. Ku prospěchu filmu i jeho diváka. (02.12.2007)

Chvíli mi trvalo, než jsem se do toho dostal (zajímavé, že takhle jsem to měl zatím u každého filmu, který jsem od Truffauta viděl), ale nakonec z toho vypadla pěkná a celkem povedená pocta Hitchcockovi. Pěkně natočené, dobře zahrané, napínavé (ale kvalitám Hitchcockovým nejlepších filmů se to rozhodně nevyrovná), líbil se mi i ten příběh, který toho Hitchcocka připomíná opravdu hodně. Jenom mi tam bůhvíproč nesedělo to, že je to natočené černobíle, osobně by se mi to víc zamlouvalo barevné (on pak později Hitchcock taky točil barevně). Pak už bych vytýkal jenom nějaké drobnosti, ale to nic nemění na tom, že se mi ten film líbil a klidně bych se na něj podíval i znovu. A taky už můžu říct, když už jsem od Truffauta viděl tři filmy, že to byl talentovaný a dobrý režisér. Slabé 4* (11.01.2020)

Vercel je trochu muž pod papučou, ktorému je žena neverná a po obvinení z vraždy je jasné, že bez ženskej pomoci sa nezaobíde. Fanny Ardantová v úlohe jeho sekretárky ho tak prevyšuje symbolicky nielen svojou výškou, ale najma dôvtipom pri ziskávaní informácií. Vlastne sa jej nemôže rovnať ani polícia, ktorá výsledky jej vyšetrovania s radosťou prijíma. Konečne nedeľa je príťažlivá najma vďaka výbornému castingu a miernou netradičnosťou témy u významného predstaviteľa novej vlny. Hovory s Hitchcockom boli pre jej vznik asi kľúčové. Nakoniec tu nie je dôležité čo, ale ako. Nemám s tým žiaden problém. "Za koľko?...Za desať osem..." (06.11.2013)